Auditorium chlapecké školy z roku 1887 v Tunbridge Wells vypadá jako skromnější obdoba síně v Hogwarts. Je večer a sedadla jsou do posledního plná rodičů. Na obřím promítacím plátně vyskočil nápis: Screen Time and Parenting (Čas strávený u obrazovky a rodičovství).
Svalnatý Dr. Aric Sigman nám v grafech během dvou hodin ilustroval výsledky výzkumu Medical School of Harvard, Královské společnosti pro biologii a Britské společnosti pro psychologii. Charismatický vědec se před začátkem přednášky bavil tím, jak v přeplněném sále stoupala nervozita rodičů dvou špičkových státních gymnázií.
Zájem roste
„Žasnu,“ přiznal Dr. Sigman úvodem. „Když jsem stejnou přednášku nabízel před třemi lety, nikdo neměl zájem. Tentokrát musím vypracovat PDF pro všechny rodiče, kteří se sem dnes večer nevešli. Konečně všichni víme, že máme problém.“
Nadužívání obrazovky (jakékoliv, patří sem i televize) je zdravotní problém. Pro děti a mládež je to úplně stejná komplikace jako alkoholismus nebo drogy.
Většina z nás na přednášku původně ani nechtěla jít, alespoň já tedy rozhodně ne. Byla jsem přesvědčená, že o sociálních médiích a čase stráveném na počítači nebo mobilu už vím všechno. Nemohla jsem se víc mýlit.
V médiích se tato témata ustavičně přetřásají, ale některé mocné zájmové skupiny nepotřebují, aby rodiče a jejich děti si byli vědomi základního faktu: nadužívání jakékoliv obrazovky (patří sem i televize) je zdravotní problém. Pro děti a mládež je to úplně stejná komplikace jako alkoholismus nebo drogy.
Žádnou elektroniku
Američané sbírali údaje o dětech se závislostí na elektronice už dříve. Výsledky studie se nedaly interpretovat jinak: dvouleté dítě nesmí mít žádnou elektronickou hračku, nesmí mít televizi (samozřejmě za předpokladu, že jeho rodiče chtějí zamezit nežádoucím změnám v dětském mozku). Změnám, které negativně ovlivní třeba schopnost vyjadřování. A trend se přes Atlantik dovalil i do Evropy.
Do tří let by děti neměly pobývat v místnosti se zapnutou obrazovkou bez ohledu na to, jestli se na ni dívají, nebo ne.
Francouzská vláda, která v západní Evropě vydává rekordní částky na výchovu předškolních dětí, doporučuje rodičům, aby děti do tří let nenechali koukat na žádnou obrazovku. A nejen to – děti by neměly být ani v místnosti se zapnutou obrazovkou bez ohledu na to, jestli se na ni dívají, nebo ne. U dětí, které v dětství nebo v pubertě trávily u libovolné obrazovky víc než dvě hodiny denně, se pak na vysoké škole projevují viditelné změny na mozku. Trpí depresí a nespavostí. Nejsou schopny soustředěného myšlení. Se studiem mají velmi vážné problémy.
Jako rodiče jsme selhali
Seděli jsme v sále a většině z nás bylo horko. My rodiče jsme si uvědomovali, že jsme selhali. Mysleli jsme si, že mobily zkrátka k mládí 21. století patří. Uvěřili jsme, že to jinak nejde, nechali jsme své potomky, aby se utopili v moři sociálních sítí a ve fotkách neexistujícího perfektního světa. Doktor Sigman nás vrátil zpátky na zem. A to uvědomění bylo naprosto zásadní – nikdy jsem nic takového ve škole nezažila. Na konci přednášky se doktoru Sigmanovi dostalo bouřlivých ovací.
Reklama
Tleskali jsme mu za to, že nám řekl, že se musíme vzpamatovat a říct ne. Musíme zatrhnout našim dětem sociální sítě, poslat je sportovat, přísně monitorovat, kolik času tráví na obrazovce. Vrátit se k rodičovství 20. století. Sdružení rodičů a škola teď pracují na společném plánu, jak klukům zatrhnout jejich mobilní a herní vášně.
To bude zas doma náladička. Ale není na vybranou, jde o dětský mozek, jde o život.
foto: Shutterstock