Dlouho jsme měli za to, že svátek zamilovaných svatý Valentýn, připadající na 14. února, k našim tradicím nepatří. Ale opak je pravdou, neboť má kořeny v Evropě v dobách pohanských. Důležitější však je si v tento čas připomenout, co je opravdová láska.
Určitě to je něco jiného než zamilování, kdy se v těle vzbouří hormony, což má za následek, že svět najednou zkrásní. Máme tzv. růžové brýle, téměř nic nás nerozhází a také se mnohem více než jindy usmíváme. Je to proto, že se nám otevřelo srdce (srdeční čakra), což se stává i tehdy, když se lidem narodí děťátko, a chvíli to funguje i při koupi něčeho nového, například auta. Protože však tento příjemný stav nastane v důsledku něčeho, co je vně nás samotných, trvá to jen po určitou dobu. Duchovní mistři, kteří nás vedou k meditaci, říkají, že obrácením se do nitra lze vyvolat podobný stav blaženosti, jenž se už neztrácí. Právě o tom je veškerá duchovní praxe, ale ještě zpátky k zamilování.
Jsme-li zamilováni, hormony se po nějaké době vyplavovat přestanou, a srdíčko se proto zase začne uzavírat. Je to chvíle, kdy zamilování pomíjí, a v tomto okamžiku je důležité, aby se přehouplo do skutečné lásky. Ve stavu zamilování chceme být s objektem své touhy co nejvíce, resp. pořád a také máme strach, že milovanou osobu ztratíme. Skutečná láska je však zcela beze strachu a dává naprostou svobodu.
Nová kvalita lásky
Když se mě Marcelka z hor před několika lety zeptala, co mi nejvíc vadí na mém partnerovi, s odpovědí jsem neváhala ani na chvíli. „Dával mi málo pozornosti,“ vyhrkla jsem. Odpověď byla v tom smyslu, že se není čemu divit, neboť sama sobě také dávám málo pozornosti. Myslela tím pozornost k mému vlastnímu nitru a srdci, což v té době tak bylo, protože jsem to ještě neuměla. Vzápětí jsem to však pochopila, a tak jsem partnera přestala úplně řešit a místo toho se zaměřila na vlastní niterné Já, jež také bývá nazýváno vnitřním božstvím. Tím se srdce začne otevírat také, a když v tom pokračujeme, jen tak se už nezavře. Proto pak začneme milovat v podstatě všechno a všechny. A právě to je opravdová láska.
Jak se spojit se svým nitrem? Stačí obrátit pozornost z vnějších objektů směrem do sebe sama. Podaří-li se nám to, je jakýkoliv náš vztah najednou zachráněn, protože ho přestaneme řešit a začneme se zaobírat sami sebou, lépe řečeno svojí podstatou, kterou jsme dosud opomíjeli. Pak člověk pochopí, co je skutečná láska, a zároveň se automaticky začne měnit jeho chování. Také mu dojde, že naši partneři tu rozhodně nejsou od toho, aby vyplnili rovnici našich přání a představ. Nejsou tu ale ani proto, abychom s nimi manipulovali nebo obchodovali, ale aby nás učili lásce, která nežádá vůbec nic.
Zákon zrcadlení
Skutečná láska k partnerovi znamená přijímat ho bez výhrad právě takového, jaký je, neboť podle zákona o zrcadlení tím zároveň začínáme přijímat i sami sebe. Také se tomu říká láska bez výhrad nebo nepodmíněná láska. Samozřejmě to neznamená, že začneme přijímat různé deviace, které do vztahu nepatří, ale běžné věci, které nás dříve u partnerů popouzely, vidíme najednou jinak.
Partner je vždy naše zrcadlo a ukazuje nám představy, které máme sami o sobě i o druhých, aniž o tom víme. Nejlepší je proto být bez jakýchkoliv představ, protože pak zrcadlení ustává. V běžném životě je to ale zatím tak, že utíkáme od jednoho zrcadla ke druhému, protože se nám nelíbí, když nám ukazuje kazy na našem vlastním obraze. Po čase je to však v dalším vztahu stejné, ne-li ještě vystupňované. Sníme zkrátka o ideálu, který není možné naplnit. Navážeme-li další známost jen proto, abychom zapomněli na tu předešlou, vznikne jen další nešťastný vztah.
Jakmile nám však začíná svítat – a dnes je nám k tomu podáváno mnoho nápomocných rukou – vydáme se směrem sami k sobě. Postupem času pak opravdu zjistíme, že zažíváme obrovskou pohodu, kdy už vůbec nemáme potřebu druhého vlastnit, dokonce ani nechceme, aby vše dělal podle nás, a přitom k němu cítíme úctu a lásku. Skutečná láska je v neuchopování a dopracovat se k tomu může každý. Člověk přestává být žebrákem a stává se králem.
Právě v této době obratu a pozvednutí lidstva na vyšší duchovní úroveň prochází vztahovými zkouškami téměř každý. Tlačí nás to k tomu, abychom svoje štěstí, pohodu a radost už konečně dokázali nalézt sami v sobě a stále je neodvozovali pouze od chování druhých, zejména našich partnerů.
Umění si povídat
Do okamžiku, než začneme praktikovat meditaci, čímž nastoupíme ne cestu k sobě samým, je dobré naučit se s partnerem a lidmi kolem nás alespoň komunikovat. Je důležité, abychom říkali, jak co vnímáme a jak se kdy cítíme. Ve škole ani doma nás to totiž většinou nenaučili. Hezky je to popsáno v knize Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, kde je zároveň vysvětleno, že ženy a muži přistupují naprosto rozdílně k nejrůznějším situacím a stejná slova pro ně mohou mít úplně jiný význam. Vysvětlovat si tedy chování druhého ze svého hlediska může být mylné, neboť druhý může mít docela jiné motivy a pohnutky, než mu přisuzujeme. V toltéckém proroctví je proto mj. psáno, abychom si nevytvářeli domněnky.
Opět nás to také vrací k tomu, jak je důležité stát se partnerem především sám pro sebe, a vše ostatní nechat plynout co nejpřirozeněji. Jakékoliv zásahy do vztahů, které vycházejí pouze z našeho rozumu (ega), působí většinou stejně jako nálož dynamitu. Dobré je přistupovat ke vztahu tak, že pokud spolu být máme, tak spolu budeme, a jestliže spolu být nemáme, rozpojí se to samo a žádný radikální řez není potřeba. Jakmile totiž do tohoto procesu vstoupíme dřív, vždycky to bolí, a tak je lepší nechat to na Vyšší vůli. Lidově říkáme „nechat to koňovi“.
Karmické dohody
Je jisté, že s těmi, s nimiž jsme se potkali na své životní pouti, jsme se potkat měli, neboť to je dáno naším energetickým zápisem (karmou). Duchovní učitelé vysvětlují, že duše jsou spolu na tom, co si zde na Zemi navzájem zinscenují, vždy domluvené. S příchodem na svět to je pouze zahaleno závojem zapomnění. Míla Tomášová ve svých knihách vysvětluje, že příběhy z jiných úrovní (životů) se nám mohou vyjevit a tím osvětlit současné děje, až když pokročíme na určitý stupeň vývoje. Karma, tj. příčina a následek, se pak přestává vybíjet.
Co si tedy popřát k svatému Valentýnu? Samozřejmě lásku. Tu, která nebolí a dává skutečná křídla, nikoliv okovy.
foto: Pexels.com
