Snaha „být spolu“ se s blížícím koncem roku stupňuje a všudypřítomné reklamy zobrazující šťastné rodiny naši touhu umocňují. Následně se rodiče snaží nastolit tu pravou „vánoční atmosféru“, kterou si pamatují ze svého dětství. Jenže děti dnes spíš události kolem Vánoc komentují maximálně na síti.
I online Vánoce se stávají realitou. Jak rozpoznat zábavu od závislosti a kde hledat případnou pomoc, jsme se zeptali psychoterapeuta Petra Jarolímka, člena České asociace pro psychoterapii.
Vánoce jsou obdobím, kdy má být rodina spolu. Stojí tomuto ideálu v cestě sociální sítě?
Sociální sítě samy o sobě za nic nemohou. To je stejné jako tvrdit, že za stání v kolonách mohou auta. Jsme to jen my, kdo rozhoduje, zda a jak strávíme s blízkými časoprostor. Je snadné se nechat strhnout k alibistickým výmluvám, že za naše chování mohou věci, sociální sítě a internet vůbec. Zodpovědnost za naše rozhodnutí a jednání se tím však nijak nezmenšuje.
Jak citlivě přimět děti, aby byly i offline, a je to vůbec dobré pro tuto generaci?
Pokud je v rodině správně nastavený hierarchický systém určování pravidel, tak to samozřejmě lze. Děti by neměly stanovovat normy pro to, co mohou. Od určování hranic jsou v rodině dospělí.
Cože, mámo, my jsme měli stromeček?
A pokud ti pokládají za vhodné, aby děti byly offline, mají právo toto vyžadovat. Samozřejmě jsou rodiče, kteří si zavařili tím, že v rámci liberální výchovy dali rozhodovací pravomoc dětem. Pokud si na to zvykly, bude jakákoli snaha tento stav zvrátit komplikovaná. Ale to se netýká jen internetu a sociálních sítí.
Nenechme se přemluvit, že dnešní svět potřebuje především dovednosti spojené s počítači a online světem.
Rozhodně by děti měly trávit co nejvíce času aktivitami, které podporují jejich zdravý psychický, ale i fyzický vývoj, což, jak ukazuje mnoho výzkumů, je velmi blízce propojeno. Hlavně by měly být venku, běhat, sportovat, plavat, hrát na hudební nástroje, povídat si jak mezi sebou, tak s dospělými. Potřebujeme rozvinout zdraví na všech úrovních, k čemuž nezbytně patří pohybový aparát, který sezením u počítače spíš trpí. Zbytek těla také, samozřejmě.
Takže se dá říct, že být online je vlastně nezdravé?
Přesně tak. Být online může být prospěšné jen do té míry, dokud nekazí zdravý vývoj nebo si jím člověk, a v tomhle případě to vůbec nemusí být dítě, dokonce aktivně sám nezpůsobuje zdravotní potíže. Moc nerozumím rodičům, kteří zkrátka konstatují, že jejich potomek má kulatá záda, protože často sedí u počítače, a dál se tím nezabývají. Fakt, že takovou situaci neřeší, považuji za rodičovskou lenost a nedůslednost.
Jiná situace je, když děti mají pohybu, sociálních kontaktů i jiných aktivit dostatek a hodinku denně si cosi šťourají na počítači či sociálních sítích. Souhlasím, že znalost práce s počítačem a sociální sítě obecně dnes k běžnému životu patří. Je dobré umět se orientovat a používat je. Ale zvláště u dětí by to měla být jen doplňková a okrajová činnost.
Nebojíte se, že pokud dětem zakážeme sociální svět, může je to vyloučit i z toho reálného?
Jestli myslíte svět sociálních sítí, tak si především nemyslím, že je cestou ho zakazovat. Jsou dnes příliš zakořeněny do naší kultury. Mohou být koneckonců i prospěšné. Ale jak už jsem zmínil, měl by to být minoritní doplněk k důležitým aktivitám, nikoli hlavní informační kanál a způsob, jakým se s druhými setkávat či trávit čas. Zákaz není cesta, cestou je učit děti jak s takovými nástroji dobře zacházet a nenechat se jimi pohltit. Nabízet jim jiné zajímavé možnosti.
Kdy se brouzdání na sociálních sítích proměňuje v závislost?
Když neustále kontrolujeme, zda nás někdo lajkoval nebo komentoval, když dokola sjíždíme timeline a necháme se tím odvádět od vztahů, práce a jiných činností. Na sociálních sítích začínáme trávit čím dál víc volného času. Pokud se nám to nedaří, začne se objevovat nervozita, smutek, impulsivní chování, podráždění a podobně.
Řekněte dětem, ať najdou na Instagramu nějakou hezkou dekoraci, kterou si pak společně vytvoříte, zkuste sami propojit jejich online svět s offline.
Zároveň nejsme schopni soustředit se na jiné aktivity a trápí nás opakované myšlenky na to, jak už se ale fakt potřebujeme podívat, co se na tom našem umělém sociálním dvorečku událo. Obvykle nic. Ale už samotná aktivita prohlížení v nás vyvolává úlevu a snížení tenze.
Jak to můžeme řešit doma?
Rodina by to měla řešit už preventivně tím, že nenechá děti napospas a odmalička jim aktivně nabízí jiné alternativy trávení volného času. Budou Vánoce. Řekněte dětem, ať najdou na Instagramu nějakou hezkou dekoraci, kterou si pak společně vytvoříte, zkuste sami propojit jejich online svět s offline.
Pokud je táta tak trochu hračička, má dítě napůl vyhráno
Alespoň poznají, jak se ty dva světy liší. Domyslete si sami, co všechno dalšího sem může spadat. Děti si tím budují návyky a zvyky zakořeněné v reálném, nikoli umělém online světě, plném vyumělkovaných fotek a nerealistických vhledů do života druhých. Osvojují si dovednosti, díky kterým si zažívají kompetentnost se zlepšovat a v realitě se rozvíjet.
Co když už je na prevenci pozdě…
Pokud už problém existuje, je nutné zasáhnout rázněji. Stanovit pravidla pro užívání počítače či sociálních sítí, důsledně domluvu kontrolovat, stanovit, co se stane v případě dodržování, ale i porušování pravidel.
Mnoho dětí mluví o tom, že se prostě nudí, a tak tráví čas na počítači nebo jim podobná aktivita slouží jako únik z reálně nepříznivých podmínek i přesto, že je hraní her či sociální sítě nebaví. Třeba když se rodiče dlouhodobě hádají. Proto je v pořádku ptát se, jak jsme k takovému stavu přispěli my sami.
Kdy to zvládne řešit ještě rodina a kdy je na řadě odborník?
Pokud nezaberou zmíněná opatření, je určitě vhodné vyhledat odbornou pomoc.
Jak může psychoterapeut pomoct?
Velmi záleží, co je právě tím důvodem, kvůli kterému dochází k přehnanému, až závislému používání sociálních sítí či počítače vůbec. Příčiny závislosti nemusí být jasné ani těm, kteří přichází, abychom jim pomohli. A právě rozkrytí a uvědomění motivů je důležitým základním kamenem pro pozitivní změnu. Během sezení se ptáme na mnoho otázek. I takových, které by si lidé sami nepoložili, stejně jako by jim je nepoložili jejich blízcí a přátelé.
Z hlediska léčby dětí obecně bývá velmi opodstatněné pracovat v rámci rodinné terapie, kde se nesnažíme „opravit dítě“, ale léčíme celý rodinný systém.
Mapujeme situaci nejen z emocionálního hlediska, ale bereme si celkově anamnézu pacientů včetně popisu jeho sociálního zázemí. Na základě získaných informací vyhodnocujeme další možnosti průběhu terapie. Děláme si mimo jiné obrázek o tom, do jaké míry má větší smysl s člověkem pracovat individuálně a kdy je vhodnější zapojit blízké.
Jak je to u dětí?
Děti mají logicky trochu jiné možnosti než dospělí. Nemohou třeba ve dvanácti letech na základě psychoterapie bouchnout do stolu a oznámit rodičům, že když doma vytváří nesnesitelné dusno, odchází od nich. Jsou mnohem závislejší na ochotě a schopnostech dospělých podílet se na řešení obtíží, které je trápí.
Petr Jarolímek
Vystudoval obor sociální politika, sociální práce a aplikovaná psychoterapie na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Absolvoval pětiletý psychoterapeutický výcvik v psychodynamickém směru. Ve své práci se orientuje především na krizovou intervenci, individuální a párovou psychoterapii. S klienty nejčastěji hledá účinnější způsoby komunikace v partnerských i rodinných vztazích.
To může být těžké, protože rodiče či jiní příbuzní nemusí být ani schopni přiznat, že se na vzniku závislostního chování podílí, a měli by se tedy podílet i na jeho léčbě. Proto z hlediska léčby dětí obecně bývá velmi opodstatněné pracovat zejména v rámci rodinné terapie, kde se nesnažíme „opravit dítě“, ale léčíme celý rodinný systém, pokud je třeba.
Jak to vypadá v praxi?
Pracoval jsem s patnáctiletým chlapcem, můžeme mu říkat třeba David, který byl závislý na sociálních sítích a také na počítačových hrách. Začal zanedbávat školu, přibýval na váze. Z nepočítačového světa mu mizeli kamarádi a radost. U Davida se pomalu rozvíjela sociální fobie, která je často spojena s nízkým sebehodnocením a strachem z kritiky. Žil pouze s maminkou, která se snažila, ale jako samoživitelka byla dost vytížená. Otec fungoval spíš na dálku, velký zájem o syna neprojevoval. Chlapec se mi v rámci terapie svěřil, že ho vlastně hraní her ani nějak zvlášť netěší. Facebook prý také ne, jen ho rozptyloval od obtěžujících myšlenek. David zkrátka nevěděl, jak jinak „zabít“ čas.
Chlapec záhy po začátku terapie z péče vycouval a nikdo mu nebránil. Rodiče tak jako vždy nechali jen na něm, jak se rozhodne.
Rodiče ho nikdy nevedli ke sportu, muzice, přírodě ani jiným zájmům. A teď, psychoterapeute, snaž se... Maminka doufala, že ho naše společná sezení namotivují, nakopnou, zažehnou touhu žít také offline, přitom David celý život žil v prostředí, kde mu nikdo nevěnoval čas a energii, aby mu předal kompetence nutné k vytvoření schopnosti se rozhodovat, vytrvat, zdravě komunikovat.
Reklama
Celá ta situace byla tak komplexně nepříznivá, a to včetně ochoty rodičů se zapojit do řešení, že úspěch spolupráce byl minimální. Také proto, že chlapec záhy po začátku terapie z péče vycouval a nikdo mu nebránil. Rodiče tak jako vždy nechali jen na něm, jak se rozhodne o tom, co bude dál. Bohužel nedostatek vůle a schopnosti zabojovat, v tomto případě vlastně u všech tří, zapříčinil zakonzervování problému a minimální šanci na změnu.
Ne vždy tedy terapie končí úspěchem…
Ano, tohle je smutný případ. Uvádím ho hlavně proto, aby bylo jasné, jakou měrou se na léčbě také někdy musí podílet i blízcí lidé a nejen ti, kteří jsou označeni za nositele obtíží. Ale mnoho terapií končí dobře. Zejména tam, kde jsou pacienti i jejich blízcí schopni mobilizovat svou vůli, pochopí příčiny svého chování a mohou pak cíleně pracovat na změnách. Podpora blízkého okolí je důležitá vždy.
foto: Archiv Petra Jelínka, zdroj: Psychoterapie Jarolímek
