Dnešní společnost je založena na materialismu. Techniky práce s myslí jsou někdy považovány za věc, která prospívá jednotlivci, ale ten pak sám musí pro společnost dělat něco velmi nespirituálního. Takže spousta lidí je hodně skeptických a sami sebe nerozvíjí. Někdy se například sami sebe ptáme: Proč vlastně čteme knihy? Proč studujeme?
Je to proto, abychom si uvědomili sama sebe, tvrdí autor buddhistických knih, mezi něž patří třeba i bestseller Dalajlamova kočka. Abychom tedy vnímali spiritualitu, musíme se opravdu zavřít do chaty v horách bez internetu a elektřiny, nebo můžeme učinit ze spirituálních praktik a péče o mysl součást každodenní praxe?
„Žijeme v materialistické společnosti a esencí našeho materiálního nazírání je fakt, že štěstí nebo smutek závisí na hmotě, na věcech, které jsou mimo nás samotných, ať už jsou to věci, které máme, nebo lidé, se kterými trávíme čas,“ říká David Michie, který vystoupí na diskusním fóru Meltingpot, jež proběhne v rámci festivalu Colours of Ostrava od 15. do 18. července. „To je ale zásadní omyl. Žádná z těchto věcí není podstatou štěstí. A když říkám štěstí, myslím tím trvalý pocit spokojenosti a pohody.“
Takže jaká je pravá podstata štěstí?
Všechno, co funguje kdykoliv. Pravá podstata páry je vysoká teplota, kterou zahříváme vodu, a je úplně jedno, jestli to děláme v Praze, v Perthu, v Paříži nebo třeba v Ostravě – vždycky vzniká pára. A nezáleží na tom, kolikrát budeme celý proces opakovat nebo kdo to bude dělat. To je pravá podstata štěstí.
Ale hmotné věci nás dokážou potěšit…
Ano, ale potěšení a štěstí jsou dvě rozdílné věci. Staří Řekové rozlišovali dvě různé věci. Hedonia je štěstí, které zažíváme, když přijímáme, eudemonia je štěstí, které zažíváme, když dáváme. Když se podíváte na cokoliv materiálního – bohatství, vztahy, práce, úspěchy v čemkoliv – nic z toho není možno považovat za pravou podstatu štěstí.
Když jdete do sprchy, ráno nebo večer, myslíte na to, že jste ve sprše, nebo myslíte na to, co jste dělali nebo budete dělat?
I velmi bohatí a úspěšní lidé nakonec páchají sebevraždy. V Perthu v Austrálii, kde žiju, je největší spotřeba antidepresiv v bohatých čtvrtích, ne v těch chudých. A myslím, že to tak bude všude. Pokud by bohatství bylo pravou podstatou štěstí, nemuseli by bohatí lidé brát prášky. Podíváte se na šťastný pár a řeknete si, to by bylo skvělé, kdyby ta dívka byla mou partnerkou nebo milenkou, a oni se za pár let stejně rozvedou. Nic z toho, co se odehrává mimo nás, není pravou podstatou štěstí.
Jaká je buddhistická představa štěstí?
Štěstí přichází zevnitř. Když hledáte štěstí mimo sebe sama, hledáte na špatném místě. Nepotřebujeme měnit svět okolo, potřebujeme změnit sami sebe. A začít můžeme třeba tím, že budeme tříbit mindfulness.
To je velmi často používané a módní slovo.
Mindfulness nám umožňuje pozorovat svou vlastní mysl. Když se naučíme efektivně sledovat své myšlenky, můžeme se také naučit, jak je ovládat. A pak se staneme pány vlastní reality. Když jsem byl velmi mladý, pracoval jsem v Johannesburgu v Jihoafrické republice ve velmi úspěšné společnosti pro výzkum trhu. Můj šéf byl blázen do kancelářských sponek. Jednoho dne vyhlásil nové pravidlo. Když lidé z kanceláře fasovali kancelářské potřeby, museli podpisem potvrdit, co si berou a kolik. „David: Jedna krabice kancelářských sponek.“ Během velmi krátké doby získal přehled o tom, kam všechny ty sponky mizí... a vyměnil je za sešívačku.
Konečně mohl spokojeně usnout. A proč vám to říkám? Když nemáte o věcech přehled, nemůžete je ovládat. Pokud nevíte, kdo používá kancelářské sponky a co s nimi dělá, nemůžete vyřešit problém. S mozkem je to velmi podobné. Pokud nevíme, co se v mysli děje, nemůžeme ji řídit. Většina z nás nemá ponětí o tom, co se v mozku děje. Jsme oběti myšlenek, jsme posedlí negativním vědomím a výsledkem je pak nedostatek štěstí.
Je mindfulness řešením?
Uvědomělým přístupem, přijmutím mindfulness nástrojů, můžeme kontrolovat naši mysl a pak můžeme ovládat i myšlenky. Na tom není nic mystického ani magického. Mentální hygiena spočívá v praktickém používání nástrojů, které umožňují lépe interpretovat myšlenkové procesy. A myšlenky jsou přímou cestou k emocím.
Ale proč musíme s vlastní myslí dělat něco tak přízemního, jako je ovládat ji?
Protože naše mysl je to místo, kde vzniká štěstí nebo smutek. Realitu nezměníme, ale můžeme změnit její vnímání. Jak? Tím, že se na své myšlenky naučíme dívat jinak, že změníme vlastní přístup.
Někteří lidé tvrdí, že mindfulness je zjednodušená západní verze pravé meditace.
Pro mě je mindfulness způsob, jak vycvičit vlastní mozek. Je to, jako když chodíte cvičit. Pokud se chceme cítit líp, chodíme pravidelně do tělocvičny, ale také můžeme cvičit během dne, vždy když máme chvilku – můžeme chodit pěšky do schodů, tahat kufry… Když se pak dostaneme do formy, zvládneme toho po fyzické stránce daleko víc.
Najděte si třetí prostor. Můžete sedět ve vlaku se sluchátky na uších, lidé si budou myslet, že posloucháte hudbu, a vy můžete deset minut meditovat, říká David Michie
A meditace je mentální ekvivalent cvičení v tělocvičně. Mysl můžeme trénovat také během dne, hlavně během příjemných věcí, třeba když se sprchujeme nebo pijeme kávu. Když se dostaneme do formy po psychické stránce, zvládneme toho také duševně daleko víc. Mindfulness a meditace jdou ruku v ruce a je daleko jednodušší být mindful-uvědomělý, pokud pravidelně praktikujete meditace.
V jednom rozhovoru jste řekl: „Myšlenky nahlížíme pouze jako myšlenky, ne jako fakta či pravdu. Měli bychom se naučit je opouštět.“ Proč je tak důležité zapomínat? Opustit staré a vytvořit místo pro nové?
To je jednou ze součástí odpovědi. Zbytek odpovědi najdeme ve studii psychologické fakulty z Harvardu. Zkoumala chování dvou tisíc lidí s mobilními telefony – bylo to dávno, ještě předtím, než se staly naprosto běžné. Zeptali se jich na tři různé věci ve třech různých časech dne. Co právě děláte? Na co myslíte? A jak jste šťastní?
Chci lidi naučit, jak vystoupit ze své bubliny a ještě se přitom bavit.
Ve 47 procentech případů mysleli lidé na něco jiného, než právě dělali. Umývali nádobí a mysleli na e-maily, které mají poslat, vzpomínali na hádku se svým partnerem či partnerkou, přemýšleli nad tím, co budou dělat ve zbytku dne. Když se zabýváme především svými myšlenkami, říkají tomu neurologové narativní režim. Jeho opakem je pak přímý režim – v něm se zabýváme vjemy, které přijímáme vlastními smysly.
Polovinu času nevnímáme, co se kolem nás děje, protože se příliš zabýváme vlastními myšlenkami. Ta studie dospívá k zajímavému závěru: mezi přímým režimem a pocitem štěstí je přímá souvislost. Když se soustředíme na to, co se děje teď a tady, budeme spíš šťastni, než když se budeme věnovat jen svým myšlenkám. Už jen z toho důvodu je schopnost „nechat myšlenky jít“ velmi prospěšná. Tím hlavním důvodem je ale fakt, že spousty myšlenek, kterými se zabýváme, jsou ze své podstaty negativní. Máme sklon věnovat negativním věcem velký důraz.
Proč to děláme? Můžete uvést příklad?
Zašel jsem si k holiči a pak jsem se zastavil v oblíbeném bistru na kávu. Někdo mi tam pochválil nový střih, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornost a za chvíli na to zapomněl. Druhý den jsem tam zašel zase, přišel někdo jiný a říká: Co se ti to proboha stalo s hlavou? Byl jsem u holiče, říkám. To bylo všechno, dál ten rozhovor nepokračoval. A já si říkal: Vypadám nějak divně? Proč se jim nelíbí moje vlasy? Co si to dovoluje, mluvit o mém střihu takhle?
A pak se rozjedu: Je mi jedno, do čeho se obléká, stejně nemá vkus, podívejte se na jeho partnerku! Deset minut jsem strávil negativními myšlenkami, nevědomky jsem se tak přivedl do stavu, který měl ke štěstí dost daleko. Přitom den předtím byl stejně pozitivní, jako byl tento den negativní. Jenže na toho člověka ze včerejška jsem skoro okamžitě zapomněl. To je dobrá ilustrace síly negativní myšlenky.
Takže se musím sám sebe ptát, proč jsem tak negativní...
Ano, to je také důvod, proč je tak důležité naučit se sledovat vlastní myšlenky. Můžeme se je naučit ovládat. Od narození až do smrti je naší nejdůležitější prací být manažerem myšlenek. Jsme pány a manažery svých myšlenek, někteří z nás to dokážou líp než druzí, ale většina z nás se v tom prostě plácá. Nejenže nevíme jak, ale nevíme ani, že to máme vůbec dělat. Ale když se to jednou naučíme, budeme se pak umět rozhodnout, které myšlenky si v mysli ponecháme a které ne.
V Česku se objevíte letos na festivalu Meltingpot. Připravíte si něco speciálního? Je to přece jen součást velkého hudebního festivalu, lidé často přebíhají mezi koncerty a přednáškami a nesoustředí se úplně stoprocentně…
To si uvědomuju a pár věcí bude jinak. Chci do přednášky zakomponovat pohyb a jógu. Chci lidi naučit, jak se mohou stát efektivními manažery myšlenek, vysvětlit, proč je potřeba trénovat mysl stejně jako tělo. A chci také mluvit o mindfulness a přírodě, jak dokáže být pobyt v přírodě perfektní protiváhou k životu ve městech. Rád bych taky lidem představil některé základní koncepty mindfulness, například jak se propojit s vlastní přirozeností. A také se chci věnovat systematické relaxaci. Hrozně se do Česka těším! Chci lidi naučit, jak vystoupit ze své bubliny a ještě se přitom bavit.
Vaše knihy jsou extrémně populární. Pravidelně se ocitají na prvních místech nejrůznějších žebříčků. Co je podle vás činí tak oblíbenými, že se jich prodává tolik a tak dlouho?
Evergreeny se z nich staly možná proto, že se zabývají nadčasovými věcmi. V životě zažíváme vzestupy i pády, a když jde všechno hladce, lidé jsou většinou šťastni a dělají dál, co zrovna dělají. Hledání odpovědí na otázky začíná ve chvíli, kdy se na zdánlivě hladké a rovné cestě objeví první hrbol a zatáčka.
Začínáme se ptát: Co bych teď měl udělat? Měl bych něco změnit ve svém životě nebo spíše v sobě? Tyto nadčasové otázky si klademe v různých fázích života a nepřestáváme na ně hledat odpovědi. Mé knihy pomáhají nalézt odpovědi. A navíc nejsou zas tak tlusté!
Proč tolik píšete zrovna o kočkách? Proč ne o psech, papoušcích, cvičených želvách?
Narodil jsem se a vyrostl v Africe. Měli jsme kočky, psy, papoušky, krmil jsem malé slony a lvíčata… Setkal jsem se s mnoha nádhernými zvířaty, měl jsem k nim hodně blízko. Buddhisté považují zvířata za bytosti schopné vnímat, bytosti uvědomující si sebe sama, bytosti s vlastní myslí. Jednou jsem četl, že dalajláma měl kočku, a říkal jsem si: Ta musela mít ale báječný život!
Žila s dalajlámou, seděla na okně, poslouchala, o čem se dalajláma baví se všemi těmi zajímavými lidmi… Politici, celebrity, na koho si vzpomenete. A pak jsem si řekl, že by bylo skvělé, kdyby taková kočka uměla mluvit. Nebo co kdyby třeba napsala knihu? Tak vznikla Dalajlámova kočka. A zřejmě padla lidem do noty.
David Michie (1962)
Spisovatel, meditační kouč a milovník zvířat. Autor bestsellerů Dalajlámova kočka a řady knih o bdělé pozornosti, meditaci a buddhismu se narodil v Zimbabwe a žije v Austrálii. Na konci 70. let se poprvé setkal s tibetským buddhismem, životní filosofii si pak utvářel při studiích psychologie. Jako čerstvý třicátník, na vrcholu kariéry v oboru PR, se vydal na cestu vnitřního růstu a začal praktikovat meditaci a psát o ní. Jeho knihy milují čtenáři ve více než 40 zemích světa a vyšly ve 26 jazykových verzích. V posledních letech vede David semináře zaměřené na zklidnění mysli a přítomné prožívání v rámci projektu Mindful Safari.
Kdysi jsem četl studii o majitelích psů a koček. Pejskaři jsou tradiční, míň se zajímají o netradiční náboženství a filozofické směry, jsou konzervativní. Majitele koček zajímá exotika a neobyčejné věci, jsou progresivní. A z toho vyplývá, že kočky se ke spirituálně naladěným lidem přirozeně hodí!
Vaše kočky mají exotická jména. Kahlua, Nala, Princezna Wussik... Jak k nim přišly?
Kahlua a Nala byly už dvanáct let staré, když nám vstoupily do života. Našli jsme je v útulku. Pak jsme měli Mamba, velmi velkého afrického kocoura. Tam, kde jsem se narodil, znamená mambo král. A princezna Wussik… ta měla hodně veliké sebevědomí, jako opravdová princezna! A to jméno jí prostě sedlo.
Kočky jsou fajn taky v tom, že mlčí. My přitom od chvíle, kdy se probudíme, s někým komunikujeme. Nejdřív doma, pak v práci, pak třeba při nakupování nebo při tréninku… Neustále s někým mluvíme. Sociální média a chytré telefony pak vyplňují i dobu během přepravy z místa na místo. Jak má pak člověk najít prostor pro mindfulness?
Pro praktickou meditaci, což je něco, co opravdu vřele doporučuji, nám stačí pouze chvilka, třeba patnáct dvacet minut. Když lidé tvrdí, že nemají čas meditovat, říkají tím, že nevěří, že by jim meditace mohla něco přinést. Kdybyste jim třeba řekli, „když budete denně patnáct minut meditovat, dám vám za rok milion dolarů,“ našli by si tu čtvrthodinu velice lehce.
I ti nejvíce zaměstnaní lidé mohou mindfulness průběžně praktikovat. Není to o tom měnit věci, které děláte, spíše o tom, jak je děláte. Příklad: Když jdete do sprchy, ráno nebo večer, myslíte na to, že jste ve sprše, nebo myslíte na to, co jste dělali nebo budete dělat? Je spousta intenzívních a příjemných věcí, které dennodenně děláme: sprcha, koupel, příjemné jídlo, voňavý šálek kávy… To všechno a vlastně cokoliv dalšího je šancí uvědomit si sebe sama, být „mindful“. Všichni máme prostor na to, abychom se tu a tam soustředili na to, co je tady a teď.
Jak na to ale nezapomenout?
Nastavte si budík na telefonu, napište si poznámku na řemínek hodinek, abyste se nezapomněli „vědomě“ nadechnout. Nechte plavat všechno, čím se zabýváte, zhluboka se nadechněte a zase vydechněte. Uvolněte se.
A co když jsme zrovna v nepříliš pozitivním prostředí?
Najděte si třetí prostor. Máte pracovní prostor, domácí prostor, problémem je to, že si stres a negativitu přenášíte často z práce domů. Je fajn umět uvolnit tlak, upustit páru. Třetí prostor se naskýtá například během cesty do práce. To je nádherná příležitost, kdy meditovat. Můžete sedět ve vlaku se sluchátky na uších, lidé si budou myslet, že posloucháte hudbu, a vy můžete deset minut meditovat.
Máte kouzelnou hůlku Harryho Pottera a jedno přání. Co to bude?
Přesto všechno, o čem jsme mluvili, aby se všichni starali víc o ostatní než o sebe. Když se dokážeme soucitně soustředit na blaho druhých, nalezneme opravdový zdroj štěstí.
Reklama
foto: Archiv, zdroj: David Michie na Meltingpotu
