Sklony k sebevraždě prozradí nenápadné signály. Kdy je třeba zbystřit?

Ačkoliv se traduje, že k sebevraždám dochází nejčastěji v období kolem Vánoc, data Českého statistického úřadu říkají něco jiného. Zatímco prosinec bývá překvapivě měsícem s nejmenším počtem sebevražd, nejvíc se jich stane obvykle v jarních měsících a počátkem léta. Za období 2017–2021 bylo průměrně evidováno v březnu, květnu, červnu a říjnu podle statistiků 1,1krát více sebevražd než v jiném měsíci.

Alespoň částečně dobrou zprávou může být to, že počet lidí, kteří spáchají sebevraždu, od 70. let 20. století i přes lokální výkyvy a krátkodobá období růstu klesá. Zatím nejnižší počet byl zaznamenán v roce 2019, kdy sebevraždu spáchalo 1 191 osob.

Slova beznaděje

Poznat, zda má člověk sebevražedné sklony, někdy nemusí být těžké. Jindy jsou ale takové signály velmi nenápadné a o ukončení života uvažuje i někdo, do koho bychom to nikdy neřekli. „I když daná osoba působí šťastně nebo se zdá, že má všechno, co si jen lze přát, může mít sebevražedné sklony,“ upozorňuje biochemička a pedagožka Mary Ellen Ellisová ve svém textu pro server Bridges to Recovery.

Pamatujte, že ten, s kým mluvíte, není problém, který je třeba vyřešit, ale člověk, kterému je třeba pomoci. Sebevražedné myšlenky často pramení z pocitu velké osamělosti a odloučení od ostatních.

Podle Huntsmanova institutu duševního zdraví na universitě v Utahu vykazuje většina lidí, kteří si sáhnou na život, jeden nebo více varovných signálů. Některé jsou zřejmé, jiné lze snadno přehlédnout. Mnoho z nich můžete podle amerického Národního institutu duševního zdraví poznat i z konverzace. Pokud váš blízký zmiňuje pocity prázdnoty, beznaděje, silného studu a viny, nebo mluví o tom, že ze svých potíží nevidí žádné východisko, nemá důvod žít, nebo že by ostatním bylo lépe bez něj, či dokonce zmiňuje chuť zemřít, je třeba zbystřit.

Stejně tak je podle amerického institutu zjevným příznakem i to, když se daná osoba stáhne, sociálně se izoluje, začne rozdávat osobní věcí a uzavírat své záležitosti, či se loučí s přáteli a rodinou. Podle Huntsmanova institutu je signálem také náhlé zhoršení školních výsledků a problémy s chováním, pokles pracovního výkonu, změny v hygieně a vzhledu či zvýšená podrážděnost.

Smutek pod povrchem

Další signály už jsou bohužel méně evidentní. Mnohdy si ani ti nejbližší nemusí uvědomit, že jejich milovaná osoba má sebevražedné sklony. Ellisová nicméně zmiňuje příznaky, které mohou naznačovat, že někdo o sebevraždě uvažuje.

1) Změny v chování: U člověka se sebevražednými sklony jsou podle Ellisové běžné změny v chování. To je snadné přehlédnout, protože na první pohled nemusí být zjevné, že změny souvisejí s depresí či beznadějí. Změny mohou být různé – například někdo, kdo je obvykle milý, se může stát zlostným a agresivním. Nebo někdo, kdo byl smutný a potýkal se s depresí, může najednou působit klidně, šťastně a vyrovnaně. Mezi další změny může patřit zvýšené užívání návykových látek nebo neobvyklé výkyvy nálad.

2) Změny ve spánkovém režimu: Změna ve spánkovém režimu může být známkou deprese, ale také sebevražedného chování. Takový člověk může najednou spát více než obvykle a mít problém vůbec vstát z postele. Může ale také trpět nespavostí. Ať už se jedná o příznak sebevražedných sklonů, nebo ne, je potřeba se takovými změnami zabývat.

Přímá otázka, zda má někdo sebevražedné myšlenky, nezvyšuje riziko sebevraždy. Důkazy naopak naznačují, že může riziko snížit.

3) Přístup ke smrtícím prostředkům: Tento příznak může být potenciálně zřejmý – například když vám blízká osoba řekne, že si koupila zbraň. Shromažďování smrtících prostředků však může být i skryté. Například blízký může hromadit pilulky, aniž by si toho někdo všiml. Pokud už o něj máte obavy, je důležité mít povědomí o všech smrtících prostředcích, ke kterým má přístup.

4) Emocionální odstup: Člověk se sebevražednými sklony může ztratit zájem o věci, které ho dříve bavily. Může se začít odpoutávat od lidí, činnosti i obecně od života. Takové chování nemusí na první pohled vypadat jako sebevražedné, je proto důležité si ho všímat a rozpoznat ho jako potenciální varovný signál nebo příznak deprese.

5) Fyzická bolest: Fyzická bolest a nepohodlí jsou často přehlíženy jako příznaky deprese a sebevražedných sklonů. Pokud si někdo, koho znáte, často stěžuje na jakýkoli druh bolesti, buďte ve střehu. Zejména pak tehdy, když dotyčný nemá pro bolesti jednoduché vysvětlení – jako například sportovní zranění.

6) Nezájem o bezpečí: Huntsmanův institut přidává ještě jeden nenápadný signál. Ten se může projevovat nedostatkem zájmu o bezpečnost – například nebezpečným řízením.

První pomoc

S větším povědomím o těchto i méně nenápadných příznacích sebevražedných myšlenek je snazší zjistit, kdy je třeba vyhledat pomoc. Co však dělat, když tyto signály zaznamenáte? Pokud někdo skutečně vyhrožuje sebevraždou nebo aktivně žádá o smrtící prostředky, zavolejte na tísňovou linku a vyhledejte pomoc. Nenechávejte takového člověka o samotě, zdůrazňuje Ellisová.

I když daná osoba působí šťastně nebo se zdá, že má všechno, co si jen lze přát, může mít sebevražedné sklony.

Pokud situace není tak bezprostřední, ale máte na sebevražedné sklony podezření, promluvte si o tom s daným člověkem. „Naslouchejte bez odsuzování a buďte soucitní. Zeptejte se dané osoby přímo, zda o sebevraždě uvažuje,“ vysvětluje Ellisová. „Na rozdíl od všeobecného přesvědčení výzkumy ukazují, že přímá otázka, zda má někdo sebevražedné myšlenky, nezvyšuje riziko sebevraždy. Důkazy naopak naznačují, že může riziko snížit,“ upozorňuje Schreinerová.

Přemlouvání a panika? Zapomeňte

Pokud se vám člověk přizná, že o sebevraždě uvažuje, nejlepší způsob, jak reagovat, je zachovat klid, nepanikařit a naslouchat, radí Ministerstvo zdravotnictví Nového Jižního Walesu. „Je možné, že pokud se s vámi někdo rozhodl mluvit o tom, jak se cítí, nechá vás, abyste mu pomohli získat podporu a pomoc,“ podotýká. Pokud vám dotyčný řekl, že přemýšlí o sebevraždě, měli byste ho podle ministerstva vyslechnout a povzbudit, aby o své situaci promluvil, projevit soucit s jeho situací a brát ji vážně.

Můžete také daného člověka ocenit, že se o svůj příběh podělil, a nabídnout, že mu pomůžete společně se v něm zorientovat, aniž byste nabízeli rady, jak ho zvládnout, radí v textu pro CNN klinický ředitel Iniciativy pro snižování sebevražd a traumat u veteránů v The Ohio State University Wexner Medical Center Justin Baker.

Člověk se sebevražednými sklony může ztratit zájem o věci, které ho dříve bavily. Může se začít odpoutávat od lidí, činnosti i obecně od života. Takové chování nemusí na první pohled vypadat jako sebevražedné, je proto důležité si ho všímat a rozpoznat ho jako potenciální varovný signál nebo příznak deprese.

Klinický psycholog a ředitel Centra pro výzkum a inovace ve zdravotnictví v Newportu Michael Roeske v tomtéž textu varuje před tendencí reagovat tím způsobem, že člověku začnete vysvětlovat, proč musí zůstat naživu. „Když mluvíte s někým, kdo má sebevražedné sklony, možná mu chcete říct všechny ty úžasné důvody, proč by měl zůstat naživu, ale ve skutečnosti to může způsobit, že se bude cítit ještě více osaměle,“ upozorňuje.

Schreinerová zdůrazňuje také nutnost spolupráce. „Pamatujte, že ten, s kým mluvíte, není problém, který je třeba vyřešit, ale člověk, kterému je třeba pomoci,“ říká. „Sebevražedné myšlenky často pramení z pocitu velké osamělosti a odloučení od ostatních. Je to příležitost spolupracovat a dát jim najevo, že se s tím nemusí vyrovnávat sami,“ vysvětluje. Podle ní je ohroženému jedinci dobré pokládat otázky jako: „Jak tě mohu nejlépe podpořit nebo ti pomoci?“ nebo „Co ti v minulosti pomohlo?“

Odborníci upozorňují, že člověka se sebevražednými sklony není dobré nechávat o samotě. Navrhněte mu, aby vyhledal odbornou pomoc, a snažte se mu tento krok co nejvíce usnadnit – poskytněte mu číslo na organizace poskytující pomoc, nebo tam za něj klidně zavolejte. Pokud se vám osoba, o kterou máte obavy, nechce svěřit, požádejte o spolupráci její další blízké.