Pokračování rozhovoru Muž by se měl umět proměnit v krále, který vedl Jan Müller s odborníkem na rodinné konstelace a mezilidské vztahy Janem Bílým.
Taky tvrdíš, že muž trpí tím, že dnes už „nikdo nemá pravdu“. Doba jasného řádu, všeobecně přijímaných hodnot pominula a dneska si každý jakoby může říkat a dělat, co chce. A muže to mate...
My chlapi potřebujeme jasné návody na život. Obvykle je hledáme v různých ideologiích, vůči kterým jsme méně odolní než ženy. Dnes v éře všeobecné inflace se i tyto ideologie tak rozmnožily a zároveň vyčpěly, že už nestrhují. Velké pravdy, za kterými šly masy, už nejsou. Což zase tak špatné není, díky tomu zde nemáme žádnou tyranii. Jenže pak se naše „mnohačetná pravda“ setká třeba s islámem a najednou se cítíme ohroženi, protože někdo jiný má sjednocující, silnou, třeba i násilnou „pravdu“, vůči které jsme sice korektně tolerantní, ale cítíme, že prohráváme. No a v okamžiku, kdy dostaneme tenhle strach, tak se může stát, že zase začneme volat po silné ruce. Takže je to taková jízda od zdi ke zdi. Co chybí, co musíme objevit, je, promiň mi ten citát z politiky, „klidná síla“.
„Klidnou sílu“ by měli obstarávat hlavně muži od padesátky nahoru. Jenže v polistopadové době jako by starší muži vyklidili pole…
Oni si to ti starší musejí vydobýt sami, jim to nikdo nedaruje. Právě proto jsem nedávno začal dělat semináře pro starší lidi – nazval jsem je „padesát plus“. A jako naschvál se mi na ten první přihlásilo mnoho žen a velice málo chlapů. Starší moudří muži chybí, to máš pravdu. A tak jsem napsal článek o starých mužích a jejich mladých milenkách, skrze které sice získají trochu odklad před stárnutím a smrtí, ale skrze které nezmoudří, neboť je to jen útěk. Taková zkratka mezi playboyem a dementem s vynecháním moudrosti. Samozřejmě i moudrý starý muž smí mít mladou milenku, ale musí se postavit svému stáří a ne před ním utíkat.
Zabýváš se mužskou mytologií. Který mýtus tě nejvíc fascinuje?
Tak samozřejmě asi ten nejstarší mýtus, ze kterého vychází i křesťanství, o Osirisovi a jeho „temném“ bráchovi Sethovi. Dokonce jsem si toto léto zajel do Egypta k Nilu, abych se potuloval v těch takříkajíc originálních místech natáčení. No a setkal jsem se s trochou egyptského mýtu a s velkou porcí islámu. Vždy se divím, jak takzvaná náhoda pracuje – bohyně Isis, žena Osirise, která ho poté, co je Sethem roztrhán na kousky, zase dá dohromady, má stejné jméno jako současná nejkrvelačnější a nejvíc nelidská skupina fanatiků, která se také nazývá ISIS, Islámský stát v Iráku a Sýrii. Takže možná že z milující Isis se dneska stala taková Kálí, krvelačná indická bohyně zmaru.
Tvýma rukama prošla řada manažerů, které si mimo jiné vyučoval principu krále. O co vlastně šlo?
Král prostě jen je. Sedí na trůnu a svojí jasností a stálostí vyzařuje jistotu pro své podřízené. Je přirozenou autoritou a dodává celku tu špičku, kterou hierarchické struktury, ve kterých stále ještě povětšinou žijeme a pracujeme, potřebují. Je to takový ten zlatý vršek pyramidy. Zatímco manažer běhá, maká, má přeplněný kalendář a nemá na nic pořádně čas, je král pomalý, kterážto vlastnost dneska již téměř vymizela. V byznysu je málo králů, ale když jsem o tématu například mluvil na „Leadership for Life“ konferenci, prakticky každý z přítomných hned věděl, o čem je řeč. Takže bych řekl, že ofenziva králů v byznysu je slibná, na rozdíl od politiky.
S emancipací ženy nabývají nebývalé sebevědomí v sexu a s tím jde ruku v ruce požadavek na muže, aby se v posteli snažili mnohem víc než dřív, byli empatičtí atd. Na druhé straně máme explozi porna, které ženy ukazuje jako kus masa. Jak se s tím muži vyrovnávají?
Mám pocit, že se my muži zrovna nacházíme ve stadiu proměny, takového přechodu z housenky doufejme do motýla. Tedy snad právě ve stadiu kukly, která se zakuklila někde před počítačem, ve fitku nebo i v nějakých esoterických seminářích či naukách. Znám opravdu hodně atraktivních žen, kterým chybí chlapi. Nechtějí už žádné machos bez mozku, ale také žádné zjemnělé a znejistělé muže, kteří nevědí, co chtějí. Možná že je to pro nás velice bolestné, ale já se na svých mužských večerech stále setkávám s tím, že nás muže posune dopředu jen kritika. A to navzdory všem těm magazínovým poučkám, jak my chlapi potřebujeme od žen pochvaly. Tím si ženy sice zajistí klid, nám mužům ale neumožní vývoj. No a k pornografii – velké nebezpečí je v tom, že virtuální sex je bezpečný a pohodlný, zatímco skutečné setkání dvou lidí je náročné, protože se musíme tomu druhému ukázat a vystavit.
Ženy dnes chtějí, aby muž byl chlapák, úspěšný v konkurenci s ostatními, dost silný, aby je ochránil a vydělal na hypotéku, ale zároveň to byl chápavý a empatický partner, angličtina tomu říká „soul mate“. To se dá někdy těžko spojit…
Za posledních sto let se ženy začaly pohybovat na škále mezi mužským a ženským principem. Když jsou v rodině nebo s dětmi, nebo si vyjdou s mužem do společnosti, tak dovedou být velice dobře ženami. A jindy, když se od nich vyžadují mužské vlastnosti, tak do toho umějí vklouznout, řídí auto nebo firmu. Ony se naučily proměňovat. A mnoho žen touží po mužích, kteří to také umí. Kteří umí být chlapy tam, kde to žena potřebuje, ale kteří rozumí také té druhé straně. Kteří mají nejen přístup ke svým pocitům, ale kteří s nimi také umějí zacházet. Kteří občas, když je to vhodné, navštíví ženu v té ženské, jemné, soulmate energii. Vztah a především sex potřebuje polaritu, ale dneska už nestačí vyznat se jen na jedné půlce. Jak jsem psal ve své poslední knížce, která se jmenuje Vidím v tobě boha, vidím v tobě bohyni, ideální partnerství dneska už není to, kde umí být chlap jen chlapem a žena jen ženou, ale to, kde jak muž, tak i žena znají to odlišné a opačné a dovedou k tomu nalézt cestu.
Každá nová generace chlapců se chce odlišit od svých otců, říká Jan Bílý
Mám dojem, že dnešní muži kolem dvaceti let jsou poněkud unylí. Nosí kalhoty ušité tak, aby to vypadalo, že nemají zadek, že mají ženskou postavu. Používají krémy na ruce, ve kterých nikdy nedrželi sekeru…
Já si myslím, že generace dvacetiletých se prakticky vždy svým vzezřením především chce odlišit od otců. A dnešní dvaceti- nebo pětadvacetiletí mají otce, kteří tady vyrůstali ještě za totáče a kteří o sebe moc nepečují, samozřejmě až na výjimky. Takže ten kult těla, to zjemnění, jistá androgynita, to bych neviděl jako problém. To důležitější je, co se děje uvnitř těch chlapů.
Když se podíváš na svůj život, jaké byly pro tebe takové ty zásadní momenty, které tě utvářely jako člověka a jako muže. Kdy jsi dospíval a poznával, kým jsi a co chceš dělat?
Ty momenty přicházejí stále, většinou na první pohled vypadají jako krize, ztráta, rozchod, zranění. Určitě to nejdůležitější byla moje emigrace a první rok v Německu, kdy jsem neovládal řeč, nikoho jsem neznal a často jsem myslel, že to vzdám. Ale zpětně viděno to bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. A po mnoha letech jsem si uvědomil, že jsem svým útěkem „ausgerechnet“ do bývalého Reichu následoval osud svého táty, který tam byl v stejném věku totálně nasazen. A skoro umřel.
Zdá se mi, že v oblasti, ve které se tak úspěšně pohybuješ, na tom spirituálně-poradenském trhu, se nyní objevuje čím dál víc lidí, kteří se prohlašují za kouče, poradce, šamany atd. Do téhle duchovní sféry se nyní lije hodně peněz. Je tam jistě mnoho moudrých lidí, ale taky hodně balastu. Jak to vnímáš?
Jistě, občas, když vidím něco ne úplně kvalitního, nebo když někdo opisuje mé nápady a texty, tak si myslím, že bylo lépe, když osobní rozvoj ještě nebyl „big business“. Jenže ono to má i svoji světlou stránku – na osobní rozvoj se poutá čím dál větší pozornost, stále víc lidí si uvědomuje, že je nutné se pohnout z toho místa, kde jsme, a to i tehdy, když ten pohyb není vždy lehký a příjemný. Zpočátku se třeba chytí na lep nějakým „spíkrům instantního úspěchu“, jak je nazývám, ale brzy zjistí, že to důležité vůbec nejsou guruové a poradci, ale vlastní vůle jít dál. Takže, jak už tušíš, jsem obrovský optimista (směje se).
Čemu v životě nejvíc věříš?
Asi schopnosti vesmíru pojmout všechno, co se děje jako samozřejmé.
foto: Lucie Robinson
