Adam se mi líbí. Adam je hezký, chytrý a taky bohatý, trochu podle sebe, pro mě akorát. Vzala jsem si na sebe šaty, co mi koupil v Londýně, boty z Paříže, náramek z Říma a prsten z Dubaje. Zbožňuje, když mi vybírá, co mi bude slušet. Sluší mi to a to ho inspiruje k dalším nákupům. Dokolečka opakuje, že když mě chce svléknout, tak mě musí napřed obléknout. Pokud se mu povede vtip, tak ho opakuje.
Vrátili jsme se ze Zanzibaru, tak jsem ještě pěkně opálená. Když jsem přišla do vinárny, všichni na mě zírali a Adam byl blahem bez sebe, že jsem jeho. Už objednal víno. Zjistila jsem nedávno, že s mými milenci jsem měla vždy stejné chutě, jak ve vínu, tak v jídle. Prý si partnery vybíráme aurou, moje aura je dost mlsná!
Sedla jsem si, dal mi pusu a já jemu igelitku. „Zase!“ Řekla jsem. Úplně sebou škubnul. Vypadalo to, že se naštval. Možná jsem mu igelitku měla dát až při rozloučení, úplně ztratil náladu. Nedivím se, že ho štve, že je zapomnětlivý. Když kalhoty od pyžama zapomněl v New Yorku v koupelně, našla jsem je, když platil v recepci, dala je do svého kufru a fakt jsem mu zapomněla říci, že jsem je vzala. Za týden je ode mě dostal vyprané a vyžehlené.
Adam na hotelu nešetří a létáme přirozeně byznysem, škrťa to není. Velké peníze roztáčí rád, ale nad drobnými se zasekne. Peníze prý vyhazují jenom pitomci. Od něj vím, jaký je rozdíl mezi penězi firemními a ostrými! A tak byl šťastný, že dostal své kalhoty od pyžama a ušetří za nové z ostrých. Tu úsporu jsme hned oslavili drahým šampaňským z firemního budgetu.
Druhé kalhoty zapomněl na Bali a taky měl radost, že jsem mu je vrátila. To mi už bylo divný, přiznat manželce, že ztratil pyžamo, to je jednoduché, ale jak vysvětlit, že se s chybějícím dílem ztraceným na Bali vrací z Malediv? A tak jsem na Zanzibaru ty kalhoty jednoduše šlohla, co kdyby je náhodou nezapomněl? A dnes manželka dostane další důkaz…
Zážitky mi nevracej
„Podezíral jsem tě už dvakrát, že jsi mi je záměrně vzala. Děláš ze mě sklerotika! Teď mám ale jistotu.“ Mluvil tiše, výhružně a koukal na mě opovržlivě. „Jestli si myslíš, že jsem ty kalhoty donesl domů, abych Evě vysvětloval, jak přicestovaly z jiného kontinentu, tak se pleteš. Nejsem idiot. Hodil jsem je do sběrného kontejneru šatstva! Protože jsem, jak víš, šetrnej!“ Vraždil mě pohledem.
My velký holky, když máme průšvih, tak se můžeme jedině rozbrečet. Je to tedy jasné, nejenže se nerozvede, ale pá pá exotickým cestám, šatičkám, botičkám, šperčíčkům. A to už jsem brečela úplně naplno a všichni se na mě koukali, ale ne proto, že jsem krásná. Adam vytáhl notýsek a mezi mými vzlyky četl, co mu všechno mám vrátit. Zážitky si prý mohu nechat.
Tak jsem se rozlítila, vzala kalhoty, co způsobily moji zkázu, a začala ho s nimi škrtit. Copak jsem mohla tušit, že tam šmíruje bulvární fotograf? Jakýpak popisek asi dají? Známý podnikatel škrcen rozzuřenou stolovnicí?
My velký holky, když máme průšvih, tak jedině velkej!
Reklama
