Všiml jsem si, jak málo jsem se v posledních letech nudil. Málo času trávím jen tak, že bych jej nechal plynout, jako by uvolnil mozek, ať se tam myšlenky převalují sem tam. Není to proto, že bych víc pracoval. Jen víc minut nebo spíš hodin sleduju na svém mobilu nebo compu věci, které mi nedovolí odpočívat.
V sobotu si vždy zajdu na náplavku pro chleba a koláče, koupím si pár sýrů a udělám si větší snídani. Jenže není to tak, že bych nepřemýšlel a užíval si – nesnáším to slovo, ale lepší mě nenapadá – volného času. Protože i během jídla či vaření nového kafe sáhnu po svém mobilu, a i když mi nic nepípne, neboť je sobota, podívám se na některou sociální síť, v mém případě hlavně X nebo zpravodajský web. A vždy tam objevím něco, co mě zaujme, rozčílí, nebo alespoň podráždí. V hlavě mi to šrotuje, jak odpovědět, zda informaci sdílet či jak alespoň zareagovat na něčí příspěvek. Mozek je tak prakticky v neustálé permanenci, zaměstnán myšlenkami nebo spíše jen emočními šťouchanci, které ho nutí být v pohybu.
Byl jsem od dětství ten, kterému se říkalo vášnivý čtenář. Pokud mě nějaká knížka zaujala, což bylo prakticky neustále, nosil jsem si ji po bytě, klasicky pod tričkem i na záchod. I v pozdějším věku jsem byl schopen do rána číst, dokud jsem neusnul únavou nebo knihu nedočetl. To dnes již nedokážu. Po pár desítkách minut beru do ruky mobil a dívám se, co je nového. A ono se stále něco děje. Většinou nějaký politik řekl pěknou pitomost nebo někdo na X napsal cosi chytrého či naopak hloupého a mně nestačí kroutit nad tím hlavou. Ale musím to nějak komentovat. Nebo posílat whatsupem kamarádům, podívejte se, co zase XY napsal za hovadinu. Volný čas ubíhá, víkend je pryč a já rozhodně nejsem odpočatý.
Začínají nám scházet dva důležité momenty, nutné k hlubšímu poznání: trpělivost a nicnedělání. Nicneděláním myslím onen sladký stav uvolnění, který ale dává našemu mozku šanci si věci utřídit bez toho, že bychom do něj cpali další zbytečnosti a nutili ho reagovat na podružnosti. A trpělivostí myslím promýšlení věcí bez nutnosti okamžitého názoru. Nechat ne chvíli, ale pár hodin a třeba i dní myšlenku bez potřeby ji dále zpracovávat kdesi v zákrutách Poirotových malých šedých buněk se poflakovat, vracet se k ní, dohledávat související informace a podněty. Ona potřeba rychlé reakce vede ke zkratkovitosti a upřednostňuje rozhodnutí efektní, a ne efektivní. Kultura pozornosti nám nedovolí poodstoupit, zmizet z prostoru a věci si jednoduše promyslet. Nepláču nad zlovolnou dobou. Přemýšlím, jak vrátit nudu do mého způsobu odpočívání.
Nuda totiž neznamená nicnedělání. Hlupák může pracovat a přemýšlet sebevíc a výsledek stejně nestojí za nic. Nuda je oproštění se od tlaků okolního světa a ponechání svého mozku jeho osudu. On má tak čas uspořádat si všechny ty během týdne chaoticky přijaté informace. Je to, jako když naposílám své účetní podklady k daňovému přiznání. Nevím, jak vy, ale já jí je zrovna v nějakém přehledném uspořádání nepředávám. Přesto na konci celé operace je jeden dokument, s kterým byl doposud stát spokojen. No snad jsem to nezakřiknul.
Naučil jsem se v poslední době potulovat po Praze bez mobilu. Sice si stále po něm sahám do kapsy a nemohu se zbavit dojmu, že jsem něco zapomněl, nebo cítím zvláštní tlak v žaludku, že se muselo stát něco hrozného, co jediný na světě nevím já, ale časem se uklidním a nechám na sebe působit kouzlo města, které se neokouká. Problém je, že svůj mobil začínáme potřebovat ke každodennímu životu. Například v něm mám dopravní aplikaci, hodinky, platební kartu, lístek na fotbal nebo koncert. Stali jsem se závislí na firmách, které vytvářejí iluzi, že bez nich nemůžeme fungovat. Není to pravda. Je třeba zůstat závislí jen na svém srdci a mozku. Obojí potřebuje nudu ke své regeneraci. A trpělivost ke správným rozhodnutím.
