Ať už se nám to líbí nebo ne, náš čas zde na Zemi je omezený. Jak ho využijeme, záleží čistě na nás. Jedině na nás samotných také záleží, zda odsud jednoho dne budeme odcházet s pocitem zmaru či naplnění.
Australanka Bronnie Ware se řadu let starala o pacienty během posledních týdnů jejich života. Mnoho času strávila tím, že zkrátka naslouchala jejich životním příběhům. Většina pacientů prožila pestrý život, přesto s ním na konci své cesty nebyla úplně spokojená. Čeho nejvíce litovali?
Nejčastější výčitky mají lidé z toho, že nežili autentický život. Jednali spíše v zájmu ostatních než ve svém vlastním.
1. Nežil jsem podle sebe
Jejich nejčastější povzdech by se dal vyjádřit slovy: „Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí.“ Až příliš často se ve svém životě řídíme očekáváními druhých. Na první místo řadíme své rodiče, partnera, děti a zapomínáme, že to my jsme ti, na kterých by nám mělo záležet ze všeho nejvíce. Protože jedině díky našemu vlastnímu naplnění můžeme být skutečnou oporou také lidem kolem sebe.
2. Neprojevoval jsem emoce
„Přál bych si mít odvahu vyjádřit své city,“ znělo další přání. Často totiž své city potlačujeme, jenom abychom nerozhněvali lidi kolem sebe. S potlačováním citů však potlačujeme také své pravé já. Mír, který takto udržujeme s naším okolím, je těžce vykoupen naším vnitřním napětím.
Být šťastný je jedním z nejdůležitějších pilířů života. Jen škoda, že mnozí z nás upřednostňují zaměstnání před svými blízkými.
3. Měl jsem být šťastnější
„Přál bych si být šťastnější,“ znělo další povzdechnutí. Pokud nežijeme podle sebe a pokud navíc nevyjadřujeme své city, s pravým štěstím se můžeme setkat jen stěží. Štěstí je volba. Ani osud, ani žádný tajemný hlas shůry neovlivňuje, zda budeme šťastní, nebo ne. Záleží jedině na našem vlastním rozhodnutí, zda prožijeme svůj život v souladu s hlasem svého srdce, anebo dáme přednost převzatým vzorcům chování.
4. Upřednostňoval jsem práci před rodinou
Všichni muži, o něž Wareová pečovala, vyjádřili lítost z přemíry práce. Kdyby mohli žít znovu, už by nepracovali tak tvrdě. Namísto toho by si víc užili společný čas s rodinou. Hlavně chvíle, kdy jejich děti rostly, aniž u toho jako otcové byli, je naplňovaly smutkem.
Steve Jobs trefně poznamenal, že hmotné bohatství si s sebou vzít nemůže, ale lásku ano.
5. Přestal jsem se bavit s přáteli
Stejně tak umírající mrzely přetrhané kontakty s přáteli. Natolik byli zaujati svými vlastními všedními starostmi, že zapomněli na to, co je v životě skutečně důležité. Scházet se s těmi, které máme rádi. Vzájemně si pomáhat, sdílet radost i bolest.
A čeho litoval Steve Jobs?
Také řada známých osobností, která dosáhla v pracovní sféře vrcholu úspěchu, v posledních dnech svého pozemského bytí bilancuje svůj život. „Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život nejspíš ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti,“ svěřil se na konci své životní cesty počítačový vizionář Steve Jobs.
„Bohatství, jež jsem shromáždil ve svém životě, si nemůžu vzít s sebou. Mohu si odnést jen vzpomínky vysrážené láskou. To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu k tomu jít dál. Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku ke svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům. Mějte sami sebe rádi a s láskou opatrujte ostatní…“
Žijete svůj život skutečně podle sebe? Vyjadřujete své pocity? Užíváte si společný čas se svou rodinou a přáteli? Potom nemusíte mít strach, že by se vám jednoho dne z tohoto světa odcházelo s těžkostí.
foto: Shutterstock, zdroj: Bronnie Ware: The Top Five Regrets of the Dying
