Do ordinace za ním chodí maminky, podnikatelé, manažerky i hollywoodští herci, kterým léčí tělo, ale i duši. Tomáš Rychnovský totiž věří, že každá bolest má svou příčinu, kterou jsou nejčastěji právě naše negativní myšlenky. V praxi se mu to ostatně každý den potvrzuje. „Mám pacienty, kteří trpí bolestmi ,pouze‘ z toho důvodu, že mají v sobě většinou nevědomý, ale někdy i vědomý strach, se kterým si neumí poradit,“ říká.
Tomáš Rychnovský také zdůrazňuje, že každý by měl převzít zodpovědnost sám za sebe, za své zdraví i život. A tento přístup vztahuje i na současnou situaci. „Ať už nám politici nařídí cokoliv, náš celkový stav je opravdu téma pro každého z nás, protože nikdo jiný nemůže za to, jak se psychicky i fyzicky v určitých situacích cítíme. To je naše osobní věc, se kterou je možné pracovat.“ S Tomášem jsme si povídali například o tom, proč nemá smysl nadávat na vládu, v čem by se naše média měla inspirovat od Němců, i o tom, z čeho náš stres může pramenit a jak s ním máme nakládat.
Doporučujete, aby každý pracoval na své psychice. Jak si ale konkrétně s těmi úzkostnými pocity, kterými mnoho lidí trpí, poradit?
Ten, kdo má nyní strach, se naučil bát už někdy v minulosti. Proto je dobré hledat důvody proč. Proč jsem dnes právě takový? A proč se takhle cítím? Když uvedu příklad: Stejně jako mnoho dalších lidí i já jsem přijal strach jako svou „přirozenou“ reakci na stres, a proto jsem jím reagoval i v dospělosti. Postupně jsem se však naučil porozumět mu tak, aby ve mně vůbec nebyl nebo aby ve mně alespoň dlouho nesetrvával a neměl vliv na má rozhodnutí a postoje.
Nemůžeme se stále nechávat jen vést. Navíc ještě lidmi, kteří sami stanovené dohody a pravidla neplní.
Když mi tedy teď někdo říká o viru, smrti nebo o tom, že nebudu moci vycestovat, nemám v sobě úzkostný pocit. Ani nejsem závislý na sportu, který by mi umožnil alespoň na chvíli strach rozehnat. Nyní jen přenastavuji svůj život podle aktuálních událostí, ale bez té svíravé emoce. A to je pro tělo i mou náladu důležité.
Když nejste ovlivněný strachem, jak se stavíte k tolik diskutovanému nošení roušek a dalším opatřením?
Roušky určitě nezatracuji, ale ani bych je nepřeceňoval. Víme, že vir je velmi malá částice, která neprojde kvalitním respirátorem, rouškou však ano. Takže ano, berme si ji do MHD, uzavřených prostor, kapénky přece jen zachytí. Být v ní celý den je ale samozřejmě velmi zatěžující. A mít ji na obličeji, i když jsem venku, na procházce, to považuji za zcela zbytečnou povinnost. Snad už se nezavede…
Jinak je jasné, že pokud budu nakažený či nemocný, zcela omezím pohyb mezi lidmi. Čili když se necítím dobře, snažím se dát co nejdříve do pořádku a zůstanu doma. Ale to jsem dělal vždycky, když jsem nějaké příznaky virózy cítil. Covid necovid. Každopádně jsem slyšel o případech, kdy je v jedné rodině jeden pozitivní, ale ostatní jsou stále negativní, i když s tím nakaženým sdílí společné prostory. Takže je patrné, že některá opatření jsou opravdu pofidérní, neúplná, zatímco jiná samozřejmě fungují. Ale je to hodně o osobní imunitě a kondici. Celospolečensky bude podle mě velmi důležité si rozmyslet, za jakou cenu a oběti budeme chtít tento vir „vymýtit“.
Hlavní problém aktuálně je obava z toho, že nápor pacientů s covidem naše zdravotnictví neunese…
Ano, chápu ty obavy, je to hodně diskutované téma. Zároveň se rád spoléhám na osobnosti v těchto oborech. Pokud tedy docent Martin Balík ze Všeobecné fakultní nemocnice řekne, že lůžek je dostatek, nemám důvod mu nevěřit. Jiná věc je, že média stále ventilují jen čísla nakažených. Chybí mi však další údaje, například o tom, kolik pacientů je bez příznaků či s lehkým průběhem. Takže reálně toho o stavu lidí s pozitivním testem moc nevíme.
Co podle mého názoru musí také zaznít, je fakt, že oběti budou. Počet úmrtí se možná oproti minulému roku zvedne, ale stejně tak tomu bylo, když tady byl mor, španělská chřipka a podobné nemoci nebo přírodní katastrofy. Se ztrátami se musíme smířit, jinak to nejde. Ale za tyto ztráty přece zachráníme vzdělání spousty dětí, pohodu mnoha rodin a práci pro ty, kteří by o ni jinak přišli.
Mnoho lidí kritizuje vládu za to, že dostatečně nezdůvodňuje svá rozhodnutí a že jedná zmatečně. Je to podle vás oprávněná kritika?
Naši vládní činitelé jsou výsledkem toho, co jsme si sami zvolili. Proto nemá cenu nadávat. Jak se říká: „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“ Naši politici by si oproti tomu měli uvědomit, že země potřebuje opravdu kvalitní lídry, kteří občany podporují, kteří nezakazují, ale pouze doporučují, jak by se lidé měli chovat a pečovat o svou imunitu. Měli by dát lidem odpovědnost, to je něco, na co tady dlouhé roky nejsme zvyklí. Přitom by bylo pěkné mít ve vládě víc osobností, které nám tu odpovědnost dají, a my ji budeme ctít.
Myslíte, že by to v Česku, o kterém se často mluví jako o národu Švejků, fungovalo?
Nejsem specialista na téma národní historie, ale je pravda, že náš národ byl historicky velmi často pod vlivem někoho mocnějšího. Máme v sobě neustále pocit, že někdo „chytřejší“ za nás rozhodne. A možná i to, aby nám někdo něco neustále nařizoval, do jisté míry potřebujeme.
Po určité době nás to ale stejně začne štvát. A vše, co vyjde jako nařízení a pravidlo, se snažíme obejít. Nejsme uvědomělí, nevážíme si některých věcí, vymýšlíme, jak se z čeho vyvlíknout a profitovat. Neuvědomujeme si, že život tady si tvoříme sami a musíme ho vzít do vlastních rukou. Nemůžeme se stále nechávat jen vést. Navíc ještě lidmi, kteří sami stanovené dohody a pravidla neplní.
Také mi vadí, že se často rozpoutává nešvar nepěkné komunikace mezi lidmi, kteří na sebe například donáší. To není správná cesta, protože každý musí na svém rozpoložení a náladě pracovat sám...
Nedávno vznikla petice lékařů požadující po vládě mimo jiné to, aby „přestala děsit lidi“. Načež se ozvali lékaři z infekčních oddělení několika nemocnic, že naopak tito odborníci situaci zlehčují a „měli by raději mlčet“. V tom smyslu se vyjádřil i premiér Babiš. Jak se na to jako zdravotník díváte? Měli by lidé s názorem, který jde proti vládním opatřením, v současné situaci ztratit právo se vyjadřovat?
Nevšiml jsem si toho, že někdo něco zlehčuje. To zaprvé. Zadruhé žijeme v demokracii, proto je nutné o věcech debatovat. Líbí se mi například, jak komunikuje německá vláda a jejich lékařští odborníci, kteří v televizních vysíláních otevřeně diskutují o tom, co a jak se má dělat. Je to diskuse před celým národem. Co vím od lidí žijících v Německu, nyní v médiích politici i lékaři přiznávají, že zavedená opatření byla přehnaná, a nikdo si tam také nedovolí mluvit o povinném očkování.
Dr. Tomáš Rychnovský, Ph.D.
Vystudoval na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl žákem Prof. PaedDr. Pavla Koláře Ph.D., u něhož působil 10 let. Od roku 2001 provozuje soukromou fyzioterapeutickou praxi pro dospělé a děti. Svou odbornost rozšířil o vliv psychiky na vznik bolesti. Bolest léčí nejen technikami z fyzioterapie a cvičením, ale také vnímáním podstaty lidské (ne)spokojenosti. Pořádá semináře, přednáší ve firmách, nejčastěji o tématech, jako jsou stress management, relaxace nebo rovnováha těla a mysli. Je spoluautorem knihy Každá bolest má svou příčinu.
Na to přece musí být celonárodní konsenzus lidí, kteří chtějí a mají tu zodpovědnost o svém zdraví spolurozhodovat. Ne že to přijde jako nařízení několika lidí z vlády. Zdá se, že německá národní historie a poučení z ní vede Němce k tomu, že daleko méně omezují lidská práva a daleko více si váží svých obyvatel tím, že umožňují otevřenou diskuzi. Podobně by to samozřejmě mělo fungovat i v komunikaci mezi běžnými lidmi.
Vraťme se ještě k onomu strachu či stresu, který v těchto měsících řada z nás prožívá. Jak dlouhodobá psychická nepohoda ovlivňuje naše zdraví?
Stres v globálním pohledu působí na tělo negativně, například výrazně potlačuje imunitu, která pak může třeba nastartovat bolesti zad a další problémy. Když cítíme strach, vztek, smutek či výčitky a vinu, mění se nám hladiny hormonů, funkce trávení, kůže, stejně tak i svalové napětí a spolupráce svalů, které stabilizují klouby a páteř. Vliv lidské nepohody se tedy na těle vždy nějak promítne.
Nechceme asi nikoho ještě víc děsit, ale můžete uvést nějaký konkrétní příklad vlivu stresu na zdraví z praxe? Nějaký s dobrým koncem...
Měl jsem pacientku, která přišla s bolestmi bederní páteře a také se žaludečním refluxem, tedy s překyselením žaludku a pálením žáhy. Obavy měla z celkové světové situace. Cvičila, léčila se běžným způsobem, ale obtíže měla pořád. Bolesti v páteři se ozvaly stejně jako reflux vždy, když se rozzlobila. Vztek v ní způsobil změnu ve svalové koordinaci, která se stará o stabilitu páteře a jícnový svěrač. Jde o svaly, které mají při psychické nepohodě tendenci ochabovat.
Páteř a také zažívací problémy se však velmi rychle znormalizovaly, když pacientka začala pracovat právě s tématy, která ji ke vzteku přiváděla. Nutno podotknout, že prvotní příčinou byl nakonec smutek. Dlouhodobý neřešený smutek, nespokojenost a bezmoc ji dovedly ke vzteku, který ji samotnou ničil. A takových podobných případů, kdy se sami ničíme, vidím mnoho. A zatímco jednomu stačí jen cílené cviky, u jiného je nutné se vrátit k podstatě lidské spokojenosti. Proto vždycky lidem říkám: Nebuďte v roli oběti, ale v roli toho, kdo přebírá zodpovědnost sám za sebe a za to, jak žije. No a ve vnitřní práci každého sama na sobě vnímám, a to i kvůli nynější situaci, čím dál větší smysl.
Reklama
foto: Archiv Tomáše Rychnovského, zdroj: Tomáš Rychnovský
