Kam se podíváš, všude samý kmen. Fascinuje nás návrat šamanů, za některými z nich ani nemusíme putovat do vzdálených krajů, brázdí dnes přehuštěnými leteckými koridory svět a za slušný peníz zavítají i k vám. Vladimir 518 a další autoři začali vydávat výpravné publikace Kmeny o městských subkulturách už v roce 2011. Česká televize uvedla dokumentární cyklus o současných městských kmenech v roce 2015 a v roce 2016 vznikla poslední „kmenová kniha“ Kmeny 90. Kmenovost ovšem hýbe i světem byznysu.
Jen tituly do češtiny přeložených publikací mluví samy za sebe. Namátkou Zrození kmenového vůdce. I firmy mají své kmeny nebo Kmen. Všichni chceme někam patřit. Všichni určitě chceme někam patřit, ale mají to být právě kmeny?
Literatura jako vždy předbíhá další vývoj, což platí také o české próze ve vztahu k problematice kmenů. Zatímco ještě v přelomovém románu Sestra (1996) Jáchyma Topola představuje fantaskní hledání vlastního kmene radostné, byť nelehké uvolnění z mocenských nároků totalitní ideologie, Národní třída (2013) Jaroslava Rudiše už ukazuje kmenovost v odlišném světle. Totiž jako rádoby mystickou, archetypálně přetřenou (hlavní hrdina a vypravěč Vandam se živí jako natěrač) xenofobii nové pravice.
Riskantní adorace?
Domorodým kmenům, pokud vůbec přežily naši expanzivní mentalitu, je třeba vrátit právo na sebeurčení. To bez debat. Ovšem adorovat bez rozmyslu všechny struktury kmenově omezené mysli je dost riskantní podnik. Myslí si to také autor knihy Psychofyzický kód. Jak změnit přesvědčení omezující naše zdraví, dlouhověkost a úspěch (ANAG, Olomouc 2019) Mario Martinez, klinický neuropsycholog a přední představitel biokognitivní vědy.
Jsme doslova tím, jak zvykově vnímáme, cítíme a myslíme, stejně tak ve zdraví jako v nemoci.
Vystoupit ze svého kmene (rodinného, náboženského atd.) a rozhodnout se, co z jeho tradic chci zachovat a co mne již omezuje. Tvořit vědomě svůj život z vlastního středu (stát se svým strážcem srdce), neboť jakékoliv hnutí tělomysli (Janem Kovářem ražený překlad u nás dosud běžného výrazu bodymind značí integrativní sepětí vzájemně se zrcadlících psychických a fyzických aspektů osobnosti) je ztělesňováno příslušným sebepojetím. Jsme doslova tím, jak zvykově vnímáme, cítíme a myslíme, stejně tak ve zdraví jako v nemoci.
Odtud autorův důraz na kulturní psychoneuroimunologii a transformativní přepis titulního psychofyzického kódu pomocí řady originálních metod. Vlastně nic nového, přidaná hodnota Martinezova přístupu spočívá v důvěryhodnosti teoretického záběru, v jehož rámci se vedle prvků buddhistické meditace (jednoho z pilířů kontemplativní psychologie) seznamujeme i se starořeckou apofází (výčet toho, čím daný objekt zkoumání, například Bůh, není), aferezí (odmítnutí představ narušujících kontemplaci) a konečně aporií (překročení hranic řečového poznání v negativní teologii a zenu). Projektivní stránku procesu zajišťuje dopředná vazba, respektive biokognitivní aproximace (představa výsledného stavu má zůstat volná, jinak bychom brzdili drift růstové energie spojené s mimoděk otevíranými branami synchronicity).
Příběhová mantra
Stranou autorovy pozornosti nezůstává ani další z mediálních lákadel, totiž příběh coby historicky dominantní forma zkušenosti a sebezkušenosti. V opozici k marketingové mantře „žijeme ve světě příběhů“ se Martinez staví k neodbytné příběhovosti (nejnověji Insta Stories) kriticky. V tom se shoduje se současnými mistry tibetského buddhismu, kteří považují naše nutkavé spřádání příběhů za neurotický únik od autentického prožitku živých situací a stavů mysli (Tenzin Wangyal, Pema Chödrön aj.), do nichž je třeba naopak nekonceptuálně vstupovat a integrovat jejich čistou, syrovou energii.
Důvody, které mluví ve prospěch subkultury životní pohody, jsou v knize důkladně vyargumentované a opírají se o aktuální poznatky epigenetiky.
Pro autora znamená příběh pouhé kognitivní zřetězení, jež se ve chvíli, kdy je přijmeme za své, stává médiem průniku symbolických zobecnění neboli biosymbolů do bioinformačního pole tělomysli, kde zakládá vždy nějak zkreslenou verzi individuální i skupinové biokognice (překladatel volí hybridní pojem biopoznání). Také v tom se Martinez shoduje s tibetskými jogíny kultivujícími otevřený potenciál prostoru v kontrastu s rutinní linearitou konvenčně žitého času…
Dalo by se komentovat ještě mnohé. Avšak problematiku horizontální a vertikální lásky, archetypálních jizev na duši či výzkum stoletých pro časopis National Geographic již raději ponechme čtenářově zvídavosti. Důvody, které mluví ve prospěch subkultury životní pohody, jsou v knize důkladně vyargumentované a opírají se o aktuální poznatky epigenetiky. Přesto si nemyslím, že by se Mario Martinez chystal založit vlastní kmen. Určitě by se mu líbila odpověď japonského básníka Nanaa Sakakiho na otázku, k jaké tradici patří, na niž Nanao (viz úvod G. Snydera k českému výboru z roku 1990) odvětil: Nestarám se o tradice, jsem pouštní krysa.
foto: Shutterstock, zdroj: Psychofyzický kód
