Nadáváte mu, když udělá něco nepředvídaného? Vypínáte ho, když na něm neděláte? A řeknete mu například „na shledanou zítra“? Máte vůbec svůj počítač rádi? Jsou to podle vás hodně hloupé otázky? No, jen abyste se nepletli…
Jestliže dnes mluvíme o umělých inteligencích, mají k té opravdové inteligenci zatím dost daleko. Pravda, už i umělá inteligence dovede psát novinářské články, ale to rozhodně není rozhodujícím znakem inteligence.
V budoucnosti by pokročilé umělé inteligence, které již budou odpovídat té lidské, mohly být náchylné na stejné psychické problémy jako my.
Umí vyhrávat šachové partie, a dokonce poráží přeborníky ve hře go. To vše je ale postavené na tom, že počítač – nebo, chcete-li, umělá inteligence – dokáže probrat veškeré možné varianty budoucího vývoje v případě kroku „a“ či kroku „b“, popřípadě co se stane, když uděláme krok „c“ a další. Mimochodem, to s psaním článků není úder do vlastních řad, ale realita.
Zatím to byl spíše hec programátorů, kteří se bavili tím, že vědecký článek napsal robot a čtenář to nepoznal, ovšem vloni v listopadu použil robota Tobiho švýcarský mediální dům Tamedia, aby vyhodnotil výsledky voleb ve více než dvou tisících dvou stech volebních okrscích. Tobi vychrlil během pěti minut skoro čtyřicet tisíc článků. Jednalo se zatím spíš o zpracování statistik s příslušným komentářem, nikoli o nějaký kreativní žánr, ale všichni odborníci se shodnou, že zde startuje robožurnalismus.
Rychle a neinteligentně
Zatím je pro nás umělá inteligence souborem různých kovových spojů, zvládajících komunikovat pomocí pozic „0“ (vypnuto), „1“ (zapnuto) a počítačových programů. Vzhledem k tomu, že 0 a 1 by měl plánovaný počítač pro americké ministerstvo energetiky zvládnout „prohodit“ za jedinou sekundu trilionkrát (výkon jeden exaflop), může se s klidem pouštět do diskusí s kýmkoli.
Při nedostatku programového „serotoninu“ by umělá inteligence podobně jako ta lidská mohla trpět depresemi či halucinacemi.
Bude záležet jen na správném sestavení programu. Pořád to ale ještě nebude inteligence, která by měla přebírat vládu nad tou lidskou. Přesně před rokem v březnu se na půdě Newyorské univerzity uskutečnila konference Canonical Computations in Brains and Machines. Na ní neurovědci a počítačoví experti diskutovali o možných průmětech lidského a umělého myšlení, přičemž ředitel Zachary Mainen z portugalského centra neurověd Champalimaud Centre for the Unknown v Lisabonu částečně nadneseně, ale v podstatě vážně nastínil eventualitu, že by v budoucnosti pokročilé umělé inteligence, které již budou odpovídat té lidské, mohly být náchylné na stejné psychické problémy jako my.
Když laptop věší hlavu
Když to později rozváděl v rozhovorech pro média, vycházel z toho, že při diagnostice a léčbě pacientů s depresemi nebo halucinacemi pomáhá neurologům rozbor algoritmů umělé inteligence, ale mohlo by to být i naopak. Lidské potíže souvisejí se serotoninem, což je přenašeč nervových vzruchů, obsažený v krevních destičkách, trávicí soustavě a částečně i centrální nervové soustavě, respektive s jeho nízkou hladinou v organismu.
Serotonin ovšem funguje především jako neurotransmiter, jenž pomáhá přenášet nervové vzruchy, ovlivňuje schopnost mozku přizpůsobit se změnám. Takový podobný „urychlovač“ by mohla využívat i umělá inteligence (a také využívá například k urychlení učení), ovšem pak by bylo nebezpečí, že při nedostatku programového „serotoninu“ by podobně jako ta lidská mohla trpět depresemi či halucinacemi. Šlo by pak o to, aby příslušný programátor dokázal – podobně jako medicína – najít ten správný lék, protože kdo ví, co by počítač v depresi a s halucinací provedl…
Neutahujte si ze Siri
Profesor etiky Nicholas Agar z novozélandské Victoria University of Wellington jde ještě o něco dál. Domnívá se, že když se snažíme o to, aby se budoucí umělá inteligence přinejmenším vyrovnala té lidské, musíme počítat s tím, že bude mít nejen její dobré vlastnosti, jako je třeba představivost a kreativita, ale i ty špatné – pomstychtivost nebo vztahovačnost. Podle profesora to u dnešních elektronických mozků nehrozí, ale co není, může být.
Jestliže tedy využíváte nějakého virtuálního asistenta, rozhodně byste mu neměli přikazovat, aby pro vás pořídil deset deka semtele.
Neříká sice jak, ale v eseji pro The Conversation Agar v nadsázce poznamenává, že by se v budoucnu nějaká umělá inteligence třeba „domákla“ toho, že jsme na svůj počítač byli nějakým způsobem zlí, a mohla by se za svého neinteligentního prapředka mstít. Jestliže tedy využíváte nějakého virtuálního asistenta, jako jsou Siri nebo Alexa, rozhodně byste mu neměli přikazovat, aby pro vás pořídil deset deka semtele. Nejenže ho nesežene, ale vašemu vnukovi to může nějaký asistent, tentokrát už ne virtuální, dostatečně silně připomenout. Ještě chceme pracovat na umělé inteligenci, která se vyrovná té lidské?
Sladké produktivní sny
Adriano Barra, profesor z italské Università del Salento, se zase zaměřil na jeden z výpočetních modelů, používaných v umělé inteligenci, a to na neuronové sítě (ANN – Artificial neural networks), určené například pro rozpoznávání a kompresi obrázků. ANN ovšem zvládají něco, co je podobné inteligenci lidí. Nemusí být totiž přímo naprogramovány na to, aby uměly rozpoznat obrázek kočky, ale dovedou si podle některých znaků vyhodnotit, že objekt vypadá jako kočka, protože má ocas, srst, poměrně kulatou hlavu, vousy a kočičí oči. Bude to tedy zřejmě kočka. Neuronové sítě s námi také mluví jako virtuální asistenti, vyhodnocují dopravní situaci v samořídicích autech nebo rozpoznávají nejrůznější choroby.
Stvořili tak umělou inteligenci, která se v bdělém stavu učí, ovšem čas od času upadá (na povel) do stavu off-line.
Adriano Barra se svými kolegy na univerzitě učinil pokus, který neměl zdánlivě šanci na úspěch. Jeden z modelů ANN, takzvanou Hopfieldovu síť, která se používá i jako nástroj pro pochopení lidské paměti, naprogramoval tak, aby byla schopná „spát“ podobně, jako spí savci. Tedy včetně fáze REM (Rapid eye movement, tedy rychlé pohyby očí), tedy fáze, o níž předpokládáme, že odstraňuje nadbytečné vzpomínky, a i včetně delta vln, při nichž se hloubkově u savců regeneruje organismus a zakotvují významné vzpomínky. Stvořili tak umělou inteligenci, která se v bdělém stavu učí, ovšem čas od času upadá (na povel) do stavu off-line, v němž si naučené ukládá a nepodstatné odstraňuje, čímž se jí podstatně zvyšuje užitečná kapacita...
Reklama
No nic, dál už tě, milý počítači, nebudu trápit. Protože jsem jedincem, který se dokáže vcítit do potřeb druhých, tak tě v tomto okamžiku posílám do náruče Morfeovy s tím, že ti ještě na dobrou noc zazpívám nějakou tu ukolébavku.
foto: Shutterstock, zdroj: The Conversation
