Přední český psychiatr, autor a publicista Radkin Honzák, se objevil v (dnes již slavném) dokumentu České televize Obchod se zdravím. Tam spolu s autorkami filmu odhaloval, jakými nás některé „alternativní kliniky“ mohou krmit nesmysly. Psychosomatika, tedy věda, jež pátrá po příčinách nemocí, rozhodně takovým nesmyslem není. Psychické příčiny nemocí jsou totiž doložené a doložitelné. Kdo by o nich měl nakonec vědět víc než právě autor Psychosomatické prvouky.
Zda se určitá nemoc rozběhne, nebo ji překonáme, často záleží právě na tom, jak se cítíme emocionálně, jak zvládáme stres, ale i na tom, jaké máme sociální postavení, potvrzuje Radkin Honzák. I když mu bude příští rok 80, neopouští ho energie a hlavně humor. I přesto, že neví, kam dřív skočit, je pořád pozitivně naladěný. Asi právě proto, že je to nejlepší prevence před nemocemi. No a náladu mu nezkazil ani rozhovor s námi. A i já jsem se velmi dobře bavila.
Co je vlastně psychosomatika a proč je tak důležitá?
Psychosomatický přístup je zaměřen víc na to, jak se pacient cítí, co ho v životě tíží a co může vyvolávat nebo naopak zlepšovat jeho obtíže. Něco kolem čtvrtiny pacientů v ordinaci praktického lékaře nemá „nemoc“ v klasickém slova smyslu, ale řadu obtíží způsobených stresem nebo neuspokojivým emočním stavem. Těm klasická biomedicína nenabízí řešení.
Bude-li mít někdo pátou angínu za rok, je dobré řešit, co je za jeho zhoršeným stavem, a ne jenom sekat antibiotika.
Když mi obrazně řečeno bude „něco ležet v žaludku“, tak to tam ani rentgen, ani fibroskop nenajde. A já budu trpět skutečnými obtížemi, na které mi nepomohou „léky na žaludek a na trávení“, protože příčina leží v řídicí rovině, v emoční nerovnováze, ve stresu. Tady je tedy nutné řešit emoce a stres, nikoliv žaludek. Tomu se pak uleví zdánlivě spontánně, protože byl nějakým způsobem vyřešen tlak řídicích systémů. Pochopitelně, že nebudu hledat tyhle příčiny u angíny, ale bude-li mít někdo už pátou angínu za rok, je dobré pátrat, co je za jeho zhoršeným stavem, a ne jenom sekat antibiotika.
Takže jinými slovy, psychosomatika popisuje, že příčiny nemocí leží v emocionální rovině...
Ano i ne. Psychosomatika dnes představuje přístup, který bere v úvahu nejen faktory biologické a psychologické, ale také sociální a spirituální. Biomedicínský model se nestará o emoce, přičemž aktuálně veselý člověk je biologicky úplně jiný než člověk úzkostný. Také sociální zařazení se odráží v biologické úrovni už u myší nebo u primátů, u člověka tím spíš, že tvoří významnou součást jeho světa.
Psychosomatický přístup zabere více času a navíc vám ho dneska nikdo nezaplatí – pojišťovny s tím nepočítají a pacienti si stále myslí, že zdravotnictví je zadarmo.
Zjednodušeně: psychosomatika se zajímá víc o člověka, zatímco biomedicína více o samotnou nemoc. Hlavní rozdíl je v tom, že biomedicína stále vnímá člověka jako „rozumný stroj“, jak jí to před 350 roky doporučil Descartes. Nebere v úvahu jeho emoční, sociální, tím méně spirituální svět, čímž myslíme třeba smysl jeho života. Navíc přibývá funkčních neboli somatizačních poruch, které postrádají patologicko-anatomický nález, protože jejich podstata leží v řídicích systémech, a s těmi si biomedicínský přístup neví rady vůbec.
Jak se k psychosomatice staví klasičtí lékaři?
Psychosomatika znamená sice obohacení současného pohledu na člověka ve zdraví a nemoci, ale současně také znamená značné zesložitění. Jde o potřebu zvládat nové přístupy, osvojit si nové souvislosti. A to je dost pracné a pro mnoho kolegů v současné časové tísni nevýhodné. On také psychosomatický přístup zabere víc času. A navíc vám ho dneska nikdo nezaplatí – pojišťovny s tím nepočítají a pacienti si stále myslí, že zdravotnictví je zadarmo.
Takový přístup ale nelze uplatnit třeba v ortopedii, nebo ano?
V teoretické rovině nám může psychosomatika ukázat mnoho cest, kudy si organismus pomáhá sám ze svízelné situace, kterou nazýváme nemocí. V praktické rovině bere člověka jako celek, ne pouze jako „nositele nemoci“.
Radkin Honzák (1939)
Psychiatr, který po celou svou praxi spolupracuje se somaticky orientovanými a praktickými lékaři. Dnes je zaměstnán ve dvou ambulancích (IKEM, Remedis), v Psychiatrické nemocnici Bohnice a přednáší na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Jeho kariéra odstartovala roce 1966, kdy vyhrál konkurs na místo konziliárního psychiatra tehdejšího Ústavu výživy lidu v Krči, který se později stal součástí IKEM. Hojně přednáší a publikuje o důležitosti medicínského holistického přístupu.
V zásadě tedy i člověk, který si zlomí nohu, to nějak musí emočně zpracovat a také se dostává do jiné sociální situace, konkrétně do role nemocného. Takže ani zohlednění těchto souvislostí neškodí. Ale jsou stavy, kdy si lékař, zase třeba jen už kvůli svému času, bohatě vystačí s biomedicínským přístupem.
Co by měl tedy lékař navíc znát, aby byl jeho psychosomatický přístup úspěšný?
Měl by umět vidět ve správném úhlu faktory biologické i psychosociální a řešit je podle míry jejich závažnosti. Infarkt komplikovaný depresí pacienta logicky ohrožuje víc, než když pacient depresi nemá.
Plno lidí totiž čeká, že je doktor bude „zachraňovat“. Jistěže to v akutních stavech dělá, ale dlouhodobě je potřeba, aby tím nejaktivnějším byl sám postižený člověk.
Rozvod může komplikovat průběh cukrovky, ale ani tady nelze řešit jen příčinu. Pokud budu s pacientem řešit jen rozvod a zapomenu hlídat glykemie, tak i to bude málo. V psychosomatice musím myslet na obojí.
Takže ta metoda může být i nebezpečná?
Všechno může být nebezpečné. Zaměřím-li se v našem řemesle jen na jednu věc, mohu přehlédnout jiné, které jsou podstatné. Proto je tolik problémů s přijetím psychosomatického modelu. Je za tím strach z přehlédnutí nějaké závažné tělesné choroby, pokud se soustředím příliš jen na psychiku.
Takže by se měl lékař stát i terapeutem? Jak přistupujete k pacientům ve své praxi?
Já potřebuji vědět o nemocném člověku mnohem víc, než jakou má nemoc. Potřebuji s ním mít dobrý terapeutický vztah. Potřebuji, aby věděl, že na svém stavu musí pracovat především on sám, protože už otec moderní medicíny Avicenna říkal: „Jsme tady tři: Ty, já a nemoc. Ke komu se přidáš, ten vyhraje.“
Zjistíte ale pak, co přesně pacientovi pomohlo?
Je správné se ptát, s čím vlastně lékař pomáhá. Plno lidí totiž čeká, že je doktor bude „zachraňovat“. Jistěže to v akutních stavech dělá, ale dlouhodobě je potřeba, aby tím nejaktivnějším byl sám postižený člověk. Tím napomáhá svému uzdravování. Stojí za to si přečíst O. Henryho povídku Poslední list, která sice s velkou dávkou sentimentu, ale v zásadě pravdivě popisuje tuhle situaci.
Existují však i lidé, kteří třeba „věří“, ale nalétnou. To je i obsahem dokumentu České televize, který odhaluje podvodné praktiky alternativní medicíny. Vy jste ve filmu vystoupil jako odborník, který apeluje na zdravý rozum. Proč podle vás lidé věří šarlatánům?
Protože dítě v nás, které tam stále je, věří na kouzla a čáry, jež mají problém vyřešit rychle, bezbolestně, bez naší námahy a odříkání. Lidé věří nesplnitelným slibům nejen v medicíně, ale v ekonomii, v politice, v osobních věcech... A jak to zlepšit? Pěstovat kritické myšlení. A v tom mohou dnes především média hodně pomoct.
Reklama
foto: Archiv Radkina Honzáka a Profimedia
