S Michaelou Klementovou jsme se nedávno bavily o tom, jak to udělat, aby byl porod nejšťastnějším zážitkem v životě matky. Ve druhé části rozhovoru jsme se přesunuly k obecnějším tématům. Zajímala jsem se například o to, co si Michaela myslí o domácích porodech a zda může porod opravdu ovlivnit celý život dítěte.
Reklama
V Česku se v poslední době ozývá hodně iniciativ, které bojují za domácí porody. Jaký na ně máte názor?
Nerada bych zevšeobecňovala, protože každá jsme jiná. Ale pro všechny ženy je bez výjimky zásadní, aby se během porodu cítily v bezpečí, a některé maminky se jednoduše nejlépe cítí doma. Jsem přesvědčena, že možnost volby, která funguje například ve Velké Británii, by nejenom ženám, ale i celému systému proces značně usnadnila.
Zdravé ženy se zdravými dětmi dostávají doporučení zůstat na porod doma, přičemž mají k dispozici dvě odborné porodní asistentky.
Na to téma jsem se navíc bavila i se světově uznávaným porodníkem Michelem Odentem, který na to nahlíží z vědeckého hlediska. Říká, že každá žena je imunitně vybavená na prostředí, ve kterém žije, a na lidi, s nimiž je často v kontaktu. Každá rodina má své bakteriální osazenstvo, které sdílí mezi sebou, a její členové jsou vůči němu imunní. Když dítě přijde na svět, tak od matky skrze placentu imunitní výbavu přejímá, a pokud se narodí do domácího prostředí, není z hlediska potenciální infekce v riziku.
Máme štěstí, že naše zdravotnictví je v tomto ohledu na velmi vysoké úrovni, ale v zemích, kde taková hygiena není, jsou žena i dítě ohroženy, protože jejich obranyschopnost není připravená na prostředí nemocnice. Ostatně z relativně nedávné historie, kdy v Evropě propukla takzvaná horečka omladnic, bychom se mohli poučit.
Zmínila jste, že v Británii jsou domácí porody legální. Jak je to ale v případě těch rizikových?
Pokud má žena rizikové těhotenství, rodí samozřejmě v porodnici. Avšak zdravé ženy se zdravými dětmi dostávají doporučení zůstat na porod doma, přičemž mají k dispozici dvě odborné porodní asistentky. Tímto způsobem anglické zdravotnictví efektivně nakládá s financemi.
Jak velký vliv má tedy prostředí, ve kterém žena rodí, na průběh porodu?
Podle mnoha odborníků hraje prostředí zásadní roli. Například Michel Odent během svých dlouholetých studií zjistil, že přirozené podmínky jsou pro snadný průběh porodu klíčové. Je to z toho důvodu, že porod by u nás jakožto savců měl probíhat na základě instinktivních procesů. Všechny samice savců, lidské nevyjímaje, pro svůj porod instinktivně hledají bezpečné místo, které nabízí dostatek intimity, klidu a pohodlí.
Záření modrého spektra na porodních sálech brání vyplavování hormonů potřebných pro správný průběh porodu, tedy melatoninu a oxytocinu.
Pokud se matka cítí v bezpečí a nemá žádný důvod ke strachu, její tělo je v průběhu porodu zaplaveno vlnou endorfinů a oxytocinu, tedy přirozenými relaxanty, jejichž účinek dvěstěnásobně převyšuje účinek morfia. V tomto přirozeném procesu porodu je matka klidná, vnímá citlivě své tělo i dítě a rozptýlení okolního světa je pro ni vzdálené. Takový porod je něžný, má hladší a rychlejší průběh, s čímž souvisí větší bezpečí pro maminku i děťátko.
Intimita, klid a pohodlí. To mi moc současné porodní sály nepřipomíná...
Bohužel. Jak už jsem říkala, přirozený porod by měl probíhat na úrovni mozku savců. Ten však nemůže pracovat, pokud zároveň stimulujeme neokortex neboli šedou kůru mozkovou, která je výsadou lidí. Neokortex je například stimulován, když při porodu není dodrženo ticho, a rodička je neustále nucena ke konverzaci a odpovědím na dotazy. Navíc umělé osvětlení, zejména pak záření modrého spektra na porodních sálech, brání vyplavování hormonů potřebných pro správný průběh porodu, tedy melatoninu a oxytocinu.
Michaela Klementová
Zásadní je také intimita. Hormon oxytocin je hormon lásky a vyplavuje se například i během intimních chvilek s partnerem. Když žena rodí, potřebuje pro jeho produkci podobné prostředí. Také pokud si žena do porodu vnáší nevyřešené strachy anebo předsudky a očekávání, není schopná na instinkty „přepnout“.
Kdy vlastně v historii nastal ten zlom, po němž se porody z domovů přesunuly do prostředí nemocnic?
Bylo to v 19. století, kdy docházelo k velkému rozvoji lékařství a farmacie. V obyčejných rodinách porody probíhaly doma, avšak šlechta paradoxně neměla pro své porody ideální prostředí. Rodička neměla žádné soukromí a byla neustále obklopena jak služebnictvem, tak i důležitými lidmi, kteří měli kontrolovat průběh porodu a mimo jiné dosvědčit i to, zda se narodila dívka či chlapec – následník trůnu. V Anglii tou dobou vládla královna Viktorie, která měla hodně dětí, a porody pro ni byly náročné.
V buněčné paměti máme uložený i porod samotný. A pokud náš vlastní porod nebyl jednoduchý, máme z něj automaticky velké obavy.
Prosila lékaře, aby jí ulevili, a u osmého dítěte se dočkala. Tehdy bylo nově vynalezeno inhalační anestetikum chloroform, kterým byla Viktorie uspaná, a miminko porodili lékaři. Takto náročný proces samozřejmě musel probíhat v nemocnici. Protože byl tento pokus úspěšný, královniným zážitkem se nechaly inspirovat i zámožnější vrstvy a porod v nemocnici byl najednou považován za vyšší životní standard, který se postupně rozmáhal.
Podle posledních výzkumů se ženy porodů velmi bojí a čím dál častěji už předem volí císařský řez. Kde se v nás ten strach a nedůvěra v sebe sama bere?
Vidím tam velký vliv společnosti i toho, jakým způsobem jsme vychovávány. Ač se to zdá neuvěřitelné, i když jsme byly ještě hodně malé, veškeré informace jsme vnímaly a ukládaly si do podvědomí. Například i to, jak maminka tetě vyprávěla o náročnosti porodu. Navíc v buněčné paměti máme uložený i porod samotný.
V současnosti už existují velmi chytré psychologické testy, které zjišťují, že si tříleté děti pamatují, jak vypadala porodní místnost a co se v ní odehrávalo při jejich vlastním narození. A pokud náš vlastní porod nebyl jednoduchý, máme z něj automaticky velké obavy.
Jak moc tedy strach z porodu nakonec ovlivní jeho průběh?
Vliv je obrovský. Když se cítíme být v ohrožení, autonomní nervová soustava nastaví v našem těle mód sympatikus, kdy se nám zvýší tep, zrychlí dech a zvýší srdeční tlak. Je to naše instinktivní chování – bojuj, nebo uteč. Tato situace způsobuje obrovské svalové i mentální napětí. Tělo rodící ženy se pak podvědomě uzavírá, děložní svaly se stáhnou, velká část krve je odkloněna do periferních oblastí a porod se pozastaví. Nejenom že matka i dítě pociťují velkou bolest, ale miminko zároveň začíná strádat nedostatkem okysličené krve.
Tajemství netkví v tom, co ženy do porodu vnášejí, ale v tom, co si s sebou neberou – strach.
Ostatně už ve 20. letech minulého století anglický lékař a porodník Grantly Dick-Read představil svoji teorii – syndrom strachu, napětí a bolesti. Řízením osudu se totiž stal svědkem několika bezbolestných porodů v přirozeném prostředí, na které zprvu nahlížel jako na ojedinělé náhody, zejména proto, že v nemocnici, kde rodily zámožné a vzdělané ženy, byly hysterie, křik a bolest naprostou samozřejmostí. Postupně mu však začalo být jasné, že tajemství netkví v tom, co tyto ženy do porodu vnášejí, ale v tom, co si s sebou neberou – strach. Z této teorie naše metoda vychází a řekla bych, že je to stále hodně aktuální téma.
Kromě strachu z porodu se hodně řeší i poporodní bonding, tedy okamžitý kontakt mezi matkou a dítětem, který je pořád v některých českých porodnicích spíš výjimkou…
Bohužel ano a je to velká chyba. Vždyť už za dob starověkého Egypta se vědělo, že oddělení od matky neprospívá psychice dítěte. Když se otrokyni narodilo dítě, schválně ho od ní separovali, protože takový jedinec byl v dospělosti poddajnější a poslušnější, neměl sebevědomí a nepředstavoval pro své otrokáře hrozbu.
Poporodní separace však negativně ovlivňuje i psychiku ženy. Devět měsíců nosila miminko pod srdcem, porodem se ten prostor v bříšku vyprázdnil a ona instinktivně očekává, že místo toho bude mít dítě v náručí. Pokud se tak nestane, škodí to její poporodní rekonvalescenci a zvyšuje se pravděpodobnost vzniku psychických problémů, například poporodních depresí. Je vědecky prokázané, že poporodní bonding neuvěřitelně posiluje ženu v její mateřské funkci, startuje hormonální procesy na kojení i na to, aby mentálně zvládala péči o dítě.
Mnoho žen má v současnosti problémy právě také s kojením. Takže odtržení dítěte souvisí i s tím?
Jistě, když se děťátko narodí, má velmi silný sací instinkt. Pokud je tedy hned po porodu položeno na hrudník matky, dokáže se přisát naprosto samo a přirozeně. Ale dítě může sací instinkt lehce ztratit, což jsem sama zažila u svého syna.
Pro každého tvora je důležité, že se zvládne narodit a ihned poté si obstarat samostatně potravu. Má pak důvěru v to, že je životaschopný.
Odnesli mi ho ihned po porodu, viděla jsem ho až druhý den a musím říct, že s kojením jsme měli velké problémy. Bylo to pro mě hodně psychicky náročné a také to hodně bolelo. Zato dcerku jsem si po porodu ihned sama položila na hrudník, a zatímco jsem mluvila na manžela, on najednou poukázal na to, že malá sama pije. Přitom jsem jí nijak nepomáhala.
Pro každého tvora je důležité, že se zvládne narodit a ihned poté si obstarat samostatně potravu. Má pak důvěru v to, že je životaschopný. Pokud tedy už od počátku dáme sobě i děťátku prostor a čas, má to na psychologii opravdu velký vliv.
Slyšela jsem teorie, že průběh porodu ovlivňuje celý náš budoucí život…
Ano, například v Primal Health Research Databank, kterou založil právě Michel Odent, jsou shromážděny studie, jež poukazují na souvislost mezi závažným porodním traumatem a drogovou závislostí, alkoholismem, a dokonce sebevraždami. Na alarmující výsledky poukazuje také devítiletý výzkum ze Švédska, podle kterého násilné instrumentální porody, tedy například za použití vakuumextrakce či kleští, a těžké porodní trauma představují rizikové faktory pro diagnózu anorexie u dívek ve věku 10 až 21 let. Je překvapující, jak silná korelace tam je.
Michell Odent se navíc na průběh porodu dívá jak z fyziologického, tak z evolučního hlediska. A například ve své knize Porod a budoucnost Homo sapiens poukazuje na reálnou hrozbu pro lidstvo, kdy se u nepřirozených porodů v těle matky nezačne uvolňovat její vlastní oxytocin a dítě pak během porodu necítí lidskost ani mateřskou lásku, se kterou je tento hormon spojen. Tento deficit dítěti můžeme vynahradit dostatečným kojením a těsným kontaktem. Když je ale dítě porozeno „násilně“ a poté je umístěno do ústavu, kde ho dlouhé hodiny nebo dny nikdo nepochová, pak mu tyto lidské hodnoty prostě chybí. Pokud tedy chceme spokojené dítě, tak teď už víme, kde začít.
foto: Shutterstock a archiv Michaely Klementové, zdroj: Hypnoporod, Michaela Klementová
