Skutečně nám pláč prospívá? O žádnou katarzi sice nejde, zdraví ale tuží

Slzy dospělých lidí jsou pro vědce záhadou. Někteří z nás se rozbrečí i u reklamy, zatímco jiným neukápne slzička ani na pohřbu. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení se však o tomto běžném jevu ví celkem málo.

Pláč je v literatuře a poezii popisován již po staletí. Zdá se také, že pláč z emocionálních důvodů je na rozdíl od pláče způsobeného fyzickou bolestí pro homo sapiens jedinečný. Britský psychoanalytik John Bowlby, který se v minulém století zabýval vazbami mezi malými dětmi a dospělými, se domníval, že schopnost plakat se u dětí vyvinula jako evoluční nástroj k rozvoji vztahu mezi kojencem a jeho pečovatelem. Proč ale pláčeme i my dospělí? Odpověď je složitá a ve zkratce se nabízí řada důvodů včetně vzteku, smutku, empatie a radosti.

V čele současné éry výzkumu pláče dospělých stojí emeritní profesor psychologie na Tilburgské univerzitě v Nizozemsku Ad Vingerhoets a profesorka Lauren Bylsmaová z Lékařské fakulty Pittsburské univerzity. Většina studií o pláči byla provedena v minulých 25 letech, přičemž k mnoha závěrům se dospělo až v posledních pěti až sedmi letech. Vingerhoets a Bylsmaová navíc poukazují na to, že mnoho starších teorií o výhodách a nevýhodách pláče dospělých se v laboratořích vůbec nepotvrdilo.

Nejde o formu katarze

Všeobecné mínění praví, že emocionální pláč znamená katarzi neboli emoční „vymítání“ nahromaděného smutku a vzteku. Myšlenku, že pláč může mít pro dospělého člověka přínos v podobě emočního uvolnění, poprvé představili Sigmund Freud a jeho kolega Josef Breuer na konci 19. století. Freud a Breuer napsali, že pláč v psychoterapii vede pacienta k uvolnění nahromaděných pocitů, což je nezbytný krok k vyřešení skrytých problémů.

Dospělé ženy uvádějí, že pláčou dvakrát až pětkrát za měsíc, muži za měsíc brečí buď jednou, nebo vůbec.

Teorie pláče jako katarze je přitom populární již desítky let. Vingerhoets a jeho kolegové jsou však blízko k jejímu vyvrácení. Povedlo se jim dokázat, že slzy vedou k sounáležitosti. Studie lidí z jednačtyřiceti zemí totiž potvrzuje, že bez ohledu na kulturu nebo národnost nám prolité slzy dokážou zajistit podporu ostatních. „Pokud by vám pláč měl zlepšit náladu, pak by vám ji zlepšilo i loupání cibule,“ říká Vingerhoets. „Je to ovšem přijetí emocionální podpory, díky kterému se cítíte lépe, ne samotný akt pláče.“

Než se však vzdáte možnosti pořádně si o samotě poplakat, počkejte. Skutečnost je poměrně složitá. Vingerhoets a Bylsmaová ve své studii z roku 2014 zjistili, že pláč může někomu pomoci k uklidnění tím, že aktivuje parasympatický nervový systém, který pomáhá tělu odpočívat a trávit.

Takže přestože vám pláč neposkytne úplnou katarzi, může mít někdy blahodárný účinek, protože vás donutí soustředit se na daný problém. „Když kvůli něčemu pláčete, nemůžete se před tím schovat,“ říká Bylsmaová. „I když jste sami, najděte si dobré, bezpečné a pohodlné místo, kde to ze sebe můžete dostat ven, protože aktivní potlačování emocí může mít negativní psychologické účinky.“

Očista od toxinů a hormonů?

Co však naznačují výzkumy, jež se týkají dalších teorií pláče? Od 80. let 20. století je populární také přesvědčení, že pláč dokáže zbavit krev toxinů a stresových hormonů. Vingerhoets však i zde zůstává skeptický. „Existuje představa, avšak bez jakýchkoliv důkazů, že pláč může stimulovat produkci endorfinů a snižovat bolest,“ říká Vingerhoets.

Přes četné pokusy se Vingerhoetsovi a Bylsmaové nepodařilo tyto myšlenky potvrdit. V nedávné studii publikované v časopise Evropský žurnál bolesti Vingerhoets a jeho kolegové ukázali účastníkům smutný film, který je rozplakal, a poté je vystavili bolesti. „Pokud jsme něco zjistili, pak to, že pláč vnímání bolesti spíše zvyšoval, než snižoval,“ řekl.

Pláč dospělých je často spojován se slabostí a neschopností.

Naproti tomu jedním z aspektů pláče, který obstál při zkoumání, je biologický rozdíl mezi pohlavími. Podle Vingerhoetse pláči zamezuje testosteron. „Pokud se hladina testosteronu sníží, člověk se stává emotivnějším,“ tvrdí profesor psychologie. Také zprávy o frekvenci ženského a mužského pláče se v průběhu zkoumání shodují. Dospělé ženy uvádějí, že pláčou dvakrát až pětkrát za měsíc, muži za měsíc brečí buď jednou, nebo vůbec. I tato konzistentní zjištění je však třeba interpretovat s opatrností. Na projevy tohoto chování mohou mít vliv faktory, jako je věk, kultura a společenské normy.

Pláč a sociální stigma

Pláč v dnešní kultuře nemá každopádně příliš pozitivní ohlas. Často je spojován se slabostí a neschopností. U dospělých ho pak může obestírat stud a stigma. Výzkumy Bylsmaové, Vingerhoetse a jejich kolegů však vyvracejí i tyto stereotypy. V jedné studii byli účastníci vystaveni obrázkům osob se slzami a poté stejným obrázkům s digitálně odstraněnými slzami. Lidé s viditelnými slzami byli hodnoceni jako laskavější, spolehlivější a kajícnější než lidé bez slz.

„Důsledně jsme zjistili, že lidé, kteří pláčou z oprávněných důvodů, jsou vnímáni jako empatičtější a vřelejší,“ říká Vingerhoets. Klíčový je zde také kontext. Plačící člověk musí mít k pláči věrohodný důvod. „Lidé si pak mohou myslet: Kdybych to byl já, také bych plakal,“ říká Vingerhoets.

Profesionální sportovci, kteří pláčou, toto stigma také snižují. „Sport je zrcadlem společnosti,“ říká Alex Krumer, sportovní ekonom z Molde University College v Norsku. „A plačící sportovci tedy všem ukazují, že je v pořádku odhalovat své emoce.“ Příkladem je tenisová hvězda Roger Federer, který je známý tím, že na veřejnosti pláče. Občas si pobrečí také golfista Tiger Woods, fotbalista Tim Tebow, baseballová hvězda Wilmer Flores a další.