Když bylo Philipu Zimbardovi pět let, dostal infekční chorobu. Zákeřnou nemoc, na kterou se masívně umíralo, prodělal v jedné z newyorských dětských nemocnic. A rozhodně tehdy nešlo o luxusní zařízení. „Mnoho a mnoho dětí tehdy trpělo na infekční onemocnění. Žlutá zimnice, dětská obrna, spála, tuberkulóza, černý kašel...“ vzpomíná Philip Zimbardo, americký psycholog známý jako koordinátor stanfordského vězeňského experimentu. On sám si takový "experiment" prožil jako dítě v nemocnici. Teď už experimentuje jinak. Se svým týmem učí lidi, jak se stát, nebo vychovávat "rozumné hrdiny". A s tímhle programem se chystá i do Česka.
„Já jsem dostal černý kašel a oboustranný zápal plic. Děti s infekčními chorobami zůstávaly nejdřív doma, a pokud se neuzdravily, musely se podle zákona poslat do nemocnice. Byla to Nemocnice Willarda Parkera pro děti s infekčními onemocněními. Pro všechny děti a všechny choroby. Nejmladším byly dva roky, menší mohly být doma. Byly tam děti od dvou do šestnácti let. Já jsem šel do nemocnice s tím, že se mi těžko dýchá. Myslel jsem, že mi doktor něco předepíše. Tehdy ještě penicilin neexistoval. Nebyla antibiotika.“
Jak vás tedy léčili?
Nevím. Jen tam ležíte a čekáte, až vám píchnou nějaké léky, to je všechno. Když zavřu oči, vidím velké oddělení, stovky postelí vedle sebe, nad sebou. S oboustranným zápalem plic a černým kašlem jsem sotva dýchal. Skutečně jsem bojoval o každý dech a nejtěžší bylo něco sníst. Takže jsem moc nejedl, byl jsem hrozně vyzáblý. Čím byl člověk hubenější, tím byl slabší a tím spíš umřel.
Vzpomínáte, jak jste se z nemocnice dostal?
Přišla sestra a řekla: „Dobré zprávy, pustíme tě domů!“ Já jsem začal brečet, myslel jsem, že to znamená, že umřu. „Ne, ne, opravdu pojedeš domů.“ Vyskočil jsem z postele a sesypal se na podlahu. Šest měsíců jsem se nehýbal a ochably mi svaly. Byl duben, přišel jsem domů, do maličkého bytu a tam stál velký vánoční strom.
Celé je to o tom, že se ptáte: Co bys dělal ty?
„Ten stromek nesundáme, dokud se Philip nevrátí domů,“ řekla tehdy máma. Tak jsem si řekl, že to nejhorší mám za sebou. A když jsem přežil tohle, tak jsem možná nesmrtelný. A jako nesmrtelný musím konat dobro, nemůžu se jen tak poflakovat. A takhle mladý jsem se rozhodl odvděčit Bohu za to, že mě ušetřil. Takže budu dělat dobré skutky, pro kamarády a rodinu...
Co je tedy ten faktor, který rozhodne o tom, jestli z utrpení člověk vyjde silný a dobrý, nebo jestli to člověka zlomí a bude trpět celý život?
Myslím, že když jsou zdrojem vašeho utrpení v dětství jiní lidé, když vás rodiče bijí nebo zneužívají, tak se chcete pomstít, ale jste ještě příliš malí. Pak vyrostete a stále myslíte na tu pomstu. V mém případě to bylo opačně. Já jsem mohl říct, že mě Bůh ušetřil. Moji bratři a všichni ostatní byli rádi, že jsem doma. Takže mé utrpení způsobila nemoc, nikoliv lidé.
Jakou cestou by měli jít ti, kteří trpěli právě kvůli jiným lidem?
Jedna z mých prací se týká psychologie perspektivního vnímání času. Vyvinul jsem psychologickou stupnici, takzvaný Zimbardův dotazník časové perspektivy ZTPI. Ten měří, do jaké míry který člověk žije v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Někteří lidé, kteří se soustředí na minulost, z ní vnímají jen to špatné. Výčitky, neúspěch, zneužívání, samé hrozné věci. Jiní si zase pamatují spíš oslavu šestnáctin, kamarády, prázdniny. To označujeme jako pozitivní a negativní minulost.
Lidé orientovaní na přítomnost mohou být buď fatalisté. Když jsou chudí, neplánují do budoucnosti, nic jim nevyjde, tak zůstanou chudí. Když jsou muslimové, mohou zase věřit, že jim víru poskytne Alláh. Nebo mohou být hédonisté, kteří žijí pro radost, potěšení, senzaci, vzrušení. To jsou dva způsoby orientace na přítomnost.
No a lidi, kteří se orientují na budoucnost, ti se ptají, „co musím udělat dnes, aby můj život byl zítra lepší“. A jakého pokušení se musím vzdát, protože s sebou nese příliš velké riziko. Když neodolám, mohl bych se stát závislým, nebo jít do vězení. Druhý způsob orientace na budoucnost se nazývá transcendentální budoucnost: „Budu dobrý člověk, protože až umřu, půjdu do nebe.“ Připadá mi, že někteří lidé se rodí jako hrdinové. Že to mají v sobě.
Taky říkáte, že hrdinství se dá naučit...
Myslím, že někteří lidé, nechci říct, že by se jako hrdinové narodili, ale jako by měli v životě nějaké poslání. Pomáhat lidem. Být ochoten trpět. Celý život sloužit lidstvu... A máme i příklady: Mahátma Gándhí, Nelson Mandela, Martin Luther King, Matka Tereza... Známe jejich jména, protože byli celoživotními hrdiny. Ale je jich velmi málo. Proto je známe.
Já také říkám, že obyčejní lidé dělají hrdinské skutky pořád. Ale o nich nic nevíme. Udělali třeba jen jeden a nebyla u toho média. Média se přece zabývají jen tím negativním. Já si tedy myslím, že bychom měli ctít obyčejné hrdiny. Jejich činy jsou mimořádné, ale jsou to obyčejní lidé. Nejsou chytřejší, vzdělanější, milosrdnější, ale v určité situaci jsou schopni poodstoupit a uvědomit si, co je správné a co špatné. A povzbudit ostatní, aby to správné udělali také. Myšlenka je taková, že hrdinství lze naučit, hrdinové jsou obyčejní lidé. I děti mohou být hrdiny, dáte-li jim vizi, jak k hrdinství inspirovat a jak jej naučit. Nestačí říct, "prostě to udělej".
Co to znamená být hrdina?
Znamená to chápat, co je dobré a co špatné. Vyhodnotit překážky ke konání dobra. Občas je překážka ve mně. Topí se dítě, chci ho zachránit, ale neumím plavat. Tak to neudělám. Občas je překážkou, že jsem moc malý. Někdo velký měl nehodu, nemůžu ho zvednout. Tak co udělám? Občas je to situací. Kolem je spousta lidí a nikdo nepomůže. Efekt nezúčastněného diváka. Kdybych byl sám, pomohl bych, ale situace mě nutí to neudělat. Záleží na člověku, uvědomělosti, sytému a situaci.
Občas je to systémem. Například v Číně, když někomu pomůžu v nouzi, můžou mě soudit a říct, že jsem to zavinil. A můžou skoro vždycky vyhrát. Takže v Číně lidé pomáhají málokdy. I když je naprosto jasné, že... Máme třeba záznam z bezpečnostní kamery, jak auto srazilo tříletou holčičku. Ležela tam a projelo kolem ní spoustu lidí. Nikdo nezastavil, aby jí pomohl. Až ji přejel a zabil projíždějící kamion.
Bylo to všude v čínských zprávách. Spousta lidí řeklo, že by nepomohli, protože by jim to dali za vinu. V takovém případě se musí změnit systém. A dodržovat tzv. Zákon milosrdného Samaritána. Pokud se snažíte pomoci někomu v nouzi, nesmějí vás žalovat. Tím se sníží překážka pro nečinnost. Říká se tím: Teď bys měl něco udělat.
Co si o tom myslíte vy? Kdo jsou ti hrdinové? Kdo jsou ti lidé, kteří pro něčí záchranu riskují vlastní život i životy svých dětí?
Existuje studie, která se zabývá tím, jací lidé pomáhali Židům za druhé světové války. Předpokládalo se, že rozhodujícím faktorem bude vzdělání. Že vzdělanější lidé spíš schovávali Židy před Hitlerem. Ale zjistilo se, že to není pravda. A tak se snažili najít jiné společné znaky. Kdo byli ti lidé a co měli společného. A zjistilo se, že hodně záleží na tom, jestli ti lidé byli v dětství bití nebo ne. Což byl velmi zajímavý výsledek.
To málo, co vím o obyčejných lidech, kteří nasazovali život za záchranu Židů, je, že v mnoha případech pocházeli z rodin, kde byly jasně dané morální hodnoty. Co je správné a co je špatné. Pokud uděláš, co je správné, získáš si úctu, pomůžeš rodině. A pokud uděláš něco špatného, Bůh tě potrestá. Morálka byla důležitější než myšlenka, že všechno je relativní. Všechno totiž není relativní. Některé věci jsou jednoznačně špatné. Lidský život je dobrý. Všechno, co způsobuje utrpení a ztráty na životech, je zlé. To si rodiče museli uvědomit a předat to dětem. Nezáleželo na tom, kdo byl vzdělaný, nebo kdo si co dokáže vyargumentovat...
Jak tedy mohu pomoci svému dítěti jít touto cestou?
Rodiče musí jít příkladem. Děti poznají, když děláte něco jiného, než říkáte. Musíte být důslední. Musíte udělat, co řeknete. I drobnosti, které řeknete nebo uděláte, jež se zdají nepodstatné, jsou důležité, protože děti vás sledují. Mají maminku a tátu a čerpají z obou. A vnímají, co říkáte po telefonu, že se hádáte s manželem nebo s rodinou. Učíte dítě, aby se chovalo hezky, ale už vás slyšelo, jak pomlouváte sousedku, jak říkáte, že mužům se nedá věřit. Myslím, že je velmi důležité, aby rodiče měli vysoké morální hodnoty a vysvětlili dětem, co je dobré, čemu se vyhnout, a šli příkladem.
To by se mělo učit ve školách, třeba místo jedné hodiny matematiky týdně by se mohla učit hodina hrdinství. To by bylo skvělé. Dětem by se mohl dát jednoduchý příklad. Nějaké dítě spadlo a zranilo se, teče mu krev. Co uděláš? Měl bys mu pomoct. A kdy by se pomáhat nemělo? Když se třeba dvě děti perou a ty jsi malý. Co dělat v takovém případě? Říct to učiteli, zavolat policii... Jde o to, že by se vždycky mělo něco udělat. A my učíme, jak jednat správně a chytře. Poodstoupit a vyhodnotit situaci.
Můžete uvést konkrétní příklad?
V New Yorku se před třemi lety stalo něco neuvěřitelného na stanici metra. V New Yorku jezdí metrem každý, není to drahé a dostanete se kamkoliv. A všichni vědí, že vlak jezdí každou chvíli. Na stanici byla spousta lidí. Jeden běloch dostal záchvat a spadl do kolejiště. A všichni vědí, že ho ten vlak přeřízne na tři kusy. Spousta lidí se na to dívá a nikdo nic nedělá.
Na stanici přijde Afroameričan se dvěma dětmi. Vidí, že lidé přihlížejí a nikdo muži nepomůže. Řekne cizímu člověku, aby mu dohlédl na děti, a skočí dolů na koleje. Byl to velký chlap. Vzal toho muže, položil ho mezi koleje a lehl si na něj. A v tu chvíli nad ním přejede vlak. Nad hlavou má jen pár centimetrů. Pokud by se nadechl, srazil by mu vlak hlavu. Jmenuje se Wesley Autrey a je k tomu úžasné video. Říká se mu superhrdina z metra. Tomu, co udělal, se říká impulzivní hrdinství.
Ale nebylo to rozumné. Představte si, že by se muž pod ním pohnul, a jemu by to useklo hlavu přímo před jeho dětmi. Viděly by, jak vlak jejich otci rozrazí lebku. Z toho by se nikdy nedostaly. Navíc se o týden později stalo totéž. Někdo, kdo to video viděl, skočil dolů, sebral toho člověka, zavolal, že potřebuje pomoct. Dva lidé je zvedli, všichni se z kolejí dostali včas a šli do práce. To byl moudrý hrdina, který na situaci nereagoval impulzivně. A tohle učíme, dáváme podobné příklady. Jak být moudrý a efektivní, ale nikdy neriskovat vlastní život.
S tímhle učením se chystáte i do Česka. Jak to bude probíhat?
Vyvinul jsem mnoho vzdělávacích programů pro školy. Většinou střední a vysoké, ale snažíme se i o základní. Program je založený na provokativních videích. Vidíte, že někdo leží na schodech a nikdo mu nepomůže. Učitel je v roli kouče. Třída se rozdělí na týmy, které tvoří vždy chlapec a dívka. A ptají se: Proč nikdo nepomáhá, co bys udělal ty, co by se mělo udělat? Celé to trvá tak hodinu. Učitel se ptá, děti se baví s učitelem i mezi sebou. Nebo pouštíme video, kde jsou lidé v místnosti, která vypadá, že hoří, je tam kouř. Když jste mezi lidmi, kteří nereagují, sami také nereagujete. I když byste mohli uhořet. Neuvědomíte si to. A jeden z programů odpovídá na to, jak takové situace vyhodnotit.
Philip George Zimbardo (1933)
Americký psycholog známý zejména jako koordinátor stanfordského vězeňského experimentu, během něhož bylo 24 náhodně vybraných studentů drženo v předstíraném vězení ve sklepě budovy Stanfordovy univerzity. Zimbardo obdržel v roce 2005 cenu Nadace Vize 97, kterou založil exprezident Václav Havel se svou ženou Dagmar. Předání ceny doprovázalo české vydání jeho knihy Moc a zlo.
Máme ještě další o nastavení mysli. Většina lidí má nastavení mysli fixní. „Jdou mi křížovky, neumím zpívat, nejsem dobrý na jazyky, ženám nejde matika...“ To jsou předsudky vůči sobě i vůči ostatním. Měli bychom mít růstové nastavení mysli. Soustředit se na zlepšování, snahu, úsilí...
Je k tomu zase spousta příkladů. Pořádáme tyhle programy, do kterých jsem investoval hodně peněz a času. Ty programy jsme certifikovali. Máme celkem šest programů pro školy i jednotlivce. A pak já nebo další lidé pořádáme školení. Naučíme vás, jak na to. A předáme vám licenci, abyste mohli školit sami. Náš program je v celém Maďarsku. Během let je na mnoha středních školách. Je na mnoha místech v Polsku, v Krakově a Varšavě. Je i na Sicílii, v ghettech, odkud pochází moje rodina.
Ale také v Indonésii na Bali, tam jedu za týden. Jsme v Geelongu v Austrálii. Brzy budeme na Slovensku a doufáme, že Česko brzy přibude, protože zájem má asi pět organizací, které mě slyšely mluvit. Právnická fakulta UK, Knihovna Václava Havla, lidé kolem památníku Bubny... Celé je to o tom, že se ptáte: Co bys dělal ty? Víte, hrdinství a příběhy o něm jsou jedna věc, ale pořád se musíte ptát: Co bys udělal ty?
Reklama
foto: Profimedia a Shutterstock, zdroj: HeroicImaginationProject
