Bez depresí a úzkostí. Pětina lidí nikdy nepozná psychické problémy. Co dělají jinak?

Změřit podíl populace, která je imunní vůči depresím a překoná všechny nepříznivé životní okolnosti bez větších obtíží, se zdá být nemožné. Ale třeba to přeci jde. Existuje totiž “Dunedinská kohorta”, asi tisícičlenná skupina lidí narozená v letech 1972 až 1973 v novozélandské metropoli Dunedinu, která je od útlého věku periodicky přezkoumávaná lékaři. Výsledky ukazují, že jen pětina z nich do svého 32. roku nezažila alespoň jednu vážnou depresi nebo úzkost.

Psycholog Jonathan Schaefer je podrobil hlubšímu zkoumání a začal jim přezdívat “požehnané povahy”. Podle jeho zjištění “požehnané povahy” nad svými vrstevníky kupodivu nevynikají majetkem ani inteligencí. Kromě očekávatelných společných rysů, jako je dobré mentální zdraví příbuzných, je podle Schaefera spojuje ještě jedna věc – nikdy na nic přehnaně či neadekvátně nereagují. „Zůstávají klidní a s novou situací se prostě rychle sžívají,“ říká.

Dokážou předvídat a předem zneškodnit vnitřní psychické bouře, které jejich méně šťastné současníky pokaždé ochromí.

Schaefer tyto jedince při periodických návštěvách bedlivě pozoroval: „Rádi se obklopují lidmi a budují síť kontaktů. Jsou stálí a spolehliví, nejsou popudliví, neradi se hádají. Vyznávají krédo žít a nechat žít.“ Elizabeth Svobodová, autorka knihy Co z člověka udělá hrdinu, k tomu přidává ještě jedno pozorování – dokážou předvídat a předem zneškodnit vnitřní psychické bouře, které jejich méně šťastné současníky pokaždé ochromí. „A když je náhodou postihne životní krach? Odjedou na Blízký východ pomáhat uprchlíkům. Díky tomu si rychle uvědomí, že jejich vlastní ztráty jsou relativně malé.“

Imunní vůči všemu

Podle Schaefera i Svobodové se od těchto lidí vyplatí něco přiučit, ale závidět jim též netřeba. Lidé se sklony k depresím mívají obyčejně vysoce analytické myšlení (jež jim zároveň nedovoluje nad krachem jen tak mávnout rukou), přičemž deprese často bývá signálem nějaké dysfunkce. “Požehnané povahy” jsou z hlediska neurotiků lidé, kteří prostě nic moc necítí, anebo reagují na katastrofu nelogicky. „Zůstávají v klidu, zatímco situace volá po dramatických opatřeních,“ píše Svobodová.

Klade si rovněž otázku, zda je nejvyšší metou duševního zdraví opravdu pouhá absence příznaků poruchy chování. Požehnané povahy podle ní není třeba vzývat, neboť jsou imunní vůči krizím, které zároveň bývají pozvánkou, aby jedinec boural své staré já a stavěl nové. Tedy k vnitřní a duchovní obrodě. „Třeba přeživší nějaké katastrofy, kteří utrpí posttraumatický syndrom, budují silnější citové vazby k ostatním a získávají větší osobní sílu,“ dává jí za pravdu Schaefer. „V životě jde o víc, než vyhnout se katastrofám,“ uzavírá.