Na terapie chodím už přes deset let a za tu dobu jsem vystřídala několik psychoterapeutů, psychiatrů i alternativních terapeutů. Někdy jsem k nim přestala chodit z finančních důvodů, jindy, protože mi v tu chvíli zrovna daný typ terapie nevyhovoval. Někdy jsem cítila, že dané téma potřebuji řešit s ženou, jiné zase s mužem. Někdy mi ale prostě jen neseděl terapeut a měla jsem z něj divný pocit. Ne kvůli vzhledu, ceně nebo pohlaví, ale spíše jsem se cítila nekomfortně kvůli způsobu komunikace nebo stylu řešení mých problémů, které mi navrhovali.
Pokud chodíte k terapeutovi/terapeutce a něco vám nesedí, zkuste si přečíst následující ukazatele špatných terapeutů a třeba svou nelibost lépe pochopíte. A pokud zvažujete nástup na terapii, tak si je přečtěte taky, abyste věděli, co by se tam nemělo dít.
1. Porušení hranic
Jakýkoliv nekonsensuální dotek porušuje hranice pacienta (nepočítám podání rukou při příchodu či odchodu). Terapeuti si mají držet odstup, a to nejen mentální, ale i fyzický. Proto, když dojde k položení ruky na nohu, rameno nebo víceméně kdekoliv, konfrontujte terapeuta a při opakování této situace si najděte jiného terapeuta.
Mezi další porušení hranic patří třeba vyptávání se na nesouvisející témata. Pokud například pacient přišel na terapii kvůli strachu z výšek, ale terapeut mu opakovaně klade dotěrné otázky týkající se jeho sexuálního života, je to jasné překročené hranic. Totéž platí i v případě, kdy terapeut klade konkrétní otázky na to, kde pacient bydlí, nebo se snaží narazit na pacienta mimo terapii.
Zradu psychiatričky jsem cítila ještě dlouho poté a strach, že se to bude opakovat i u jiných lékařů, mě provázel ještě několik dalších let.
„Překročení hranice profesionality je varovným signálem,“ říká psycholog Ryan Howes. „Nejprve si o tom můžete s terapeutem promluvit, ale pokud nedostanete uspokojivou odpověď, odejděte.“
2. Porušení důvěrnosti
Důvěrnost je nedílnou součástí terapie; terapeuti musí zachovávat důvěrné informace o klientovi, pokud nedostanou svolení sdílet je s jinou stranou. Pokud zjistíte, že váš terapeut sdílí informace s kýmkoliv dalším bez vašeho souhlasu, rozhodně zvažte výměnu terapeuta.
K mé první psychiatričce jsem začala chodit ještě před plnoletostí kvůli těžkým depresím. Byla to má první zkušenost s kýmkoliv, kdo mi má pomoci léčit mysl, a přestože mi paní nebyla sympatická, moc dalších možností v mém okolí nebylo, tak jsem to překousla. Všechno konzultovala s mojí mámou, což dávalo smysl, když mi ještě nebylo osmnáct. Po dosažení mé plnoletosti však s tímhle měla přestat.
Při jednom sezení po mých osmnáctých narozeninách jsem se jí svěřila s tím, že nedokážu ráno vstát z postele a nechodím do školy, protože nemám sílu se zvednout. Záměrně jsem čekala na svou plnoletost, abych jí tohle řekla, protože jsem věděla, že to má zůstat mezi námi. Ona však zavolala mojí mámě a vše jí bez mého souhlasu řekla. Po téhle zkušenosti jsem k ní už nikdy nešla, ale taky jsem díky tomu na dlouho zanevřela na veškeré psychiatry, psychology či psychoterapeuty. Její zradu jsem cítila ještě dlouho poté a strach, že se to bude opakovat i u jiných lékařů, mě provázel ještě několik dalších let.
Po hodině terapie jsem věděla vše o tom, jak má terapeutka plavala s delfíny ve Španělsku, o tom, co dělají její další pacienti o prázdninách a jak si plánuje přestavbu domu. Nedostala jsem však jedinou informaci, která by mi pomohla, nebo která by se mě alespoň vzdáleně nějak týkala.
3. Nadměrné sdílení informací ze strany terapeuta
I přesto, že někteří terapeuti věří, že sdílení určitých osobních detailů z jejich života může podpořit navázání kontaktu s klientem, vše má svou hranici. Problémem se to stává, když se sezení soustředí více na terapeuta než na klienta, nebo když terapeut odhaluje osobní informace, které jsou pacientovi nepříjemné. „Sdílení osobních informací musí být nástrojem,“ říká psycholožka Elinor Greenbergová, Ph.D., „mělo by být pečlivě cílené ve prospěch pacienta.“
I já jsem zažila terapeutku, která než aby reagovala na mé problémy, povídala mi o svých zážitcích. Po hodině terapie jsem věděla vše o jejím plavání s delfíny ve Španělsku, o tom, co dělají její další pacienti o prázdninách a jak si plánuje přestavbu domu. Nedostala jsem však jedinou informaci, která by mi pomohla, nebo která by se mě alespoň vzdáleně nějak týkala. Zkusila jsem tam jít ještě jednou a dopadlo to stejně. Pak už jsem ji nikdy nenavštívila, protože jsem věděla, že by to byla ztráta času.
4. Neefektivní komunikace
Dalším varovným signálem je neschopnost adekvátně komunikovat. To se netýká občasného nedorozumění nebo potřeby pacienta či terapeuta vysvětlit nějaké pojmy odlišně. Spíše se jedná o vzorec neefektivních komunikačních dovedností. Například, když terapeut používá pouze složité, odborné termíny, kterým pacient nerozumí, nebo když terapeut ani po několika pokusech nedokáže pochopit, co mu pacient sděluje. Pokud se cítíte vyčerpaní z neustálého vysvětlování té stejné věci a nedostává se vám pochopení, berte to jako červenou vlajku.
Víceméně se mi vysmál. Prosazoval své metody a vysvětloval, že bych neměla dělat nic z toho, co jsem dělala nebo chtěla dělat. Po této reakci jsem cítila stud a nechtěla se mu už nadále svěřovat, protože mi přišlo, že mě odsoudí.
5. Nedostatek vhodného školení
Mnoho terapeutů má zkušenosti s více léčebnými metodami. Někteří z nich však nemusí mít vzdělání nebo schopnosti pro léčbu vašeho konkrétního problému. „Terapeut může mít obecné znalosti a vy můžete mít specializovaný problém. Nebo naopak může být specialistou na určitý problém, ale ne na ten váš,“ říká Greenbergová. „Poznáte, že jsou zmatení, protože nepokládají správné otázky, neděláte pokroky a cítíte se nepochopeni.“
6. Nespravedlivé rozsudky
Dobrý terapeut vám bude klást doplňující otázky, aby objasnil a pochopil vaše zkušenosti. Pokud však terapeut výslovně odsuzuje vás a vaše rozhodnutí, nebo se kvůli němu cítíte trapně či zahanbeně, je to varovný signál.
Po mé první nepříjemné zkušenosti s psychiatričkou jsem odmítala kohokoliv ze západní medicíny navštívit. Proto jsem zkoušela různé alternativní způsoby léčby a alternativní terapeuty, kteří mi poradili, jak s určitými problémy pracovat. Něco zabíralo, a něco ne. Po čase jsem se znovu objednala k psychoterapeutovi a při prvním sezení jsem mu popisovala, co jsem vše vyzkoušela a ještě chtěla vyzkoušet. Týkalo se to například terapie světlem, očisty čakrového systému a ceremoniálu na očistu lůna. Víceméně se mi vysmál. Prosazoval své metody a vysvětloval, že bych neměla dělat nic z toho, co jsem dělala nebo chtěla dělat. Po této reakci jsem cítila stud a nechtěla se mu už nadále svěřovat, protože mi přišlo, že mě odsoudí. Takže ani s ním se už další sezení nekonalo.
7. Provozování terapie bez licence
Když se někdo označuje za psychoterapeuta, psychologa nebo psychiatra, měl by mít licenci pro výkon dané činnosti, což zaručuje, že má v tomto oboru určitý stupeň vzdělání. Samozřejmě existují i alternativní terapeuti, kteří mají školu života nebo šamanské schopnosti a nabízejí alternativní varianty k řešení problémů. Záleží jen na vás, zda je vyzkoušíte, i když tito terapeuti nemají klasické vzdělání. Pokud nehlásají, že mají titul nebo licenci z něčeho, co nemají, a jsou transparentní ohledně jejich vzdělání, nevidím v jejich práci problém. Doporučuji ale zjistit si o daném člověku nějaké informace a nejlépe recenze či doporučení od jiných lidí.
I když jsem mu řekla, že prášky to řešit nechci, protože s nimi nemám dobré zkušenosti a věřím, že se s tím dokážu poprat sama, snažil se přetvořit můj názor na antidepresiva v pozitivní. Každé sezení několikrát zmínil, s čím by mi antidepresiva mohla pomoci a k čemu jsou dobrá. Zkrátka, tlačil mi svůj názor a na můj nehleděl.
8. Nepravdivé nebo příliš konkrétní sliby
Terapeuti by měli být schopni vám vysvětlit, jakým způsobem vás budou léčit, a nastínit časový rámec léčby. Neměli by však dávat sliby nebo záruky, že budete třeba za deset sezení vyléčeni, protože takhle to prostě nefunguje. Lidé jsou různí a dávat univerzální prohlášení pro všechny pacienty není etický přístup, protože mohou v lidech vzbudit naději, a když se jejich záruka nevyplní, může to mít devastující následky.
9. Nerespektování vašich názorů
Pokud si s vaším terapeutem nesednete názorově v nějakém důležitém aspektu, měli byste se shodnout, že se neshodnete, a rozejít se. V tu chvíli nezáleží, kdo z vás má pravdu, protože pokud pacient svůj názor nechce změnit nebo na to není připraven, nejste prostě kompatibilní. Je v pořádku o tom s terapeutem podebatovat a zkusit najít kompromis, ale nemá smysl, aby vás terapeut tlačil do něčeho, co vy sami nechcete.
Měla jsem terapeuta, který mě přesvědčoval, že bez antidepresiv na sobě nebudu schopná pracovat. I když jsem mu řekla, že prášky to řešit nechci, protože s nimi nemám dobré zkušenosti a věřím, že se s tím dokážu poprat sama, snažil se přetvořit můj názor na antidepresiva v pozitivní. Každé sezení několikrát zmínil, s čím by mi antidepresiva mohla pomoci a k čemu jsou dobrá. Zkrátka, tlačil mi svůj názor a na můj nehleděl. I když jsem mu opakovala, že tenhle způsob řešení není pro mě, nepřestal. Dělal to nenásilně, vždy to nenápadně vložil do našeho rozhovoru, což mělo ještě větší dopad na mou psychiku. Dospělo to až do bodu, že jsem začala sama věřit, že jediné, co mě dokáže zachránit, jsou prášky. Naštěstí se má intuice nakonec zapnula a zakřičela, ať terapeuta okamžitě vyměním.
10. Prosazování svých metod jako jediných správných
Existuje hromada odlišných metod a způsobů, které vám různí terapeuti nabídnou. Nikdo ale nemůže tvrdit, že ten jeho je ten nejsprávnější, protože na každého působí něco jiného. Proto když vám nesedí nějaká metoda, kterou vám terapeut radí, řekněte mu to a zkuste najít jinou variantu. Pokud ji terapeut nenabídne a trvá na svém, zkuste se poohlédnout po někom jiném, kdo by vám jinou variantu nabídl.
Měla jsem terapeutku, která mi řekla, že nemám zkoušet jiné terapeuty, protože její metody jsou ozkoušené, a že je to, jako bych jí byla nevěrná. Jenže i když byly její techniky ozkoušené sebevíc, nebyly pro mě. Plus mi dávalo smysl, že když metod vyzkouším víc, zjistím, co se mnou rezonuje. Ne, že budu slepě následovat cestu, kterou mi nastaví někdo jiný, když se v ní necítím dobře. Navíc, pokud metodě sami nevěříte, její účinek je většinou mnohonásobně slabší.
Všechno zlé...
Většina terapeutů, ať už mi sedla nebo nesedla, mi něco předala. Ale někdy jsem musela vyzobávat ty pozitivní zkušenosti velmi krkolomně. Důležité je nebrat terapeuty jako modlu, které uvěříte vše, co řekne. Vždy dávejte i na svůj rozum, pocity a intuici. Je veliké množství způsobů a terapeutů a určitě je tam někde pro vás ten pravý. Jen je někdy potřeba více času a úsilí. Zajisté však existuje někdo, s kým se budete cítit komfortně, a dodá vám pocit bezpečí. Nepřestávejte proto hledat a nevzdávejte to. I když sama vím, že to může být otravný proces, naše psychické zdraví je důležité natolik, že si zaslouží tu pravou péči.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
