„Andrew psal o internetu hrozné věci dlouho předtím, než to přišlo do módy,“ představil jsem publiku Colours of Ostrava zahraničního hosta. „Nepřehánějte, internet pořád používám,“ odvětil Keen a obrátil se k pódiu: „Kdo z vás si myslí, že sociální média prospívají demokracii?“
Týden předtím se Andrew Keen zjevil v Knihovně Václava Havla, představil tam svou knihu Jak opravit budoucnost, kterou nakladatelství Argo čerstvě přeložilo z angličtiny. A pak v našem doprovodu zamířil do nedaleké kavárny Propaganda. V Praze byl poněkolikáté, prvně tu přistál už v roce 1978. „Tehdy jsem si připadal jako v černé díře. Jídlo se vůbec nedalo jíst.“ O 40 let později východní Evropa podle něj krouží v gravitačním poli další černé díry. „Ale Češi se vtáhnout nenechají. Češi mají demokracii pod kůží, nebo ne?“ zvedne tázavě obočí.
Další hodinu mu vysvětlujeme kuriózní fenomény jako "Prague’s Café", průmyslové prokletí Slezska a devastující vliv sociálních sítí na veřejnou debatu.
S kolegou Ondřejem Vágnerem, jenž knihu v Argu editoval, se jen na sebe zasmušile podíváme. Připravujeme Keena na dvě vystoupení pro Meltingpot v rámci festivalu Colours of Ostrava. Jeho debaty ponesou názvy „Jak spravit demokracii“ a „Jak opravit budoucnost“. A my musíme hned začít rozbíjením starého mýtu. Ten kupodivu přežívá i v Křemíkovém údolí, kde Andrew už dvě dekády v roli proroka úspěšně torpéduje všudypřítomný technooptimismus. I on má však své základní články víry a mezi ně patří též svatá trojice „Češi–Havel–demokracie“. Další hodinu mu vysvětlujeme kuriózní fenomény jako "Prague’s Café", průmyslové prokletí Slezska a devastující vliv sociálních sítí na veřejnou debatu.
Kurýři teroristů
V nejhlubším bodě ponoru do temného příkopu současnosti zmiňuji osobní příhodu. Třicet let po sametové revoluci mne jistý člověk v diskusní skupině na Facebooku nařkl z podpory terorismu. Jeho logika byla selská a průzračná: Zakázaní autoři v ČSSR sympatizovali s bratry Mašíny. Mašínové byli z dnešního pohledu teroristé – chtěli násilně svrhnout režim. Má rodina kdysi převezla pár „závadných“ spisů na Západ. Byli jsme tedy v dnešní terminologii „kurýři teroristů“.
Když se Vladimira Putina ptali, jakou píseň od Beatles má nejraději, odpověděl Yesterday, popisuje Andrew Keen. A totéž lidé jako on nabízejí voličům
„To je typické,“ komentuje příhodu lakonicky Keen. Neštěstí, jaká džin vypuštěný z lahve sociálních médií napáchá, předpovídá už 15 let. Varoval před ním v knihách jako Kult amatéra už v dobách, kdy většina z nás při téhle lidové veselici spojené s otevíráním tajemných flašek bujaře oslavovala. „Takhle dopadá ‘fetišizace obyčejného člověka‘ a jeho logiky. Že byste to rád zmínil na Colours?“ Debata začíná za dva dny a já ji budu moderovat. „Beze všeho. Naše diskuse hlavně nesmí být patetická. Chci zapojit publikum. Skákejte mi do řeči. Hlavně žádné svatouškovství!“ zdůrazňuje.
Putinovo Yesterday
Na Argo/Kosmas stage stojíme před publikem, které se více obává o stav české demokracie než o úroveň debaty na internetu. Keen hovoří o epidemii narcisismu a voyeurismu, o nové aristokracii bez aristokratických manýr, o adolescentním chování technologických obrů. O nadvládě amatérů na úkor profesionálů.
Keen hovoří, jako by četl všechny Masarykovy knihy. Ultimátní odpovědí na otázku obsaženou v názvu debaty (Jak spravit demokracii) je podle něj ochota učit se znovu naslouchat.
Opět zmíní „fetišizaci obyčejného člověka“ ze strany autokratů, jimž vyčítá, že topí svět v nostalgii. „Když se Vladimira Putina ptali, jakou píseň od Beatles má nejraději, odpověděl Yesterday. A totéž lidé jako on nabízejí voličům – svět yesterday.“
Podle ústní dohody ho neomaleně přerušuji: „Putin byl zvolen demokraticky.“
„Kdo to říká?“ tváří se Keen překvapeně.
„Myslí si to dvě třetiny Čechů. Podle nich spočívá demokracie v tom, že se jednou za čtyři roky odeberou k volbám. Stejně jako v Rusku.“
Andrew Keen na Meltingpotu. Jeho průvodce a autor textu Luboš Heger se skromně krčí vpravo
„Zeptejme se publika,“ zaraduje se Keen. „Kdo z přítomných si myslí, že demokracie spočívá v tom, že většina vládne menšině, než ji lidé potvrdí či odvolají v příštích volbách?“
Zvednou se dvě tři ruce. „Hmm?“ nasadí spokojený výraz.
„Není tu zrovna typický vzorek populace,“ vzdoruji. „Běžte se zeptat ven před bránu festivalu. Lidí na ulici. Dva ze tří odpoví, že demokracie rovná se volby.“
„To mě mrzí, jestli si to myslí. Většina chce totiž obvykle menšinu tyranizovat. Vy, pane,” obrátí se na vousatého muže v první řadě, jenž předtím jako jeden z mála zvedl ruku, „vy jste také yesterday.“
Pan Yesterday stoicky pokrčí rameny.
Ochota naslouchat
Bleskne mi hlavou, že hrajeme pro publikum totožný spor, jaký na konci 19. století vedl Tomáš Garrigue Masaryk s mladočechy a staročechy. Pro TGM byla demokracie láskou k diskusi. Keen hovoří, jako by četl všechny Masarykovy knihy. Ultimátní odpovědí na otázku obsaženou v názvu debaty (Jak spravit demokracii) je podle něj ochota učit se znovu naslouchat. Nenechat se strhnout k wrestlingu v bahně emocí. Technologie zničily kulturu a média, ale nemohou lidem vzít svědomí a zodpovědnost, říká. Keena patrně nelze podezírat z četby TGM, na svém blogu se však prezentuje jako fanoušek Kafky, Haška a Škvoreckého.
Mapa světa, v níž není zakreslena Utopie, není hodna ani toho, aby do ní člověk nahlédl.
Autor knihy Jak opravit budoucnost svůj modus operandi líčí jako objíždění zeměkoule, sbírání postřehů a spojování teček (výstupů z rozhovorů) ve smysluplný obraz. Nabízí čtenářům alternativní „Moorův zákon“, a to v anglické homofonní (obě jména mají stejnou výslovnost) podobě „Morův zákon“. První zákon se jmenuje podle Gordona Moora a říká tolik, že kapacita křemíkových čipů se každých zhruba 18 měsíců zdvojnásobí. Jeho poselstvím je, že technologický svět poroste exponenciálně donekonečna.
Žiju mezi technomagnáty dvacet let a vím, že své potomky před vlastními produkty raději chrání, říká Andrew Keen
„Morův zákon“ zatím nikdo neuznává a Keen jej pojmenoval podle anglického filozofa Thomase Mora. Poselstvím je jeho Utopie. Toto dílo je podle Keena výzva k činu. „More předpokládá naši schopnost zlepšit svět. Je to naše povinnost vůči komunitě. Je to možnost nápravy našich věcí tím, že se staneme kormidelníky či navigátory společnosti, která se cítí bezmocná vůči technologickým změnám,“ dává Keen k dobru svůj výklad záhadami opředeného díla. A přidává doušku od Osara Wilda: „Mapa světa, v níž není zakreslena Utopie, není hodna ani toho, aby do ní člověk nahlédl.“
Prodavači duší
Večer před druhou debatou sestupuji po skřípajících ochozech kolem vysoké pece Vítkovických železáren v Ostravě. Hledím ze stometrové výšky na tisíce tun oceli rozprostřené široko daleko. Původně „dokonalé sídlo“ (čili u-topos) průmyslové revoluce ve Slezsku, jež postupem času zdegenerovalo v dystopii, aby se nakonec vylíhlo v muzeum a do dálky trčící maják festivalu (latinsky nejspíš „heterotopii“).
„Jaká je vlastně Ostrava?“ zeptá se mě cestou Pendolinem do Slezska. „Takový náš Liverpool.“
Za mými zády rachotí Třinecká železárna, v dáli upouští dým Nová huť, mezi nimi se proplétají vlaky a burácí kamiony. Ocelové město svítí rudě a modře – barvami Colours of Ostrava. Z vyhlídky monumentálního artefaktu jménem Boltova věž se zvuk každé festivalové „stage“ šíří z okrajů do středu, aby se roztavil v industriálním kotli a splynul s řevem publika ve vytržení. Amplifikovaný heavy metal se tře o bránice, tře se i o brány Třince, vítězí v soutěži s kolosem jménem ArcelorMittal na obzoru. Nad tím vším stojím a zasmušile se opírám o tubus „větrovodu“ rozvibrovaného šíleným bubeníkem.
Andrew Keen (1960)
Americký podnikatel a autor z Berkeley narozený Londýně. Vedle Jarona Laniera a Nicholase Carra nejtvrdší kritik “anonymního a anarchického” internetu. Digitální revoluce podle něj rozvrací kulturu a společnost podobně, jako to v 19. století činila revoluce průmyslová, protože preferuje neumětelství a realitní show před cenným obsahem, zatímco veřejnost nechává všanc trollingu. Vydal čtyři knihy. V Kultu amatéra (2007) předpověděl decimaci třídy expertů a profesionálů, v Digitální závrati (2012) rozvrácení kultury sociálními médii, v knize Internet nedává odpověď (2015) popisuje zhoubný vliv monopolů na řadového konzumenta. Zatím poslední knihu Jak opravit budoucnost vydalo letos Argo a Keen v ní nabízí cestu z digitální džungle, a to skrze inovace, vzdělání a občanský aktivismus.
Štípnu se do tváře. Publikum je následující den dokonalé, zvládá debatu bez překladu, směje se, hlásí, klade chytré otázky. Keen nemá tušení, jak ojedinělý úkaz to v Česku je. „Jaká je vlastně Ostrava?“ zeptá se mě cestou Pendolinem do Slezska. „Takový náš Liverpool,“ snažím se chlapíkovi původem z jižní Anglie ilustrovat dichotomii dvou pólů téže země. „Zdejší lidé mají neopakovatelný akcent, smysl pro humor a netuší, jakou mají budoucnost.“
Z údolí do pánve
Dnešní debata má (stejně jako kniha) titul Jak opravit budoucnost. „Chce to něco originálního na úvod, třeba o průmyslové revoluci,“ přichází zadání. „Dovolte mi přivítat zástupce Křemíkového údolí v Moravskoslezské uhelné pánvi,“ zaimprovizuji. „Jak se mezi horníky cítí vyslanec průmyslu, který se živí prodejem vydolovaných dat celé zeměkoule?“
„Jaký je obchodní model Silicon Valley?“ „Zjistit o zákazníkovi vše a prodat jeho duši třetí straně.“
„Transformace hutní a důlní základny Rakouska-Uherska je mi připomínkou, že nic netrvá věčně. Žádný průmysl na světě. Naše Silicon Valley si kladlo za cíl exportovat hormony štěstí do zbytku světa, ale vyvinulo se to tak, že exportujeme neštěstí a dystopii. Sledujete někdo Twitter Donalda Trumpa? Dokonalý příklad, jak nevést diskusi,“ navazuje Keen.
„Často slyším námitku, že se chováme stejně,“ snažím se udržet spád.
„Kdo my?“
„My... liberálové,“ hledám slova. Nepřišel jsem na obstojný překlad slova "sluníčka".
„Nezavírám oči před tím, že stejná posedlost chybami druhého postihla i druhou stranu. Média jako New York Times, jsou Trumpem úplně posedlá. Postavila na jeho démonizaci vlastní obchodní model,“ říká Keen.
„Jaký je obchodní model Silicon Valley?“
„Zjistit o zákazníkovi vše a prodat jeho duši třetí straně. Žiju mezi technomagnáty dvacet let a vím, že své potomky před vlastními produkty raději chrání. Všichni třeba posílají děti do Waldorfské školy, kde jsou od negativních vlivů technologií izolovány.“
„Dá se říci, že uplatňují regulaci. Jsou ochotni regulovat sebe?“
„Nejsou, ale musíme je k tomu dotlačit. Už však připouštějí, že se jim experiment vymkl z rukou,“ uzavírá Keen.
Arašídy od asistenta
Keen občas popisuje Křemíkové údolí skoro tak, že se podobá způsobu, jak před sto lety vykreslil Petr Bezruč rodné Slezsko. V San Francisku podle něj vedle sebe žijí „miliardáři, bezdomovci a skoro nic mezi nimi“. Zatímco Elon Musk se Keenovi jeví jako vznešený snílek, který nakonec ztroskotá na velikášství („myslíte, že Tesla má nějaký prodejní potenciál?“), Jeff Bezos je podle něj naopak ten pravý „bondovský ničema“, který neztroskotá nikdy na ničem a vnutí světu svůj „šmírovací kapitalismus“.
Human agency znamená cosi jako schopnost navrátit vládu věcí svých do vlastních rukou. Trochu to evokuje Komenského, v Česku však totožný obrat i díky Martě Kubišové zní více jako modlitba.
Jedinou obranou proti agresivním obchodním modelům Křemíkového údolí podle něj jsou regulace, inovace, konkurence, sociální zodpovědnost a vzdělání. Lidstvo musí znovuobjevit vlastní „působnost“ (agency) v souladu s Morovým zákonem. Human agency znamená cosi jako schopnost navrátit vládu věcí svých do vlastních rukou. Trochu to evokuje Komenského, v Česku však totožný obrat i díky Martě Kubišové zní více jako modlitba k všemohoucímu.
„Víte, proč vám vybrali za průvodce mě?“ zeptám se Keena na závěr. „Jsme tak trochu kolegové.“ Když zdvihne obočí, zmíním se o knize Dítě v síti, jejíž jsem spoluautorem, a Průvodce budoucností od Jana Müllera, kterou jsem editoval. Některé jeho odpovědi jako by se s našimi závěry přímo dublovaly.
„Máte osobní asistentku?“ zeptá se nakonec.
„Ani náhodou.“
„Já taky ne. Pořádní autoři budeme, až nám asistentka doběhne pro arašídy.“
Pochopil jsem. „Chcete solené, nebo nesolené?“
„Oboje.“
Reklama
foto: Archiv Andrewa Keena a Jan Křikava, zdroj: Meltingpot
