Pátek Karla Křivana: Pešán nemá emoce, proto jim to nejde. Hele, gól!

Každý rok si v květnu říkám, že mistrovství světa je bezvýznamný turnaj, který zajímá několik zemí, a nemá cenu se na to koukat. Mluvím o hokeji, což je snad jasné, protože v žádném jiném sportu pravidelně mistrovství světa nehrajeme. Dříve to platilo ještě o kolové, ale tu hrálo ještě míň zemí a nedali se v ní porazit Rusové, takže žádné pořádné emoce nemohla vyvolat.

Tak každý rok na začátku hokejového mistrovství zapnu televizi, že se jen pro zajímavost podívám, jak hrajou, a pak si budu číst, protože některé knížky jsem od Vánoc ani nerozbalil. Jenže nakonec od televize už nevstanu.

Proč zrovna hokej

Nesleduji ligový hokej, NHL pak jen tehdy, když na mě vyskočí na některé ze sociálních sítí. Takže většinu hráčů už ani neznám, vím, že vlastně o nic nejde, přesto zírám na lesklý bílý obdélník, jdu si vyčistit brejle, protože jinak přes ně nevidím puk, a vím, že souboje je třeba dohrávat, před brankářem stínit, vůbec se tlačit do brankoviště, často střílet, protože se třeba něco ujme, a z rohů se góly nedávají, i když tam žádné nejsou. Tedy ty rohy.

Hokej vyžaduje schopnosti, kterými zrovna jako národ příliš neoplýváme: tvrdost, přímočarost, rychlost, odhodlání do poslední minuty.

Je zvláštní věc, co hokej dělá s částí obyvatel této země. A proč zrovna hokej dostává každoročně města i vesnice do varu. Je to tím, že třicet let to byla jediná příležitost, kdy se mohlo veřejně fandit proti Sovětskému svazu a především bylo možné zažít, kterak je porážíme? Je to tím, že pak hned v devadesátkách vyrostla výjimečná generace hokejistů, která způsobila, že každý, kdo to tehdy zažil, ví, kde byl, když Svoboda dal vítězný gól ve finále na olympiádě v Naganu? Nebo je to jednoduše tím, že je přirozené chtít být součástí vítězného týmu, což v jiném sportu v českém případě nelze splnit?

Neexistující český charakter

Hokej vyžaduje schopnosti, kterými zrovna jako národ příliš neoplýváme: tvrdost, přímočarost, rychlost, odhodlání do poslední minuty. Nám by měl víc vyhovovat nějaký sport, kde není vidět na každého hráče na hrací ploše, vítězí ten, kdo si počká, hra, která nebolí a ve které nejde tak o výsledek jako spíš o jeho zdůvodnění.

Možná je ta třítýdenní každoroční proměna země v hokejový národ dána tím, že žádný národní charakter neexistuje. To jen mladí muži určitých schopností a charakteru jdou s kůží na trh. A my ostatní, kteří jsme nic takového nikdy nedokázali, se s nimi ztotožníme, protože můžeme. Chtěli bychom být tvrdší než Kanaďan, rychlejší než Rus a vytrvalejší než Fin. A mistrovství světa ve sportu pro pár zemí nám to splní. Čímž vůbec neshazuji úsilí a schopnosti českých hokejistů. Dokážou soupeřit s nejlepšími na světě ve svém oboru. To se podaří málokomu.

Když se trenér usměje

Letos jim to nešlo. A ten trenér je taky divnej. Vůbec se nesměje, nerozčiluje, nekřičí jako my u televize. Jeden nemůže už skoro mluvit a on kouká pořád stejně. No, to musí dopadnout špatně. Ve čtvrtek jsem už měl rozepsaný twít, že muž bez tváře nás přivede k historickému průšvihu, když dal Jakub Vrána gól, a pak jsme dali další a nakonec nad Švédskem vyhráli. A na tom Twitteru, kde byl týden Pešán terčem posměchu, se objevila jeho fotka, na které se možná usmál, a všichni jsme si posílali palce nahoru a smajlíky a sousedi nade mnou dupali a z ulice se ozýval řev a sousedi vedle se ke mně asi chtěli probourat, protože nikdo nechtěl být s tou radostí sám.

Je to zvláštní, proč zrovna u hokeje, ale tolik bezprostřední radosti v reálném i virtuálním světě, jako když jsme porazili ty Švédy, jsem pěkně dlouho nezažil. Bylo to každopádně příjemné. Nemá smysl moralizovat, že hokejisté za nás naše vlastní a důležitější zápasy nevyhrají. Možná je po těch hodně divných měsících potřeba se jen radovat. Kéž by to jim i nám zůstalo.