Charismatický Michal Zapoměl je mezi kadeřníky něco jako Karel Gott mezi zpěváky. Na kontě má už 12 ocenění Kadeřníka roku a své hřívy mu do rukou svěřují nejznámější čeští herci a zpěváci. V Praze provozuje svůj vlastní kadeřnický salón s kavárnou.
Reklama
Pokud vám teď ale na mysli vytanula představa klasických kadeřnických křesel a téměř sterilního prostředí, můžete ji zase směle nechat plavat. Atmosféra v kavárně, kde rozhovor probíhal, i v samotném kadeřnickém salónu, je totiž od té, kterou známe z klasických kadeřnictví, hodně vzdálená. Na zdech visí motýli, broučci... V salónu vás pak přivítají pávi jako živí, živé květinové aranžmá a vy máte pocit, že jste se nějakým zázrakem ocitli tak trochu v Říši divů za zrcadlem.
Michal je nejen výborný kadeřník, který miluje vlasy stejně jako módní návrhář krásné látky, ale má také vlastní názory.
Michalova cesta do jeho vlastní říše, která se nachází před zrcadlem, nebyla vždy jednoduchá. Za svou 22letou kariéru si prošel několika vrcholy a pády až do bodu, kdy se, jak sám říká, dostal do stavu vyrovnání. Muži kadeřníci totiž nebyli před dvaceti lety vnímáni stejně pozitivně jako dnes, v minulosti se k němu ve slibně rozjíždějícím salónu kolegové otočili zády a on skončil ze dne na den na ulici. Dnes je všechno jinak. I když Michal zažil takhle strmý pád, nic by prý na svém životě neměnil a ničeho nelituje. Michal Zapoměl je nejen výborný kadeřník, který miluje vlasy stejně jako módní návrhář krásné látky, ale má také vlastní názory, které ovšem nepředříkává jako naučené knižní poučky, protože jeho poznání pramení z vlastní odžité zkušenosti.
V jednom rozhovoru jste řekl, že lítáte nahoru a dolů. Ještě se při svém úspěchu občas propadáte?
Hm… Propady. Tak teď zrovna mám bolavé zuby, ale jinak bych řekl, že už velké propady nejsou. Můj život získal určitou rovnováhu, která mi možná i díky mému vnitřnímu naplnění dodává klid na duši a pohodu. A cítím opravdu velikou vděčnost.
Sdílení je ta největší radost, kterou si podle mě může člověk dopřát, říká Michal Zapoměl
Ten vděk je asi tou nejsilnější věcí, kterou opravdu prožívám každý den ráno, když vstávám, a večer, když usínám. A děkuju za každej pohodovej den, ať už je jakýkoli. A to je jen díky tomu vědění, které člověk získal zkušeností z vrcholů a pádů. A věřte mi, potom se žije mnohem, mnohem snáz.
Máte pocit, že jste se dostal do svého vlastního středu?
Řekl bych, že ano. Mám pocit, že jsem se dostal do bodu "vyrovnání se". Ať už sám se sebou, s vnějším světem nebo se svým místem v něm. A za to jsem opravdu vděčný. Takže Michal Zapoměl je dnes takový vděčný a životu děkující.
A vypadá to, že díky tomu vám to i v tom vnějším světě moc báječně funguje.
Funguje, funguje to moc hezky a o to líp, když máte ve svém okolí lidi, se kterými to sdílíte. Protože sdílení je ta největší radost, kterou si podle mě může člověk dopřát. Takže když mám kolem sebe lidi, kterým ten život nějakým způsobem donaplňuju a dělám ho radostnějším, tak pro mě je to ještě větší naplnění.
Ale to může člověk jen v okamžiku, kdy je on sám plný? Dávat přece můžeme jen ze své vlastní plnosti.
Přesně tak. Já si při tomhle vždycky vzpomenu na tu skleničkovou pyramidu, jak se do nich nalévá šampaňské. V okamžiku, kdy to z těch horních přeteče, tak to naplňuje další, až nakonec jsou plné všechny, i ty nejspodnější. To je strašně hezkej obraz.
Já vlastně sám nevím, na které pozici jsem, ale byl bych moc rád, kdyby pode mnou těch skleniček, které se díky mně samy naplní, bylo pokud možno co nejvíc.
Kdybych měl k něčemu připodobnit sám sebe, tak bych chtěl být jedna z těch skleniček, která už se naplnila, a přetéká to z ní k těm dalším. Já vlastně sám nevím, na které pozici jsem, ale byl bych moc rád, kdyby pode mnou těch skleniček, které se díky mně samy naplní, bylo pokud možno co nejvíc.
Stává se vám i v téhle vaší životní etapě, že by byl nějaký klient s vaší prací nespokojený?
Tak kdybych řekl, že ne, tak bych lhal, a to hlavně sám sobě. A já lži opravdu nesnáším. Důležité je si uvědomit, že jsme jenom lidi. Můj kamarád kněz na to říká jednu věc: „To bys jako chtěl být už v nebi? Uvědom si, že seš pořád ještě na zemi.“ Takže si můžu vzpomenout, že pár klientek za celou kariéru bylo nespokojených, ale když to vezmete v poměru těch tisíců spokojených, kde jsme tu společnou cestu našli, tak to není nic zvláštního.
Vlas je velice specifická záležitost, musí se s ní opravdu opatrně pracovat a člověk musí vědět kudy kam.
Ale já osobně si myslím, že to vychází spíš z osobních problémů daného člověka. Že nespokojení jsou právě nevyrovnaní lidé. Já určitě nejsem nejlepší a nejdokonalejší kadeřník na světě, navíc pro každou klientku by jím byl třeba někdo jiný. Já za sebe můžu říct, že se opravdu snažím a dělám maximum pro to, aby ten výsledek byl skvělý. Už jenom proto, že jsem přeci ten "bojovník za vlasy krásnější". A někdy je ten boj rychle hotový, jde to hned… A někdy je to proces. Občas říkám, že budu jako Kozina, do roka a do dne. Pak jsou tyhle klientky, kde ta proměna trvá déle, často nespokojené, protože jsou netrpělivé. Koukají na proměny na našem Instagramu a myslí si, že jsme to zvládli za jednu návštěvu. Všechno má svůj vývoj, svůj čas.
Michal Zapoměl je dnes takový vděčný a životu děkující
Vlas je velice specifická záležitost, musí se s ní opravdu opatrně pracovat a člověk musí vědět kudy kam. Ale ta očekávání klientek jsou opravdu vysoká. Chodí k nám ženy s velice problematickými, jemnými, evropskými vlasy a očekávají, že budou mít na hlavě během jedné návštěvy Ameriku. Ale pokud je člověk soudný a rozumný, tak si to nechá vysvětlit. A i když něco nedopadne na první pohled skvěle, nebojte se, má to řešení, protože pokud to udělal kadeřník, tak to prostě to řešení má. Spousta produktů nám dokonce umožňuje udělat v té úpravě krok zpátky. Je to geniální doba, která kadeřnickému průmyslu opravdu přeje, a je to veliká, veliká alchymie. Někdy se tady děje úplná magie. Ale v tom dobrém slova smyslu.
Když k vám přichází klientky, nechávají vám často volnou ruku?
Já bych to opravil, že ony mi dokonce musí dát volnou ruku, protože kdybych ji volnou neměl a ta žena přišla s jasnou představou a nedala mi prostor, tak v podstatě nepotřebuje mě, ale nějakého robota. Já se jí snažím říct, jaký má typ vlasů, jak bude přeměna dlouho trvat, a když bude trpělivá a vydrží, tak se dočká a bude to stát za to.
Kadeřnická profese je profese pomáhající. A to nejen po stránce image, ale i po stránce jaksi terapeutické, duchovní.
Nestalo se nikdy, že bychom řekli ne, nejde to, nepomůžeme. Chodí k nám třeba i klientky, které mají upálené vlasy u hlavy a řeší s vlasy větší a větší problémy napáchané někdy vlastním, někdy cizím nerozumem. Já bych řekl, že my jsme taková záchranná služba. Potom tady sedí klientka, co má nahoře ježka, vzadu několikacentimetrový upálený vlasy a my musíme něco vytvořit. Ale dokážeme zachránit i tohle. Jak jsem se dozvěděl, kadeřnická profese je profese pomáhající. A to nejen po stránce image, ale i po stránce jaksi terapeutické, duchovní, protože jste s tím člověkem opravdu nablízko, vyslechnete ho a dáváte mu pocit opravdového sebevědomí, sebedůvěry a to mu pak může pomoct naplnit i jeho vlastní život.
Zapochyboval jste někdy o tom, co děláte?
Nikdy, nikdy v životě jsem nezapochyboval, neměl jsem den, jestli to, co dělám, je správně… A jestli jsem přece jen neměl být třeba záchranář. Ne, nikdy za celou kariéru. I když jsem zůstal na ulici, i když jsem měl největší psychické propady v minulosti. Nikdy jsem nezapochyboval a nikdy jsem neřekl, že ta cesta, po který jdu, je špatně. A vždycky jsem svou práci miloval. Nikdy se taky nestalo, že bych se do ní netěšil.
Co vám pomohlo, abyste se na té cestě udržel?
Je to hodně náročné, společnost nás někam tlačí, chce nás někde mít, kde se jí hodíme. A v dnešní hektické době se všechno urychluje, všichni jsou zvláštním způsobem cílevědomější, než by byli ze své přirozené podstaty. Důležité je uvědomit si, že každé místo ve společnosti, je zásadní. To je jako v mraveništi, i ten nejposlednější mravenec má svou funkci.
Důležité je, aby se každý člověk naučil mít rád sám sebe v té poloze a tvaru, pro který se narodil, říká Michal Zapoměl
Když někdo staví nějakou složitou konstrukci, tak mnohdy stačí, když povolí jeden šroubek a celá konstrukce se zhroutí. A tak to vidím i já s funkcí lidí v životě, protože i ten člověk, který nedostal talent od pána Boha, nemá nadání pro něco, tady má své místo. Já myslím, že jsou i lidé, kteří třeba nemají žádný talent, ale mají neskutečnou houževnatost, odhodlanost, píli. A ostatní můžou něco naučit už jenom tímhle. Důležité je, aby se každý člověk naučil mít rád sám sebe v té poloze a tvaru, pro který se narodil. A že nemusí vůbec nikomu nic dokazovat. To je věc, kterou jsem zjistil, a od té doby jsem i já jiný a mnohem šťastnější.
Když pomáháte ženě na cestě za krásnějšími vlasy, vycházíte a pracujete i s jejím naturelem?
Samozřejmě, my začínáme konzultací. Bez toho se k nám žena ani nedostane. Tam zjišťujeme opravdu maximum o těch vlasech, zhodnotíme, co by si ty vlasy mohly dovolit a zjišťujeme potom povahu člověka, jaký je, jakou má energii, co z něj září. A zvláštní je, že z 95,5 procenta, aniž by mi ta klientka řekla, co chce, podpoříme ten její naturel. Nikdy to není boj a ve většině případů mi ta klientka řekne: „Přesně takhle jsem si to představovala.“
Vaše kavárna se jmenuje Za zrcadlem a váš pražský salón pak Říše před zrcadlem. Už jste nám prozradil, že jste snílek. Co vy a pohádky? Je Alenka v říši divů vaší nejoblíbenější?
Alenku mám rád, ale moje nejoblíbenější pohádka je vlastně ta nejsmutnější, a to je Malá mořská víla. Tam to končí sebeobětí pro dobro druhých a to je veliká moudrost, varování, které nám pohádka může předat. Osobně si myslím, že na tom není nic špatného, že tak je to i s životem, že i my na konci odcházíme a jsme trošku smutní.
Lidi si asi myslí, že když se o něčem nebude mluvit, tak se to nebude dít, ale to není pravda.
Smrt je v dnešní společnosti velice tabuizovaná. Lidi si asi myslí, že když se o něčem nebude mluvit, tak se to nebude dít, ale to není pravda. Je to věc, která se dotýká každého. Já sám jsem byl u odcházení několika lidí a jsem za to opravdu vděčný, protože ze smrti se toho o životě můžeme opravdu hodně naučit. Bylo to krásné, naplňující a samozřejmě trošku smutné.
foto: Michaela Cásková a archiv Michala Zapoměla, zdroj: Michal Zapoměl
