Narcisté nutně potřebují, aby je okolí uznávalo. Sami sebe totiž nenávidí

Je těžké mít soucit s někým, kdo vám vlastně spíš pije krev, protože právě to narcisté, ať už se s nimi potkáváte v zaměstnání, nebo dokonce doma, dělají. V mnoha případech není jasné, proč bychom měli sympatizovat s někým, kdo před všemi upřednostňuje sebe a často to dává velmi nevybíravým způsobem na odiv. Britská BBC na svých stránkách ale informuje o nové studii vědců z New York University, která potvrdila, co jiné výzkumy dlouho naznačovaly. S opravdovými narcisty je to prý totiž úplně naopak – nejsou do sebe zamilovaní, ve skutečnosti sami sebe nenávidí.

Již dlouho se mluví o tom, že existují dva typy narcistů. „Zranitelní“, kteří mají nízké sebevědomí a svým nadřazeným chováním si potvrzují vlastní důležitost, a „velkolepí“, kteří jsou do sebe skutečně zamilovaní.

Velkolepí narcisté mají blíže k psychopatům, kteří jednají bez empatie a zcela samoúčelně.

Výzkumníci z univerzity v New Yorku přitom za „ty pravé“ narcisty označují zranitelný typ s tím, že velkolepí narcisté mají blíže k psychopatům, kteří jednají bez empatie a zcela samoúčelně. Skuteční, tedy zranitelní narcisté na rozdíl od nich nehledají moc ani dominanci, ale spíše pozornost, protože v očích ostatních potřebují vidět odsouhlasení a uznání vlastní důležitosti. Jinými slovy hledají u ostatních to, co sami sobě dát nemohou.

Hluboká nejistota

Podle Pascala Wallische, klinického docenta na New York University a hlavního autora studie, není účelem jejich výzkumu narcisty démonizovat, měl by naopak přispět k tomu, aby na ně lidé změnili obecně pohled a pochopili, jak jsou vlastně křehcí. Studie se zúčastnilo 300 vysokoškoláků, kteří vyplněním dotazníků prokázali, že zranitelní narcisté jsou lidé trpící nejistotou, kteří mají sklon k výčitkám svědomí. Jejich neustálá potřeba pozornosti a zjevná posedlost sama sebou pochází z hluboké nejistoty, kterou se snaží zakrýt.

Vyhledávání zkušeností, které potvrdí naši důležitost, je vlastní každému člověku a patří k lidské přirozenosti.

Nicole Cainová, docentka klinické psychologie na Rutgers University v New Jersey, namítá, že vyhledávání zkušeností, které potvrdí naši důležitost, je vlastní každému člověku a patří k lidské přirozenosti. „U narcistů se ale sebepotvrzování stává prvořadým cílem všech situací a může být vyhledáváno problematickými a nevhodnými způsoby,“ vysvětluje na stránkách BBC rozdíl mezi „normálním“ člověkem a narcistou.

Podle Wallische takový mechanismus u narcisty často selhává a vede spíš k opačnému účinku, tedy že se lidem narcista spíše zprotiví, než aby si ho oblíbili a začali ho uznávat. Toto odmítnutí u narcisty vede k sebezničujícímu cyklu chování, který Wallisch označuje jako „maladaptivní kaskádu“. Tento cyklus probíhá ve třech fázích: Zranitelný narcista se obává, že jej ostatní nevnímají tak, jak zasluhuje, takže na sebe začne upozorňovat, aby to změnil, tím si nakonec své okolí v podstatě znepřátelí a dostává se zase na začátek. I když toto chování narcistu v podstatě ničí, pokračuje v něm, protože jej považuje za prostředek k mírnění bolesti a strachu. Ve skutečnosti ale sám sebe uzavírá v začarovaném kruhu.

Tragické chvástání

Právě maladaptivní kaskáda je podle Wallische důvod, proč bychom měli změnit svůj náhled na narcisty. „To, že se někdo chlubí a chvástá, neznamená, že se cítí dobře a je se sebou spokojený,“ vysvětluje. „Je to naopak velmi smutné a tragické. Narcisté mají pocit, že nikdy nebudou dost dobří,“ pokračuje. Pokud se například narcista stane miliardářem, nepomůže mu to ke štěstí, protože jeho problém (neúcta k sobě samému) tím nezmizí. Bude mít jen pocit, že musí jít dál a znovu a znovu v očích ostatních potvrzovat, že „stojí za to“.

Nenechte se vtáhnout do jejich hry na konkurenci.

Nejlepším způsobem léčby narcistické poruchy osobnosti je podle Cainové intenzivní psychoterapie. A jak s narcistou jednat v běžném životě? Pokud je to váš kolega, přítel, nebo dokonce partner? „Stanovte si realistická očekávání svých interakcí s nimi. V práci jasně definujte role. Nenechte se vtáhnout do jejich hry na konkurenci,“ radí Cainová. Zásadní je podle ní si také uvědomit, že dokázat změnit narcistu je více než nepravděpodobné.

Ale uvědomění, že jejich chování pramení z nejistoty, může pomoci k tomu, abychom tyto lidi pochopili a dívali se na ně s větším soucitem. Jako na někoho, kdo potřebuje pomoc. „Myslím, že pózováním a dalšími věcmi, které dělají, zakrývají velké duševní bolesti,“ uzavírá Wallisch s tím, že to přispívá k tragédii. Narcisté totiž pořád zůstávají nepochopení.