Jsou jedináčci rozmazlení? Tenhle stereotyp mizí s vývojem psychologie i porodnosti

Zeptejte se na jedináčky kohokoliv kromě jedináčků a můžete si být jistí, že dostanete podobnou odpověď: Děti bez sourozenců jsou rozmazlené, plaché, panovačné, asociální, zkrátka nemožné. Britský deník The Guardian ovšem píše o tom, že desítky let důkladných výzkumů tato přesvědčení rozhodně nepotvrzují. Existují totiž pádné důkazy, že se jedná jen o negativní stereotypy.

Základy pro negativní vnímání jedináčků vytvořili zejména dva psychologové. Jednak G. Stanley Hall, který ve svých záznamech z přelomu 19. a 20. století v podstatě popsal vlastnosti, jež dnes jedináčkům máme tendenci připisovat. V jeho pojetí se zdálo, že vyrůstat bez sourozenců je vlastně nemoc sama o sobě.

Navzdory všeobecnému přesvědčení, že jsou jedináčci osamělí, sobečtí a nepřizpůsobiví, se může jednat o schopné, motivované a oblíbené jedince.

Dalším podobně smýšlejícím odborníkem byl na přelomu předminulého a minulého století zakladatel školy individuální psychologie a významný rakouský psychoterapeut Alfred Adler, který jedináčky, jež klinicky léčil, popisoval ve velmi negativním světle. Tvrdil, že jsou nejen rozmazlení, ale dokonce že rodiče, kteří se rozhodli nemít více dětí, tím svému jedinému dítěti způsobili psychickou újmu.

Přešlechtěné děti?

Hallova a Adlerova tvrzení dávala smysl v době, kdy byly rodiny početnější a kdy byli rodiče jedináčků velmi úzkostliví a své jediné dítě skutečně nadměrně opatrovali. „Byli v menšině. A kdykoliv jste v menšině, vypadáte divně,“ řekla Guardianu Linda Blairová, klinická psycholožka a členka Britské psychologické společnosti.

V následujících desetiletích se ale situace změnila a ideálem nukleární rodiny se stali rodiče se dvěma dětmi. „V naší euroamerické kultuře je pevně zakořeněna myšlenka, že ideální rodinou jsou máma, táta a dvě děti. Přinejmenším od 50. let jakákoli odchylka od tohoto ideálu lidi sráží,“ sdělila Guardianu Susan Newmanová, americká sociální psycholožka a expertka na rodičovství. Jedináčci tu tedy byli zase v menšině, čili zase v nevýhodě, čímž se Hallova a Adlerova teorie jen více prohlubovala.

Proč to mají těžší

Nový pohled přinesli v druhé polovině 20 století američtí vědci Toni Falbo a Denise Polit, kteří provedli rozsáhlou analýzu 141 studií o dětech a zjistili, že jedináčci rozhodně nezapadají do zaběhlé představy, že jsou osamělí, sobečtí a nepřizpůsobiví, ale naopak, že se může jednat o schopné, motivované a oblíbené jedince. Tato tvrzení potvrzují i výsledky současného průzkumu vedeného čínskou antropoložkou Jing Xuovou, podle níž dvouletí jedináčci ze školky v Šanghaji velmi dobře rozumějí požadavkům kolektivního prostředí, jako je disciplína a socializace.

Jedináčci jsou podle její studie flexibilní, důvtipní a přátelští, a to navzdory skutečnosti, že sociální vztahy nemohli začít budovat se sourozencem jako děti z větších rodin, a museli tak v jistém smyslu překonat určitý druh handicapu. Podobně se nemohou spolehnout na zmírňující vliv sourozenců v případě, že si rodiče nerozumějí a přenášejí na ně své negativní emoce.

Už to není menšina

Veskrze jde o to, že výsledky novodobých bádání ukazují, že „být jedináčkem“ je jen další nálepkou, která člověka neprávem uzavírá do určité škatulky. Podle psychologů a antropologů to totiž rozhodně neznamená, že když nemáte sourozence, musíte nutně dopadnout určitým způsobem. Závisí to na mnoha dalších faktorech, jako je přístup rodičů a celkově prostředí, ve kterém vyrůstáte.

Setrvávání u starých myšlenkových vzorců, označujících jedináčky za kohosi sebestředného a v praktickém životě nevyužitelného, je tak jen otázkou setrvačnosti, která dříve či později ztratí na síle souběžně s tím, jak se bude více a více hovořit o opaku. Pomoci by mohl i fakt, že rodiny s jedním dítětem se stávají stále běžnějšími, čili jedináčci konečně přestávají být menšinou.