Pátek Karla Křivana: Proč Vánoce nakonec dostanou i cyniky

Bez rituálů by Vánoce byly jen vyvrcholením nákupní sezóny. Teprve lpění na těch drobných detailech, ať už jde o zvonění u stromečku, přítomnost či absenci salámu nebo celeru v bramborovém salátu, pojídání kapra nebo řízku, odlišné názvy pro stejné věci, jako jsou včelí úlky a vosí hnízda, skutečnou návštěvu půlnoční či využití její existence pro náctileté členy domácnosti ke zdůvodnění opuštění rodičů a zmizení na teprve ten pravý štědronoční mejdan, vytváří neopakovatelný kolorit, který nakonec dostane i cyniky, proti nimž byl Henry Kissinger romantický básník.

Rituály, tak důležité pro každou společnost, vytváří tlak, který nás donutí uvědomit si vzájemnou pospolitost. Přesto cítíme, že udržování formy bez obsahu nestačí. A ten obsah se nedá sehnat ani podle nejpečlivěji sestaveného nákupního seznamu.

Rituály a sounáležitost

Dodržování rituálů může vytvořit atmosféru, ale chybí-li tomu vnitřní sounáležitost se skutečnou podstatou oné tajemné noci, je to, jako když jdete na fotbalový zápas mužstva, kterému nefandíte. Zpěv tribun, skvělá hra a vynalézavá chorea plného cizího stadionu vás sice nadchnou, ale nedojmou. Mozek se baví, ale srdce ne. Pochopíte rozdíl mezi radostí a láskou.

Iluze čistého stolu, tak příznačná pro konec roku, je pro naši unavenou mysl osvěžující.

O Vánocích nastává čas, kdy rozpínavost tmy se zastavuje a světlo krůček po krůčku postupně změní ponurá odpoledne v příjemné podvečery. Do jejich jarní přitažlivosti je v prosinci ještě vskutku daleko, ale naše myšlení se otáčí od směřování ke konci k novému začátku.

Zvládli jsme to a začínáme znova. Iluze čistého stolu, tak příznačná pro konec roku, je pro naši unavenou mysl osvěžující. Je zvláštní, že to nejsou prosluněné letní dny a jejich dlouhé večery, ale tmavá, chladná zimní noc, která nás přivede k víře, že i my se tak nějak automaticky proměníme a to lepší v nás získá sílu přetvořit dávné sny ve skutečnost.

Naordinovaná láska

Sedíme na podlaze, plné roztrhaných balicích papírů, dárkových tašek všech velikostí a lesklých stuh, které nám tak odporovaly, když jsme jimi vázali příliš malé nebo příliš amébní dárky, nemůžeme vstát, protože bramborový salát v jakékoliv úpravě nás stejně tlačí ke koberci, který bude potřeba opět vyluxovat, a přitom téměř fyzicky cítíme, že nekonečné rolování na eshopu nebylo tím hlavním smyslem dárku, který si někdo z našich blízkých právě prohlíží.

Nakonec přeci jen vstaneme, jdeme k oknu a rozsvícená okna protějšího domu nám říkají, že za nimi probíhá cosi velmi podobného. Na chvíli je nám dobře i mezi lidmi, které nevidíme, neznáme a jejichž názory nás zítra možná vytočí na sociálních sítích. Je to naordinovaná láska? Neupřímná sounáležitost? Nebo naopak prastará víra a usilování o štěstí, které by se netýkalo jen nás samotných? Vánoce jsou vítězstvím světla. A nadějí, že se k němu můžeme přidat.