Proč tolik problémů tak dlouho přetrvává nezávisle na tom, jak těžce pracujeme na jejich vyhubení? Ukázalo se, že mozek při zpracovávání informací dělá jeden trik. Dá se popsat tak, že když je něco ojedinělé, vidíme to častěji, než se to ve skutečnosti děje. Takže i problémy vidíme častěji, než se vlastně dějí. A to je problém. Nebo není?
Reklama
Představte si následující příklad. V Anglii existuje dobrovolnická služba nazvaná „sousedská hlídka“ neboli domobrana, což jsou v podstatě lidé, kteří ve svém volném čase hlídají určité území a při podezření na trestný čin či vandalismus volají policii.
Nová definice zločinu
Nyní si představte, že jejich snahy přinesou ovoce a kriminalita se v daném sousedství opravdu sníží. Co budou dělat teď? Jedna možnost je, že se hodí do klidu a přestanou hlídat. Přepadení a loupeže jsou přece jen pryč, nemají se tedy čeho obávat.
Lidé neustále mění způsob, jakým problémy definují. To může být ale velmi frustrující. Nikdy se totiž nedozvíme, že děláme pokrok.
Druhé scenário je ale pravděpodobnější – většina dobrovolníků se neuklidní jenom proto, že jsou zločiny pryč. Místo toho začnou nahlašovat veškeré „podezřelé“ věci, kterých by si normálně nikdy nevšimli, jako třeba špatné přecházení přes ulici nebo noční poflakování spoluobčanů. Možná vás napadne spousta dalších situací, ve kterých problémy nikdy nemizí, protože lidé neustále mění způsob, jakým je definují. To může být ale velmi frustrující. Nikdy se totiž nedozvíme, že děláme pokrok.
Zlo v tvářích
Psycholog z Harvardské univerzity David Levari se v sérii experimentů rozhodl přijít na to, proč se takhle chováme. Ukazoval lidem obrázky obličejů, některé s velmi zlověstným výrazem, další mírumilovné. Chtěl po nich označit takové, které podle nich představují hrozbu. Čím déle jim ale obrázky ukazoval, schválně zobrazoval méně a méně těch zlověstných. Účastníci po čase začali označovat za hrůzyplné ale i ty tváře, které jim předtím přišly v pohodě.
Tento druh chování je výsledek jednoduchého způsobu, jakým mozek zpracovává informace. Neustále totiž porovnává to, co je přímo před námi, s tím, co se nám nedávno stalo.
V dalším experimentu ukazoval lidem barevné tečky na obrazovce s tím, že měli určit, které jsou modré a které fialové. Čím se modré tečky ukazovaly vzácněji, tím víc lidé tíhli k tomu označovat za modré i ty, které by předtím označili jako spíš fialové. Tohle dělali i poté, co jim bylo vysloveně řečeno, že modrých teček začne ubývat. A dokonce i poté, co jim byla nabídnuta finanční odměna za to, když ve svých odhadech zůstanou konzistentní. Stejně neuspěli. Výsledky pokusu naznačují, že toto chování nemáme tak úplně v naší moci.
Nezávislý mozek
Proč tedy lidé změní své představy o tom, co představuje hrozbu, když hrozby začnou být vzácné? Levari se svým týmem došel k závěru, že tento druh chování je výsledek jednoduchého způsobu, jakým mozek zpracovává informace – neustále totiž porovnává to, co je přímo před námi, s tím, co se nám nedávno stalo.
Pokud si žena projde vztahem plným domácího násilí, má pak tendenci padnout do náruče prvnímu, který „nebude tak hrozný jako ten bývalý“.
Místo toho, abychom pozorně posoudili, jak nebezpečně vypadá tvář v porovnání se všemi dalšími tvářemi, mozek je porovná s těmi, které viděl v bezprostřední minulosti. Podobně třeba při výběru partnera máme tendenci porovnávat nového s předchozím. Pokud si třeba žena projde vztahem plným domácího násilí, má pak tendenci padnout do náruče prvnímu, který „nebude tak hrozný jako ten bývalý“, místo aby hledala někoho pro sebe objektivně nejlepšího.
Ukázalo se také, že mozek potřebuje méně energie v případě, že provádí relativní porovnání, než když porovnává absolutně. Vyvinul se tedy takovým způsobem, aby vždy upřednostňoval relativní srovnávání, které ho stojí co nejmenší úsilí. Zatímco některá rozhodnutí, která děláme na základě porovnání, nejsou pro nás příliš zásadní (jako třeba výběr restaurace), jiná mohou mít na náš život zásadní vliv (jako třeba výběr partnera). Věda stále víc potvrzuje, že mozek funguje jako na naší vůli nezávislý procesor, který si dělá, co se mu zachce. Co s tím?
foto: Shutterstock, zdroj: BBC
