Syndromu vyhoření zabrání work-life balance, říká lékařka a nutriční specialistka

Marie Skalská je ženou mnoha tváří. Lékařka, nutriční a sportovní specialistka, lektorka, partnerka, matka, přítelkyně, dcera. A všechny povinnosti zvládá s úsměvem a optimismem. Pomáhá jí totiž koncept work-life balance. A ona sama jako lektorka pomáhá lidem s tím, aby se naučili rozlišovat mezi prací a soukromým životem.

Jak vlastně vznikl koncept work-life balance a o co jde?

Work-life balance je vlastně optimální vyrovnání mezi pracovní zátěží a osobním životem, který dnes představuje hlavně prostor ke kompenzaci stresu, čas na své zájmy, rodinu a osobní potřeby. Pro klienty, kterým na toto téma přednáším a školím je, je tím nejcennějším, co ode mě slyší, jakési „potvrzení“ toho, že mají právo na svůj osobní čas, na své zájmy. Je to pro ně jakési odborné potvrzení, že jejich osobní prostor je pro ně stejně důležitý a ozdravný jako práce, že to není jen obyčejné „leháro“.

Neměla by to být samozřejmost? Kde se objevila potřeba potvrzovat takovou věc odborně?

Myslím, že potřeba work-life balance vyplynula zcela přirozeně. Je to prostě nezbytná nutnost současného rychlého života s přehršlí informací a nekonečných možností. Zároveň je to nejjistější prevence, jak se nedopracovat k syndromu vyhoření. Mám ráda hezké přirovnání k trojnožce, kdy naši životní pohodu zajišťuje vyváženost mezi prací, rodinou a koníčky. Pokud máme dvě z těchto nožiček stabilní, tak ta třetí nožka může pokulhávat, ale stále máme šanci to ustát. Ne nadarmo se říká „stůj oběma nohama pevně na zemi“. Pokud začnou být nestabilní nožičky dvě, když se například rozvádíme a zároveň chceme měnit pracovní místo, je už bohužel velká šance, že to na té poslední stabilní nožičce našich zájmů neustojíme.

Osobní prostor je stejně důležitý a ozdravný jako práce. Není to jen obyčejné „leháro“.

Mluvíte o syndromu vyhoření a přehršli informací. Ty ale přece mohou být i součástí osobního života. Hlavně před informacemi dnes takřka nejde uniknout.

Je pravda, že v současné době, tím jak technologie neustále postupují kupředu, je mnohdy poměrně složité jasně oddělit pracovní a osobní život. Práce nám mnohdy více či méně plíživě vstupuje do osobního života. Je to například ona potřeba být stále na příjmu, a to už nejen co se týče telefonních hovorů. Přijímáme pracovní e-maily do telefonu kdykoliv a kdekoliv, jsme až stoprocentně dostupní on-line. Není tedy už tak jednoduché prostě zabouchnout dveře kanceláře a pracovní úkoly vypustit z hlavy. Zbavit se informačního toku pro nás může být v současné době paradoxně stejně tak složité, jako když jsme v minulosti informace naopak vyhledávali. A i zde musíme umět pracovní záležitosti a soukromý život vybalancovat, jinak nám opět hrozí syndrom vyhoření.

Jak může v této věci work-life balance pomoci konkrétně?

Pomůže hlavně k nastavení dostatku odpočinku, k „dobití našich životních baterek“, abychom pak byli v práci dále výkonní a zároveň spokojení v osobním životě. Vzhledem k tomu, že stres je jasný rizikový zdravotní faktor, tak je praktikování work-life balance také rozumnou prevencí civilizačních chorob.

Nesnažte se být za každou cenu perfektní.

Pokud chceme tento koncept začlenit do života, aby přinesl žádaný účinek, jak to nejlépe udělat?

Nalezení životní rovnováhy je zcela individuální. Každému vyhovuje trochu jiný způsob odpočinku. Každopádně správné praktikování se projeví naším well-beingem, životní pohodou, dostatkem energie, dobré nálady, naší spokojeností s pracovním výkonem i s osobním životem.

Čemu se naopak vyhnout?

Jako první mě napadá nesnažit se být za každou cenu perfektní. Zejména ženy to mají v současné době těžké. Plní v produktivním věku hodně životních rolí – partnerka, maminka, pracující, pečovatelka o stárnoucí rodiče, milenka... Právě tenhle „multilevel“ je jedním z nejsilnějších ženských stresorů. Krásné pravidlo říká, že pokud plníme nějaký úkol, tak posledních 20 % k dokonalosti nám sebere stejné množství energie jako těch prvních 80 %. Já tomu někdy říkám „umět pustit vlákna“. Pokud tedy jde vypustit těch posledních 20 %, tak se tomu nebraňme.

Jak jste se k work-life balance dostala vy a s čím konkrétně pomáhá vám?

Dobré vybalancování je moje životní potřeba. Sedím na vícero židlí, mám svou firmu, pracuji jako lékařka, přednáším na vysoké škole, předcvičuji fitness a mám tři děti školního věku s mnoha tréninky a zájmy. Je to tedy maximální logistický výkon. Jsem si zcela vědomá naprosto nezbytné potřeby dobití baterek a životní vyváženosti. Zcela konkrétně vím, co mi energii dává a co mi ji bere. Z prostoru „jen pro sebe“ skoro nikdy neuhnu, protože vím, že bych pak nebyla schopná se o všechno potřebné postarat. Ač to zní jako klišé, mou obrovskou výhodou je, že moje pracovní činnost je pro mě minimálně z 50 % formou aktivního odpočinku. A zároveň si aktivní odpočinek do kalendáře plánuji stejně jako pracovní úkoly.

Každý má kapacitu na určité množství životní energie a tu musíme dočerpávat.

Jaký je rozdíl mezi pasivním a aktivním odpočinkem? Který je důležitější? Nebo je i tady potřeba vyvažovat?

V mozku máme geneticky nastaveno, jaká forma odpočinku pro nás bude konkrétně příznivější, které dáme přednost. Pasivní odpočinek ve formě relaxace, meditace, klidné jógy, zklidnění jako takového může někoho paradoxně stresovat. Je naprosto v pořádku, že ten, kdo by byl klidovým cvičením stresován, dává přirozeně přednost relaxaci takzvaně aktivní, což je třeba sport, rukodělná nebo umělecká činnost. Aby pohyb působil preventivně k mírnění stresu, je optimální, aby pohybová aktivita byla v mírnějších intenzitách, bez náročnosti na koordinaci, měla stálé tempo, rytmus. Ideální je plavání, chůze, pomalý běh. Takové vyboxování stresu do boxovacího pytle je hormonálně téměř to samé jako působení akutního stresu.

Proč a jak bychom vlastně měli odpočívat?

Porovnejte to s tím, jaké množství stresorů na nás působí v současné době. Může se pak zdát legrační, že řešíme vlastně životně nedůležité věci. Vnímání stresu je ale zcela individuální a nepřenosné. Nadneseně můžeme říct, že každý má kapacitu na určité množství životní energie a tu musíme dočerpávat. Je to podobné jako s dobíjecími baterkami. Odpočinek je třeba plánovat dopředu a včas. V reálu se mnohdy děje, že odpočíváme pozdě, až když nepřiměřená únava přijde.

Lze vůbec dneska efektivně oddělit práci od volného času?

Tady mě napadá standardní: nebýt stále on-line, nastavit si jasné mantinely ohledně plnění pracovních úkolů a ty dodržovat, umět delegovat úkoly, naučit se říkat asertivní „ne“. Opět to nelze paušalizovat stoprocentně, nicméně minimálně o dovolené toto základní pravidlo doporučuji dodržovat.

MUDr. Marie Skalská

Jako lékařka se zabývá neurologií. Je zakladatelkou Pro Fit Institutu, přednáší na Fakultě tělesné výchovy a sportu a je členkou mezinárodních odborných společností. Jako instruktorka předcvičuje fitness.

Samozřejmě, že obecně na balancování mezi soukromým životem a prací jednoduchý recept neexistuje. Hledejme, zkoušejme, uvědomujme si, co nám dělá radost, co nás štve, co chceme změnit a co opravdu změnit nemůžeme. Ve skutečnosti můžeme změnit téměř všechno, pokud opravdu chceme. Vždyť dospělý člověk je z filosofického hlediska definován jako ten, který dokáže nést zodpovědnost za své činy. Jediné, co opravdu musíme, je zemřít…

Můžete prozradit, jak postupně na životní styl work-life balance najet a jak si jej udržet?

Jedna z technik, která má na mých workshopech největší ohlas, je zmapování salutorů a stresorů. Zkonkretizujte si, co jsou vaše životní radosti, co vám dodává energii, zlepšuje náladu, co rádi děláte. Nejlepší je si to napsat na papír. Už jen to, že nad tím chvilku zapřemýšlíte a písemně zpracujete, má velký význam. Když si své salutory, tedy „životní dobíječky“ energie, vypíšete, tak si uvědomte, že byste si na ně neměli nechat sáhnout a že by neměly ustupovat pracovním povinnostem. Samozřejmě, že občas musíme zůstat v práci déle, pracovat večer. Nesmí se to ovšem stát pravidlem, ale naopak výjimkou.

Stejně tak si na papír zmapujte své zloděje energie, své stresory. Popřemýšlejte, zda máte chuť a aktuálně možnost některé z nich řešit. Postupovat můžete různě. Já doporučuji začít po menších krůčcích, jejichž úspěšné splnění vás bude dále motivovat a posilovat. Jiná možnost je začít velkým cílem, jehož úspěšné vyřešení vám výrazně uleví. I v takovém případě ale doporučuji si cíl „rozkouskovat“, abyste předešli pocitu selhání.