Aprílové žertíky už se u nás zabydlely. Ale odkud se vzaly?

Na prvního apríla se od nepaměti dějí zvláštní věci. Podle jedné tradice se té noci narodil Jidáš Iškariotský, podle jiné se Lucifer přestěhoval do pekla. I když v tomhle případě asi půjde o dávné aprílové žertíky amatérských teologů. Mimochodem slovní spojení “aprílový žertík” jsme převzali z němčiny, jiné národy mluví o aprílových rybách (románské) nebo bláznech (anglosaské). Kde se ale zvyk dělat si blázny z lidí vzal?

Žertíky na apríla. (zdroj: Shutterstock)

To je oříšek. První věc, co se ve střední Evropě v souvislosti s aprílem vybaví, je počasí. Němci pro to mají pořekadlo: “April, April, der tut nur was er will” (přeneseně: duben, duben, co ten má za lubem). Tradice dělat si z lidí šprýmy včetně volání “apríl!” přišla (jako skoro všechny tradice) také z Německa. Zvyk “posílat do apríla” je prvně zmiňován v bavorských pramenech roku 1618, v Česku až v roce 1690. Sloveso “posílat” poukazovalo na zvyk pověřit nějakého nešťastníka (prostí lidé tehdy nenosili v hlavě přesné datum) nějakou absurdní misí – přinést hodinářskou motyku, bublinku do vodováhy, mezery do žebříku.

Němci zvyk převzali z Francie a dnešní Británie, kde se napáleným poslíčkům (někdy běhali celé dopoledne a nesmyslný vzkaz předávali ode dveří ke dveřím) posměšně přezdívalo: “April Fools!” Důležité je, že ve středověké Anglii se šprým musel odehrát nejpozději v pravé poledne, minutu po dvanácté se “aprílovým hlupákem” automaticky stával ten, kdo si hlupáka objednal. Jenže proč se to celé dělo právě 1. dubna? Klíčem k záhadě se zdá být rok 1582, kdy se papež Řehoř XIII. rozhodl zreformovat starý juliánský kalendář a přesunout začátek roku na první leden.

Zmatky kalendářní

Do té doby se nový rok ve většině evropských metropolí slavil 25. března a jeho oslavy provázelo třeštění vyvolané příchodem slunce a tepla (referuje o tom i Shakespeare ve Snu noci svatojánské). Šlo o takový silvestr a slunovrat v jednom balíčku. Jenže lednový začátek roku se mezi lidmi dlouho ne a ne ujmout, takže “pokrokovější” měšťané, kteří měřili čas podle gregoriánského kalendáře, se “zpozdilcům” slavícím podle juliánského kalendáře vysmívali jako “hlupákům”. Tak zní moderní teorie.

Je asi nutné smířit se s tím, že zvyk vysmát se sousedům a autoritám nemá jednoho autora, k oslavám příchodu jara patří tak nějak přirozeně a bude čímsi jako antropologickou konstantou.

Ehm, asi též falešná. Nejen proto, že Francouzi o svém zvyku referují už počátkem 16. století a Britové první zmínku nacházejí dokonce v Canterburských povídkách z roku 1392, kde je apríl mimochodem datován do “32. března”. To bylo dlouho považováno za vtípek Geoffrey Chaucera, než moderní kritika přišla s vysvětlením, že autor tím myslel “32 dní od konce března”, tedy 2. květen, což prý značilo výročí zasnoubení Richarda II. s Annou Lucemburskou, dcerou Karla IV.

Především však proto, že střílení si z lidí během slunovratu praktikovali již staří Řekové a Římané o svátku zvaném Hilaria, připadajícím rovněž na 25. březen. Anebo Peršané již pět století před Kristem o svátku Sizdah Be-dar, který připadal na začátek dubna a který pod jménem “Den přírody” slaví dodnes. Je asi nutné smířit se s tím, že zvyk vysmát se sousedům a autoritám nemá jednoho autora, k oslavám příchodu jara patří tak nějak přirozeně a bude čímsi jako antropologickou konstantou.