Na začátku devadesátých let rozjela americká psycholožka Lisa Feldman Barrettová experiment, během nějž zkoumala, jak emoce ovlivňují sebepoznání. Výsledky se zdály být neustále špatné, dokonce osmkrát za sebou. Studovala psychologii na kanadské University of Waterloo, jako součást svého výzkumu testovala některé z učebnicových předpokladů. Třeba ten, že lidé pociťují úzkost nebo depresi, když přesto, že splňují svá vlastní očekávání, nesplňují očekávání těch druhých.
Když experiment rozjela, zjistila, že testovaní lidé nerozlišují mezi úzkostí a depresí. Ani mezi strachem a smutkem. Přitom tehdejší model pracoval se šesti základními emocemi: strach, smutek, zlost, štěstí, překvapení a znechucení. Tuto základní šestku jsou lidé schopni rozlišovat. Před dvaceti lety to názorně ukázal psycholog Paul Ekman. Ten také k těmto emocím přiřadil příslušné výrazy ve tváři lidí.
Jaké jsou tedy základní emoce? Nejde o akademickou otázku, ale o jednu z ústředních otázek lidského života.
Barrettové nedávalo smysl, že její zkušební subjekty prožívají emoce způsobem, kterým tento model neodpovídal. Přemýšlela, zda dělá někde chybu nebo jsou vybraní lidé divní. Bála se, že její experiment nemá smysl, a pochybovala o sobě jako o vědkyni, dokonce chtěla odejít do praxe a výzkum nechat jiným. Těm, kteří budou mít „správné“ výsledky.
Naštěstí se nevzdala a přišla na to, že její výsledky nejsou chybné, zmýlil se naopak Ekman. Šest univerzálních emocí neexistuje, další studie ukázala, že Ekmanův model je špatný. Ale jaké jsou tedy základní emoce? Nejde o akademickou otázku, ale o jednu z ústředních otázek lidského života. S ní souvisí i další problém, který řeší nejenom psychologové. Budeme někdy schopni stvořit umělou inteligenci, které bude prožívat emoce stejně jako my?
Nejsou statické
Modely popisování emocí se díky práci doktorky Barrettové mění, dobře to je vidět na nové hře The Vault, v níž hráč prochází různými historickými scénáři a řeší úkoly, což mu pomáhá pochopit, jaké emoce byly zažívány v jednotlivých historických obdobích. Předpokladem hry je, že emoce nejsou statické ani univerzální, ale že se časem mění. Hráč se ponoří do pocitů, mnohdy méně obvyklých. Když budeme rozumět emocím z minulosti, dá se z toho vyvodit, že minulé emoce do budoucna pochopí stroje? Budou schopné něco cítit?
Lze vměstnat rozmanitost výrazů lidského obličeje, tónů hlasu a dalšího chování do nějakého krátkého seznamu o šesti položkách?
Jeden z tvůrců hry The Vault Thomas Dixon tvrdí, že stejně jako každá kultura (a každý jedinec) má svůj vlastní repertoár pocitů, není žádný důvod, proč by se stroj s umělou inteligencí neměl naučit tyto vzory. Barrettová také tvrdí, že tváře, hlasy a chování spojené s emocemi se mohou změnit nejen z kultury na kulturu, ale jemně také z člověka na člověka. Budeme někdy schopni postavit stroj, který dokáže rozpoznat plnou rozmanitost lidských emocí? Nebo vyvineme takový stroj, který rozpozná jen malou část z této rozmanitosti, a přinutí pak člověka či uživatele, aby změnil své chování tak, aby ho stroj pochopil? A můžeme předpokládat, že AI naprogramujeme bez kulturních předsudků a odlišností? Emoce jsou totiž mnohem komplikovanější než výrazy tváře a tóny hlasu.
Stroj to nedá. Jako my
Mozek rozpoznává emoce u ostatních lidí tím, že pozoruje tělesné nebo obličejové pohyby druhých lidí a také kontexty, při kterých lidé tato gesta dělají. Při zapojení širších kulturních kontextů je těžké si představit, že stroj bude jednou vše chápat. Zvlášť, když to neumíme ani my, například v jiném prostředí. Když vidíme na fotografii křenícího se muže se zaťatou pěstí, můžeme snímek chápat různě. Muž se raduje, nebo naopak zlobí. Každý z nás jistě přijde na mnoho vysvětlení, proč se muž tváří tak, jak se tváří, a proč má dlaň sevřenou v pěst. A stejně tak jako situaci nepochopí člověk, bude mít problém i stroj. A to jde o výklad pouhé jedné fotky…
Myšlenka, že lidské vzpomínky nejsou jen nahrávací zařízení, ale jsou kategorický systém, který nám pomáhá prosperovat a přežít, je známa jako "dynamická kategorizace".
Aby stroj pochopil emoce, které cítíme, musí si všechno uvést do kontextu. Stroje si mohou pamatovat věci dokonale, ale lidský emoční proces funguje jen proto, že je tak trochu zamlžený. Myšlenka, že lidské vzpomínky nejsou jen nahrávací zařízení, ale jsou kategorický systém, který nám pomáhá prosperovat a přežít, je známa jako "dynamická kategorizace". Toho stroje nejsou schopné, i kdyby měly k dispozici vybranou databázi vzpomínek.
Co pochopí stroj
Ideální stroj dokáže rozpoznat tváře, hlasy a chování a využívá dynamickou kategorizaci pro ukládání a vyvolávání informací. Je to stroj, který jen rozpoznává emoce. Je to kovový psychopat. Nemůže s nikým soucítit, nezná pocity. A není to jen o vjemech, které zajišťují naše smysly, ale i o jejich kombinaci a to, co v nás vyvolávají. Pochopí stroj, co cítíme, když například vnímáme zkažené jídlo?
Vytvoření stroje, který zažívá emoce, ještě neznamená, že máme stroj, který cítí emoce stejným způsobem jako my. Zda to dokáže, nikdy nezjistíme. Zda někdy vyrobíme stroje s emocemi, nemusí záviset na dovednostech vědců, ale na etických námitkách obyčejných lidí.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: How We Get To Next
