Kolem chorob a vůbec okolo medicíny se točí spousta pověr, mýtů i konspirativních teorií. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Při testování na koronavirus vám do mozku vpraví čip, aby vás mohli lépe kontrolovat, a samotný virus je produkt z laboratoří miliardářů, kteří nyní na pandemii jen bohatnou. Co se ale samotného mozku týče, existují takové mýty, kterým věří i takové mozky, jež obecně považujeme za inteligentní.
Zpět ale ještě k chorobám. Ještě v 19. století například lékaři podporováni fyziky věřili, že nemoci jako cholera nebo třeba „černá smrt“ šíří „špatný vzduch“, který pochází z hnijících organických látek. Tato takzvaná miasmatická teorie byla tak rozšířená, že v souvislosti s ní i vysoce vážení akademici tvrdili, že člověk může tloustnout i pouhým vdechováním vůně jídla. Tato teorie byla nakonec opuštěna až roku 1890 a nahradila reálnější o šíření choroboplodných zárodků vzduchem.
Jak šířit bludy
Mýty a spiklenecké teorie však mají dlouhý život, který jim dodávají různé populárně naučné články v málo seriózních médiích. Důkazy se neobtěžují, stačí jim opakovat dávno vyvrácené pravdy a jejich konzument se jen utvrzuje v tom, že to musí být pravda.
Teorie ještěrčího mozku ukrytého v hlavě, pečlivě zahalená do pláště racionality, zdánlivě vysvětluje, co to znamená být morálním a zdravým člověkem.
Jednou z obětí takových pochybných teorií je například neurověda. David J. Linden, americký profesor neurovědy na Johns Hopkins University v Baltimore v Marylandu, známý jako popularizátor vědy o mozku a autor knihy Náhodná mysl: Jak nám evoluce mozku dala lásku, paměť, sny a Boha, bez rozpaků označuje takové mýty jako „neurobullshit“. Magazín BBC Science Focus si nedávno dal práci, aby sedm nejčastěji opakovaných mýtů vyvrátil.
Mýtus první: V hlavě máte ještěrku
Slyšeli jste někdy, že vaše doutnající vášně leží hluboko v těch částech mozku, které jste údajně zdědili od prehistorických plazů? Nebo že se váš „racionální mozek“, který je nad oním „plazím“ nebo také „ještěrčím“ mozkem, snaží ovládnout vaše touhy, aby je udržel pod kontrolou? Představa, že vaše mysl je bojištěm mezi vášní a rozumem, sahá až do starověkého Řecka. V polovině 20. století se stala populární ideou pro mapování vývoje mozku, protože vědci se snažili porozumět mozkovým funkcím porovnáním lidského mozku s mozky zvířecími.
Tato teorie ještěrčího mozku ukrytého v hlavě, pečlivě zahalená do pláště racionality, zdánlivě vysvětluje, co to znamená být morálním a zdravým člověkem. Je to také jeden z nejúspěšnějších omylů v celé vědě. Laicky by se dalo říct, že plazí mozek nám říká: Je to velké a hýbe se to? Tak před tím uteč. Je to malé? Zmocni se toho, nebo to zabij. Vypadá to, že je to k jídlu? Tak to sněz. Racionální mozek ale toto přehodnotí a usoudí, že před krávou není nutné hned utíkat a že ji můžeme podojit. Nebo že to malé stejně jako chutně vypadající jídlo může být nebezpečné či jedovaté. Pozdější výzkum však dokázal, že mozek se nevyvíjí ve vrstvách, ale souvisle. Jediným mozkem ještěrky je pak ten skutečný ještěrčí.
Mýtus druhý: Levá část je logická, pravá kreativní
Obecně platí, že žádná část vašeho mozku není výlučně věnována uměleckému úsilí, matematickému uvažování nebo jiným psychologickým funkcím. Téměř každá vaše akce a každá vaše zkušenost je podporována neurony, rozmístěnými po celém mozku. Jedna jeho část, mozková kůra, se skutečně skládá ze dvou polovin nebo polokoulí, ale obě jsou složitě spojeny mnoha subkortikálními částmi, které tvoří kompletní mozek.
Prostě to není tak, že některé neurony v levé hemisféře z člověka vytvářejí matematika a v té pravé básníka. Zdá se sice, že některé funkce má většinou jedna polovina mozku, například jazykové schopnosti v té levé, ale tato „lateralizace“ se vyvíjí postupně a u většiny lidí, nikoli ovšem u každého jednotlivce.
Mýtus třetí: Hormon stresu a štěstí
Obecně se věří, že když se dostane do krve kortizol, začnete cítit stres, zatímco serotonin vytváří pocit radosti a štěstí. Ve skutečnosti žádný hormon nemá jen jeden konkrétní psychologický účel. Kortizol například zvyšuje množství glukózy v krvi, aby poskytl vašim buňkám rychlý náběh energie, když váš mozek předpovídá, že ji váš organismus bude potřebovat. A je jedno, jestli cítíte stres nebo ne. Mozek dává povel nadledvinám, aby uvolnily trochu kortizolu, třeba když vstáváte nebo když máte vstoupit do ringu, ať už skutečného nebo pomyslného.
Kortizol se může uvolňovat během stresu, ale nejedná se čistě o „stresový hormon“. Stejně tak má mnoho funkcí i serotonin. V těle například reguluje množství tuků a ve vašem mozku pomáhá sledovat energii, kterou spotřebováváte či získáváte. Umožňuje vám utrácet energii, i když za to nemáte okamžitou odměnu. Díky tomu můžete zkoumat, hledat potravu a být zvědaví. Serotonin také pomáhá dalším neuronům vyměňovat vzájemně informace, čímž se vytvářejí vaše myšlenky či pocity.
Mýtus čtvrtý: Oči vidí, uši slyší...
Umyli jste si obličej. Vaše pokožka pocítila teplou vodu. Opravdu? Pokožka ve skutečnosti nemá žádné senzory vlhkosti. Co se tedy děje? Váš mozek zkombinuje několik zdrojů informací včetně dotyku, teploty a vašich minulých zkušeností, aby vytvořil pocit, že jste mokří.
Všechny vaše pocity jsou ve skutečnosti vytvářeny ve vašem mozku, nejsou jednoduše detekovány smyslovými orgány. Nevidíte očima, vidíte mozkem na základě kombinace toho, co v něm máte uloženo, a smyslových údajů pocházejících z vašich sítnic. Podobně také slyšíte. Mozek vytváří zvuky pouze částečně na základě smyslových dat z vašich uší. Vaše zkušenosti s čichem, chutí a dotekem procházejí obdobným postupem.
Mýtus pátý: Mozek reaguje na okolní dění
Může se zdát, že váš mozek neustále reaguje na události kolem vás. Vidíte roztomilé štěně a usmíváte se. Přítel udělá před svou dívkou trapnou poznámku a ta se začervená nebo ho praští. Dostanete injekci a cítíte bolest. Ale neurony v mozku nejsou nečinné. Mozek naopak neustále odhaduje, co se může v příštím okamžiku stát, a porovnává své odhady se smyslovými údaji, které přijímá z vnějšího světa a zevnitř organismu.
Tyto odhady jsou porovnány se zkušenostmi daného jedince dříve, než mozek obdrží smyslové údaje z jeho očí, uší, nosu a tak dále. Informace předávané vašimi smysly mohou tedy tyto předpovědi potvrdit, nebo je opravit, což je proces, kterému můžeme říkat „učení“. Necítíte, jak se tento proces děje. Je to tak rychlé a jednoduché, že máte pocit, že „jen“ reagujete.
Mýtus šestý: Zrcadlové neurony vytvářejí empatii
Před několika desítkami let někteří vědci pozorovali neurony, které vypadaly, že mají určitý druh symetrie. Zvyšují svou aktivitu, když provedete určitou akci, například mávnete rukou, a také, když sledujete ostatní, kteří dělají něco podobného. Tyto neurony byly nazvány pro toto zdánlivě jedinečné chování „zrcadlovými neurony“. Ale ve skutečnosti jsou to jen neurony, jež se zase zapojují do predikce.
V každém okamžiku předpovědi mozku vedou k příkazům, mezi něž můžeme počítat pohyby částí těla, úpravu srdeční frekvence, ale také peristaltiku střev nebo uvolnění některých hormonů. Kopie těchto příkazů se odesílají do našich senzorických systémů. Tyto příkazy jsou kritickou součástí schopnosti cokoli vůbec vnímat včetně akcí jiných lidí. Stejné neurony, které nám pomohou pozdravit přítele, umožňují také vidět někoho jiného mávat prsty ve vzduchu a chápat to jako pozdrav. Znovu: Není to „zrcadlení“, je to normální součást prediktivního procesu mozku.
Mýtus sedmý: Mozek ukládá vzpomínky
Mozek neukládá vzpomínky tak, jako počítač ukládá soubory, které lze v případě potřeby znovu načíst. Mozek rekonstruuje naše vzpomínky na vyžádání pomocí slabých elektrických proudů a chemie. Tento proces sice nazýváme „pamatováním“, ale ve skutečnosti je to spíše „sestavování“. A pokaždé, když je paměť sestavována, může být vytvořena s různými neurony.
Je to rovněž ovlivněno naším aktuálním stavem, takže se každá vzpomínka může v detailech lišit. To je jeden z důvodů, proč svědectví očitých svědků v soudních procesech může být nespolehlivé. Vzpomínky jsou velmi citlivé na přetváření. Mimochodem, studie o odsouzených, nad nimiž byl vynesen rozsudek na základě svědectví očitých svědků, se dobrala k faktu, že sedmdesát procent z těchto odsouzenců bylo později osvobozeno na základě důkazů, jež byly získány prostřednictvím DNA.
Výše zmíněné příklady ukazují, že v některých případech naše mozky přeceňujeme, v jiných podceňujeme a někdy ani netušíme, jak pracují. Lidem, kteří jsou přesvědčení, že nám „někdo“ musí do mozků vkládat čipy, aby nás „někdo“ mohl ovládat, lze vzkázat jen jedno: Ten čip už dávno máme, nosíme ho všude s sebou a jmenuje se chytrý mobilní telefon. Teď by tedy všichni vrhači „neurobullshitů“ měli odložit své mobily i další zařízení, jež naše mozky dávají napospas Billům Gatesům, Jeffům Bezosům, Markům Zuckerbergům a dalším majitelům všemožných (naše mozky ovládajících) technologií. No jo, ale kdo by pak ty „neurobullshity“ a další „ověřené informace“ šířil na sítích?
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Science Focus
