V západním světě je jóga v kurzu už řadu let – ostatně věnoval se jí i Albert Einstein a Marilyn Monroe. U nás se stala módou až v poslední době, nicméně nejde jen o tělesné cvičení, ale celkový životní styl směřující k duševní rovnováze. Herečka Bára Srncová jógu miluje pro její celistvost, pro rovnováhu mezi tělem a duší i jako společenskou záležitost – ideální pro trávení času s přítelkyněmi.
Reklama
Jak dlouho se věnujete józe a jak jste se k ní dostala?
Když bylo dceři sedm let, manžel (moderátor Petr Rajchert) mi našel taiči, což bylo několik krásných let ve skvělém holčičím kruhu. O několik let později jsem potkala svou dlouholetou kamarádku, která byla neuvěřitelně „vyklidněná“ a usměvavá, a když jsem se jí zeptala, jak to dělá, řekla mi, že cvičí jógu. Díky tomu jsem potkala před deseti lety svoji první lektorku jógy Lenku Robinson.
Do studia Yogame na Národní třídě k ní chodím dodnes a k tomu si přidávám ještě privátní hodiny u Martiny Procházkové. Máme přitom skvělé společenství devíti žen – chodíme spolu nejen na jógu, ale poté následuje dobrý oběd nebo „kultura“. Je pro mě velice posilující, když kolem sebe vidím, že vypadat a cítit se dobře jde i po šedesátce. Občas mezi nás zavítá i moje dcera, a to mi dělá největší potěšení. Všichni společně jsme byli také v Indii.
Jóga mi pomohla k zakotvení v sobě samé. Hlava se vyčistí a tělo načerpá sílu, takže mám radost, že když pak dobíhám tramvaj, nespadnu a nevysypu kabelku. Je to dobrá prevence čehokoliv, protože tělo i duši udržuje v rovnováze.
Je fakt, že i z vás dnes čiší klid.
Už když jsem byla malá, říkali mi, že jsem přilétla z Marsu. Často jsem někde seděla a koukala jako mimoň. Smáli se mi, že vysílám domů. Mně to moc vtipné nepřišlo, ale je fakt, že někdy jsem jakoby odpojená. Ve skutečnosti jsem spíš usebraná a v podstatě mohu říct, že medituju, protože v mém světě je mír. Všem přeji, aby v sobě našli více klidu, protože stresu je moc a zdraví rozhodně neprospívá.
Už když jsem byla malá, říkali mi, že jsem přilétla z Marsu. Často jsem někde seděla a koukala jako mimoň. Ve skutečnosti jsem spíš usebraná a v podstatě mohu říct, že medituju, protože v mém světě je mír.
Cvičíte také doma?
Podložku doma mám, ale pravidelné delší cvičení praktikuju spíš o prázdninách. Protahuju se ale vlastně pořád. I když třeba sbírám smetí z podlahy, udělám to tak, že si u toho zároveň protáhnu záda.
Skvěle se cvičí venku, třeba u nás na zahradě, která je naší velkou vášní. Zahradničení máme rádi a je to naše posilovna i relax. Tolik krásy a života najednou! Začínali jsme tam na holé pláni a dnes je to naše Šangrila – stromy, keře a mnoho růží, které miluju. Také trochu farmaříme. Loni jsme měli bohatou úrodu dýní i brambor. Skvělý je muchovník (indiánská borůvka) a rakytník. Každý, kdo má možnost vařit z vlastních výpěstků, mi určitě dá za pravdu, že jídlo chutná jinak. Není nad to, dát si upečený domácí chléb s čerstvě utrženým rajčetem posypaným domácí cibulkou.
V přírodě čerpám energii a dojímá mě, že květiny jsou krásné a barevné jen tak pro radost.
Barbora Srncová s manželem Petrem Rajchrtem
Příroda mě naplňuje vědomím, že život si jde svým tempem, a na křižovatkách se buď můžeme rozčilovat, nebo je projít s pokorou. Vše je v pohybu a změna je jediná jistota. Často si připomínám známý citát: „Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které změnit nemohu, odvahu, abych měnil věci, které měnit mohu, a moudrost, abych je uměl od sebe odlišit.“
Cítím pokoru před něčím vyšším, ale spíš než v jakékoliv náboženství nebo filozofii věřím v existenci vyšší síly, s níž se člověk může snadno spojit například právě v přírodě.
Někdy je těžké nic nedělat a nechat vše plynout.
Plynutí ale neznamená povolit a nechat vše být, jenom kolem sebe některé věci nechat projít a nezasahovat do nich. Být stabilní, pevný, ale zároveň se cítit příjemně a uvolněně. To jsou i pravidla pro cvičení jógy. Problémy a těžké situace máme všichni a v tu chvíli je dobré se zastavit a tak zvaně je prodýchat.
Před třemi lety jsme podnikli cestu do Nepálu, jen ve čtyřech, já, můj muž a naši přátelé. Pár dnů jsme byli v Káthmándú a pak jsme jeli autobusem na trek do údolí Tsum. Bylo to krásné a velice namáhavé putování, jehož cílem byl klášter Mu Gumba.
Opravdu jsme k němu došli, zameditovali si tam a pak šli zase zpátky. Tam nám všem došlo, že cesta je cíl. Všude byla vytesaná či napsaná mantra Om mani padme hum, což v překladu znamená – Ať jsou šťastné všechny bytosti.
Nohy jdou, vy se propojujete s okolím a děkujete, že můžete být teď a tady. Ego jde stranou a je vám lehce po těle i na duši.
Opravdu tam cítíte, že jste součástí všeho živého. Nohy jdou, vy se propojujete s okolím a děkujete, že můžete být teď a tady. Ego jde stranou a je vám lehce po těle i na duši. Často se tam v myšlenkách vracím, protože tak krásné a opravdové úsměvy lidí jsem snad nikdy neviděla, přestože život tam je velmi tvrdý.
Když jsme se vrátili do Prahy, bylo ale těžké si tento nadhled udržet. Alespoň je důležité nepanikařit, nenechat se semlít konzumem, zlostí a povrchností.
Kromě herectví také malujete, takže jablko nepadlo daleko od stromu… (Bářinou maminkou je známá výtvarnice Emma Srncová).
Malovala jsem vždycky, ale v dětských očích jsou rodiče vždycky ti nejlepší, takže mi trvalo poměrně dlouho, než jsem to ukázala světu. Teď už maluju víc, a když má máma výstavu, najdete tam i pár věcí ode mě. Tvoření je důležité, protože se člověk zklidní a je mu hezky.
Kromě toho se věnuju prodeji maminčiných obrázků, připravuji výstavy a jsem ráda, když mě na vernisáž doprovodí i Petr. Občas si tam pak povídáme s lidmi. Vznikl z toho koncept jakési besedy nazvané podle Petrovy knihy „Ruku na srdce, náhody neexistují“. Besedu dnes nabízíme i s autogramiádou.
Máte své vlastní životní krédo?
Snažím se žít podle svých nejlepších představ o sobě samé. A také dělám vše nejlépe, jak v té chvíli umím, ať se to týká čehokoliv.
foto: Profimedia
