Závislost mě donutila o problémech mluvit, říká autorka Zápisníku alkoholičky

Mladá maminka Michaela Duffková určitě nesplňuje představy o tom, jak vypadá typický alkoholik. Přesto zanedlouho po narození dcery alkoholu propadla a trvalo tři roky, než se rozhodla pro léčbu. „Tehdy už jsem měla vážně strach, že mě to zabije. Ty stavy, které mohou nastat po určité době pití, jsou samozřejmě život ohrožující. Já jsem tehdy nebyla schopna několik dní vystřízlivět. Pak mi došlo, že dál už to tak nejde,” říká a upírá na mě své vážné oči.

Přestože po téměř dvou letech abstinence by leckdo řekl, že to nejhorší má za sebou, Míša je stále opatrná. „Už mě tu znají,” usmívá se, když jí sympatický číšník upozorňuje, že cibulačka, kterou si objednala, je připravená na víně. „Víte, hodně lidí se mě ptá, co by se stalo, kdybych si teď dala skleničku. Možná nic, ale nevím, proč bych měla riskovat. Raději si nedám ani rumovou pralinku nebo léčebné kapky s obsahem alkoholu. I tam může být ta chuť cítit.”

Bohužel se často setkávám s tím, že alkohol na svých profilech propagují matky-influencerky. Začnou pít hned, jak uspí děti.

Michaela ukončila léčbu ve stacionáři v červnu 2018 a o pár měsíců později začala s psaním blogu Zápisník alkoholičky. Samotnou ji překvapilo, jak rychle se stal populárním. V roce 2019 za něj dokonce získala ocenění Magnesia Litera. Ve čtvrtek 30. ledna jí vyjde stejnojmenná knížka, která dle Míši celé období popisuje mnohem obšírněji.

„Zápisky z blogu by vyšly asi na devatenáct stran, kniha jich má dvě stě padesát. Kromě toho alkoholového období je tam i část Detox a léčba, která zahrnuje nejen léčbu jako takovou, ale ještě asi rok poté. To vnímám jako hrozně důležité, protože léčbou proces nekončí, spíš začíná,” vysvětluje autorka, se kterou jsme si o nástrahách alkoholu povídaly v holešovické kavárně Osada.

Co vás motivuje sdílet své zkušenosti veřejně?

Chci ukázat lidem, že v tom nejsou sami. Ale teď, při psaní knihy, už jsem přece jen cítila větší zodpovědnost. Člověk nikdy neví, komu se dostane do ruky, takže mě stálo hodně přemýšlení, jak to napsat tak, abych čtenáře namotivovala a ukázala jim, že nějaká cesta ven vždycky vede. Ale myslím, že si v ní mnohé najdou i lidé, kteří nikdy s alkoholem problém neměli. Doufám, že se mi to povedlo, ale hodnotit to samozřejmě musí jiní.

Když se teď vrátíme úplně na začátek, s pitím jste začala na mateřské kvůli celkové „frustraci”, jak sama říkáte. Můžete ty důvody popsat blíž?

Bylo to víc okolností najednou, se kterými jsem se nedokázala srovnat. Velkou roli určitě sehrálo, že jsme se nastěhovali k manželovým rodičům. Měla jsem pocit ztráty soukromí, což byl pro mě tehdy velký zásah. Pití pak začalo nenápadně. Měla jsem těžký den, tak jsem si dala skleničku nebo dvě a šla spát. Akorát to množství se rychle zvyšovalo.

Jak na to reagovalo okolí?

Tehdy jsem pracovala jako office manažer, potom jako vedoucí produkce. Čtyři měsíce po změně místa jsem nastoupila na léčbu. V práci na mně ale pití nikdo nepoznal. Myslím, že zejména u žen je tohle hodně zrádné. Prostě ráno vstanou, nalíčí se a dokážou vydržet až do poslední chvíle.

Doma to ale asi zaznamenali...

Nejdřív mě začali upozorňovat právě manželovi rodiče. Jenže tam to šlo trošku špatným směrem, protože jim se na mně pořád něco nelíbilo. Když na to tedy manžela upozornili, řekla jsem mu, že je to jen jejich další výmysl. Manžel ale samozřejmě zbystřil a pak už to byl problém, který viděli všichni včetně mě. Ale to ještě neznamenalo, že jsem se hned šla léčit.

Nezkoušeli jste s manželem vyřešit tu příčinu a odstěhovat se?

Zkoušeli. Ale než jsme se k tomu odhodlali, už jsem byla v tak rozjetém vlaku, že jsem to zastavit nedokázala. A to ani po přestěhování.

Když už jsme u těch příčin, v jednom rozhovoru jste říkala, že váš tatínek měl problémy s alkoholem. Věříte, že tam může být nějaká genetická predispozice?

Já na genetickou dědičnost úplně nevěřím. Spíš si myslím, že nám rodiče předávají určité návyky. Tátu jsem sice pít tak často neviděla, ale doma se samozřejmě řešilo, že má problém. Myslím, že si to spousta rodičů neuvědomuje. Přijdou domů, řeknou, že měli těžký den, a už otevírají flašku. Dítě to samozřejmě vidí a co si odnáší? Že když mám těžký den nebo starosti, dám si víno a je dobře. S tím posílají dítě do života.

Jak léčba probíhala?

Nejdřív jsem absolvovala detox na uzavřené psychiatrii. Tam jsem byla asi týden a potom jsem začala docházet do stacionáře. Tam chodíte jako do práce, pondělí až pátek od osmi do čtyř.

Absolutně nechápu smysl toho, proč se alkohol prodává v metru nebo na pumpách, říká Michaela Duffková

Oproti ústavní léčbě se program moc neliší, hlavní náplní jsou skupinové terapie, komunity, různé vzdělávací skupiny. Jen je tam rozdíl, že každý den jste ve styku s běžnou každodenní realitou.

To muselo být náročné, když máte každý den příležitost se znovu napít…

Ani ne. Když už jsem se jednou rozhodla, že léčbu podstoupím, neexistovalo nic, co by mi ten plán narušilo. Pro mě byl asi nejtěžší ten detox na začátku. A nejen fyzicky. Tam si člověk uvědomuje, co všechno se stalo a co se mohlo stát…

Bez čeho se tedy podle vás úspěšná léčba alkoholismu neobejde?

Určitě bez toho rozhodnutí. Spousta lidí odvykání podstupuje, protože podléhá tlaku rodiny. Občas pak v léčbě dojde k tomu, že to okolí mělo pravdu, ale daný jedinec to spíš nevydrží, protože k té změně nebyl stoprocentně odhodlaný.

Léčbu jste absolvovala před více než dvěma roky. Máte ještě na alkohol občas chuť?

Na to moc netrpím. Ale musím se mít samozřejmě na pozoru. Když na něj nemám chuť teď, tak to neznamená, že nemůže přijít nějaká krize. Jednou už taková nastala, když mi umřel táta. Musím každopádně říct, že jsem ji ustála bez nějakých větších problémů. Ale to bylo tehdy. Navíc spouštěčem nemusí být jen krize, ale třeba i radostná událost. Člověk prostě ztratí obezřetnost a pak do toho může znovu spadnout během minuty.

Opatrnost je tedy určitě na místě. Proto si hlídám alespoň ty věci, které můžu ovlivnit, například jestli si toho moc neberu v práci, jestli dostatečně odpočívám, mám čas si třeba dojít na procházku. Prostě abych se cítila dobře.

Asi už jste přemýšlela nad tím, jestli vám závislost i něco přinesla…

Ano, rozhodně už ji teď nevnímám jako něco negativního. Posunula mě na úplně jinou životní cestu. Pracuji například na otevření Centra pro léčbu závislostí, což mě hodně naplňuje. Myslím, že kdybych si tím vším neprošla, tak se pravděpodobně vrátím k dostudování ekonomky a budu sedět někde v kanclu. A v tom bych určitě šťastná nebyla.

Navíc jsem vždycky měla potíže s tím, že jsem se všechny problémy snažila řešit sama a s nikým o nich nemluvila, ani s manželem. A to samozřejmě bylo špatně. Takže i tady vidím velký posun v tom, že jsem víc otevřená.

Do jaké míry podle vás vznik alkoholismu podporuje společnost?

Myslím, že dost. Třeba absolutně nechápu smysl toho, proč se alkohol prodává v metru nebo na pumpách. To je pro mě úplně absurdní. Proč na benzinové pumpě, kam jezdí řidič natankovat a koupit si dálniční známku, mají celý regál alkoholu? Právě ta velká dostupnost hraje, myslím, velkou roli.

Michaela Duffková (1992)

Narodila se v Praze. Studovala Vysokou školu ekonomickou. V říjnu 2018, několik měsíců po ukončení léčby ve stacionáři, začala psát blog Zápisník alkoholičky, ve kterém líčí, co ji vedlo k tomu, že začala pít, a co alkohol udělal s jejím životem. V roce 2019 za něj získala cenu Magnesia Litera Blog roku. Na konci ledna 2020 jí vyjde stejnojmenná kniha. V současnosti pracuje v Národním ústavu duševního zdraví jako specialistka destigmatizace a PR a plánuje otevřít neziskové centrum pro léčbu závislostí Alkos.

Další problém jsou sociální sítě. Bohužel se často setkávám s tím, že ho na svých profilech matky-influencerky propagují. Začnou pít hned, jak uspí děti, a ještě na fotkách ukazují přecpané vinotéky. Mají sta tisíce sledujících a neuvědomují si, co jim předávají. Už jsem ty dámy několikrát i sama upozorňovala, ať si dávají pozor na to, co zveřejňují. Spousta žen si totiž pak může říct „aha, ona taky pije, tak to je v pohodě”. Odezva z jejich strany byla bohužel nulová, naopak mám pocit, že se to snad rozjelo ještě víc, což mi přijde absurdní. Každopádně je to každého zodpovědnost, čím se prezentuje.