Jak je to v případě samotných videoher? Musíme vzít v potaz mnoho rozličných faktorů. Rodiče by se nejprve měli snažit pochopit, proč děti hrají dané hry, kdy hrají, kolik času počítačovým hrám věnují, jestli je to všechno ještě v pořádku, a kdy už to naopak hraničí se závislostí.
(Ne)závislost(i) dnešní doby
Neustále slyšíme, že je někdo na něčem „závislý“. Ať už jde o čokoládové dorty, nakupování nebo cestování. Není ale slovo závislost používáno už skoro pro vše? A co vlastně závislost je?
O závislost se jedná ve chvíli, kdy si je dotyčný vědom nepříznivých důsledků dané aktivity, a přesto ji provozuje dále.
Závislost znamená takové narušení našeho každodenního života, ze kterého nám vzejde opravdu vážná újma. Závislost zahrnuje mimo jiné také nedostatek kontroly nad danou činností. Dotyčný si je vědom nepříznivých důsledků dané aktivity, a přesto ji provozuje dále. Pokud se tedy dítě dokáže odtrhnout od videohry proto, aby se bavilo s rodinou a svými vrstevníky nebo má i jiné (mimoherní) zájmy, pak se o závislost pravděpodobně nejedná.
K vytvoření závislosti na videohře potřebujeme takzvaný externí a interní spouštěč. Externím spouštěčem může být hezká grafika hry. Interní spouštěč je psychické spojení s produktem na základě toho, že nám něco chybí. Správná videohra je samozřejmě navržena tak, aby hráče „chytila“ a už nepustila.
Počítačové hry škodlivé nebo prospěšné?
Andrew Przybylski z Oxfordu zkoumal děti ve věku 10–15 let. Závěr je zřejmý: hraní videoher v rozumné míře může být prospěšné. A jaká časová míra hraní je podle výzkumu ta rozumná? Pokud děti hrají videohry okolo jedné hodiny denně, jejich psychiky se zlepšují. Naopak více jak tři hodiny hraní denně psychickou pohodu dětí narušují. Výsledkem může být asociálnost, hyperaktivita nebo například přenášení virtuálního násilí do každodenní reality.
Hraní her hodinu denně pomáhá psychice dětí, víc než tři hodiny mu škodí.
Otázka, kterou bychom si správně měli položit, zní: „Co je tak speciálního na hraní videoher, že se staly oblíbenou zábavou milionů dětí po celém světě? A proč je pro děti tak obtížné zbavit se závislosti na nich? Chtějí děti s hraním videoher přestat a nemohou anebo nechtějí?“
A co děti? Mají si kde hrát?
Videohry naplňují několik základních psychologických potřeb, které (nejenom) děti potřebují (jde o výše zmiňovaný interní spouštěč). Příkladem takové videohry z poslední doby může být například Fortnite.
Hra Fortnite: Ideální útěk od všední reality
Podle teorie sebeurčení potřebují lidé k tomu, aby se cítili dobře, tři věci. První je potřeba kompetence. Chceme, aby náš život byl progresivní, úspěšný, cítíme potřebu osobního růstu. Potřebujeme cítit také autonomii ve vlastním životě, svou vlastní vůli a svobodnou kontrolu nad volbami, které v životě děláme. Třetí důležitou potřebou je pocit sounáležitosti. Potřebujeme cítit, že nám na někom záleží a že ostatním záleží na nás. Dostává se ale těchto třech základních potřeb dětem v 21. století?
Pokud se chce dítě učit něco jiného, než předepisují školní osnovy a říkají učitelé a učitelky, mnohdy nemají šanci.
Jen samotná doba, kdy je dítě ve škole (a že je to doba značná) je místem, kde necítí ani jednu ze zmiňovaných základních potřeb. Dětem je řečeno, co si mají myslet. Omezeno není jenom jejich myšlení, ale také fyzický pohyb. Jenom se zamysleme nad tím, jak školní zvonek určuje, kdy je čas vrátit se do učebny na další hodinu a kdy je čas odpočinku (přestávky). Pokud dítě projeví vlastní iniciativu naučit se něco jiného, mnohdy nemá šanci se projevit.
Hraju – tedy jsem
Naopak videohra dokáže tyto tři základní psychologické potřeby naplnit. Hráč se cítí kompetentní už jen tím, když ve hře využívá své síly k dosažení cílů. Autonomii nalezneme ve hře zastoupenou prakticky ve všem – hráč si může dělat, co chce, na základě své svobodné vůle, může experimentovat, jak je libo. A kde ve videohře najdeme pocit sounáležitosti? No přeci v herním chatu, který propojuje hráče napříč herními světy a mnoha (reálnými) zeměmi. Děti dnešní doby zkrátka používají videohry pro to samé, pro co používali naši rodiče céčka nebo stavebnici Merkur. Pro útěk do alternativní reality.
Dnes je to Fortnite, kdysi to byla stavebnice Merkur – hry jsou vždy útěkem do alternativní reality.
Ani nejlepší hra světa ale nemůže dítěti nahradit skutečný pocit sounáležitosti. Nemůže mu dát takový pocit kompetence, který cítí po zvládnutí náročného úkolu, ani pocit autonomie nad vlastním životem, který prožívá, když zkoumá svět kolem sebe.
Zpátky do dětství
Hraje vaše dítě hry? Panikařit kvůli závislostem hned nemusíte. Na to přijde čas ve chvíli, když začne dávat přednost hrám před učením nebo domácími povinnosti. Uvědomte si, že děti vždy dávaly přednost zábavě. Co kdybyste si udělali čas a zkusili hrát hry společně s vaším potomkem? Obdivujte jejich virtuální postavu, nechejte dítě, aby vás naučilo hrát a jednotlivé části virtuálního světa vám vysvětlilo. To v dětech probudí nejenom pocit sounáležitosti, ale také pocit kompetence (pocit osobního růstu) a autonomii (svobodnou vůli).
Nechejte vašeho potomka, aby vás naučil hrát jeho vlastní hry. Pomůže mu to rozvíjet sebe sama a podpoří to jeho svobodnou vůli.
Napadlo vás, abyste nechali dítě nejprve nastavit vlastní hranice pro to, kolik času denně je ještě pro hraní videoher snesitelné? Může si tak zkusit plánování svého vlastního dne, ve kterém musí zbýt čas i na psaní úkolů a další povinnosti. Naučí se tak odpovědnosti a samostatnosti.
Reklama
Pokud dítě uvidí, že jeho rodič je novým herním parťákem a ne jenom osobou, která stojí v cestě uspokojování jeho potřeb podle teorie sebeurčení, začne se dříve napjatý vztah mezi rodičem a dítětem měnit. Z „nepřátel“ se stávají spojenci.
foto: Shutterstock
