Přesvědčení, že musíme být šťastní, nás činí nešťastnými, tvrdí psycholožka

Neustálý pocit, že máme být za každou cenu šťastní, může paradoxně působit zcela opačně. Jako kdyby novodobá filosofie pozitivní psychologie, jak ji na webu Psychology Today nazvala profesorka psychologie a mozkových věd z University of Massachusetts Amherst Susan Kraus Whitbournová, člověku upírala právo na to být nešťastný. „Pokud se štěstí stane cílem samo o sobě a vy tohoto cíle nedosáhnete, musí s vámi být něco v nepořádku,“ popsala zvrácenou mentalitu, podle níž je smutek proviněním a úzkost zločinem.

Profesorčin pohled sdílejí i Murat Yildirim z University of Ağri İbrahim Çeçen a John Maltby z University of Leicester, kteří v novém výzkumu vyjádřili názor, že štěstí má své funkční i dysfunkční aspekty. Funkční aspekt spočívá v tom, že štěstí lidem umožňuje vidět odvrácené strany situací. Třeba smrtelně nemocný člověk může být šťastný i přes svou chorobu, když vidí, jak o něho blízcí pečují, a ví, že ho nenechají na holičkách.

Nefunkčním se ale štěstí stává ve chvíli, kdy lidé přijmou iracionální přesvědčení, že potřebují být šťastní navzdory všemu. Obzvláště nebezpečné potom je, když si do hlavy nasadíme slovní spojení jako "měli bychom" nebo "musíme" být šťastní. „Když si lidé tato přesvědčení osvojí, začnou všechno, co se jim děje, zkoumat pohledem těchto absolutistických termínů,“ vysvětluje Whitbournová.

Očekávání a bolavá realita

Představte si sami sebe na nějaké události, kterou jste dychtivě očekávali. Mělo by jít vlastně o situaci, která ukončí vaše štěstí. S partnerem jste třeba plánovali navštívit koncert oblíbeného zpěváka. Celé měsíce jste si představovali, jak budete nadšení, a tato představa se brzy změnila v iracionální přesvědčení, že si show musíte tak moc užít, že si prostě "musíte" užít každičký okamžik toho večera.

Jsou dobré i zlé časy a tím, že se z každé stresové situace budeme snažit vydolovat něco, co nás potěší, sami sebe vysílíme a oslabíme.

Jakmile jste se tam ale dostali, začaly vám vaše představy kazit maličkosti – bolavé nohy, tlačící se dav, předražené pití, špatný výhled... Nic z toho neodpovídá tomu, co jste očekávali, takže jste zklamaní a událost, na niž jste se těšili celé měsíce, si vůbec neužijete.

Nesnažit se o dokonalost

Podle Whitbournové, Yildirima i Maltbyho z toho plyne, že nereálná očekávání pro nás štěstí činí nedosažitelným, protože se vždycky najde něco, co je horší, než jsme si dopředu mysleli. Mnohem lepší je brát situace tak, jak jsou, a nesnažit se za každou cenu o dokonalost. S tím souvisí i další projev iracionální víry ve štěstí, a sice tendence snažit se z každé sebehorší situace vymáčknout něco dobrého. Podle psychologů bychom zkrátka měli přijmout fakt, že jsou dobré i zlé časy, a tím, že se z každé stresové situace budeme snažit vydolovat něco, co nás potěší, sami sebe vysílíme a oslabíme takovým způsobem, že se s takovou situací v konečném důsledku budeme vypořádávat ještě hůř, než kdybychom ji přijali tak, jak k nám přišla.

„Vrátíme-li se k příkladu nešťastného koncertu, tak snažit se přinutit cítit se dobře, když věci nejdou podle vašich představ, je kontraproduktivní,“ osvětlila Whitbournová s tím, že lepší je udělat to, co musíte, abyste situaci zvládli (zkusit v davu poodstoupit kousek dál; posadit se, je-li to možné; nevybírat nejdražší drinky), ale nenechat myšlenku, že štěstí je hlavním a konečným stavem, aby vás zbavila vaší schopnosti užívat si přítomného okamžiku.

Autenticita štěstí

Jinými slovy, chceme-li být za každou cenu šťastní, i když to nejde, tak samotné štěstí ochuzujeme o jeho autenticitu. Nedochází nám, že štěstí není něco, co si můžeme vynutit, ale že pocit štěstí musí sám vzniknout, vytvořit se.

A když mu k tomu dáme prostor, zvládne to i ve složitých situacích, jen nesmíme pořád tak moc tlačit na pilu a myslet jen na to, že "musím být šťastný". Jakmile polevíme, štěstí se ze situací samo vynoří. „Klíčem k tomu je brát tyto situace tak, jak přicházejí,“ uzavírá Whitbournová.