Novinář Chris Taylor na serveru Mashable pregnantně vyjádřil stav, ve kterém se nachází většina z nás. Kdekoliv jsme, fotíme jako o život, abychom si uchovali vzpomínky na nezapomenutelné okamžiky. Fotíme ale hlavně proto, abychom se na snímky už nikdy nepodívali. Chris na dovolených provádí fotografické exhibice, i když si je vědom, že na to, co nafotil, se s vysokou pravděpodobností (hraničící s jistotou) už nikdy nepodívá. A nepodívá se na ně ani manželka či příbuzní, natož někdo cizí.
Koneckonců, kdo by měl taky čas procházet rozsáhlé galerie o několika tisících snímků, které se každoročně hromadí v různých zařízeních či na úložištích. Hromadění fotek stojí energii a často i peníze, jelikož předplatné těch mnoha giga nad rámec bezplatného užívání úložišť také není zadarmo. A když máte fotky doma na disku, tak si zase koledujete o to, že disk selže, a vy o všechno přijdete. Přijdete o to, na co byste se už stejně nikdy nepodívali. Jen malá a vskutku dojemná osobní zkušenost: Před dvanácti lety mi vyhořel pevný disk a přišel jsem o všechny fotky, protože jsem je nikde nezálohoval. Mrzelo mě to, ale vím, že bych se na ně stejně už nikdy nepodíval.
Dej tam aspoň srdce
Hodně lidí fotí proto, aby se snímky pochlubili na Facebooku či Instagramu. Na ty se občas někdo koukne a osrdíčkuje je. Je to několik minut či hodin, kdy se tahle fotka těší pozornosti přátel. Pak i ona zapadne a už ji nikdo nikdy neuvidí. Chris celkem trefně glosuje, že žijeme ve věku digitálního dostatku, který zcela degradoval význam fotografie. Mladá generace už to tak bere, svou fotku zveřejní na oblíbené platformě na pár minut či hodin a pak ji nechá automaticky zmizet. Bez emocí a lítosti. My starší jsme na tom jinak, myslíme si, že uchováváme historii. Jde o osobní historii, po které neštěkne ani pes. A my vlastně také ne…
Ke starým papírovým fotkám chovám úctu a některé jsou pro mě hodně vzácné. Je jich jenom pár, jednotky. To ostatní si připomínat nemusím.
Ruku na srdce, vy si snad myslíte, že naše potomky bude zajímat to, co máme my staříci v Dropboxu? Pečlivě střežená alba s papírovými fotkami, která vytahují naši rodiče při těch nejnepravděpodobnějších příležitostech (většinou po nedělní kachně), nás většinou nezajímají nebo nudí. Máme tedy důvod si myslet, že generace po nás se k našemu pracně nastřádanému digitálnímu dědictví bude chovat lépe? Já ke starým papírovým fotkám chovám úctu a některé jsou pro mě hodně vzácné. Je jich jenom pár, jednotky. To ostatní si připomínat nemusím. Vyplatilo by se tedy digitálně uchovávat jenom to absolutně nej?
Z analogu do digi
Chris vzpomíná na všechny ty Kodaky a Polaroidy, které vzhledem k nemalým nákladům na jeden snímek produkovaly kvalitu focenou s rozmyslem. Digitální fotoaparát pak přinesl kromě rozletu focení i jistá omezení. I já jsem byl skeptický, koupil jsem si těžký krám, který měl velmi omezenou kapacitu, jak paměti, tak baterie. Za pár let se objevily perfektní kamery, které se vešly do dlaně a slušně fotily, brzy to samé obstaral kdejaký mobilní telefon. Kvalita fotek nic moc, ale pokrok to byl. A dnes?
Meziroční nárůst fotek je více než sto miliard, na jednoho člověka vyjde 160 fotek ročně, tedy i na novorozence či vaši babičku.
Můžete nasekat tisíce fotek, které se vejdou do mobilu, ten je v albu seřadí chronologicky, můžete je upravovat, sdílet, přesunovat. Dost z nás má uloženy desítky či stovky gigabajtů snímků, které pocházejí z posledních deseti let. Počet fotek, které vzniknou během jednoho roku, se podle Business Insideru počítá v tisícovkách miliard. Meziroční nárůst fotek je pak více než sto miliard, na jednoho člověka vyjde (podle údajů z roku 2017) 160 fotek ročně, tedy i na novorozence, vaši babičku, která se foťáku bojí, a domorodce v Africe, který stále rozdělává oheň křesadlem. Z těchto neskutečných čísel se může zatočit hlava, zvlášť když si uvědomíme, že většina z fotek je odsouzena k zapomnění.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Mashable
