Autobiografický animovaný film Tmání pomocí virtuální reality popisuje, co se děje v hlavě mladého člověka, prožívajícího depresi. Autorem a protagonistou snímku je Ondřej Moravec, který má s depresí několikaletou zkušenost. Ve filmu reflektuje vlastní prožitky, diváky v podstatě zve na procházku vlastním nitrem, kde je k vidění jak temná noc duše, tak i naděje a cesta, jak se s nemocí vyrovnat. První český VR film podpořený Státním fondem kinematografie měl v roce 2022 premiéru na filmovém festivalu v Benátkách, vznikl v produkci společnosti Frame Films, koproducenty jsou NowHere Media (DE) a Brainz Immersive (CZ).
Tmání je první film ve virtuální realitě, který byl podpořený Státním fondem kinematografie. Jak velkou roli v něm hraje virtuální realita a šlo by bez ní popsat, co se film popsat snaží?
Určitě hraje zásadní roli. Když jsem projekt vymýšlel, byla virtuální realita na prvním místě. Že jsem přímo chtěl vytvořit něco pro tohle médium, protože se jím zabývám delší dobu. Pracoval jsem a stále pracuji pro několik festivalů, pro které vybírám různé světové projekty ve virtuální realitě, a v Česku žádný takový umělecký autorský projekt ve virtuální realitě nebyl. Tak jsem se rozhodl, že chci zacílit tímto směrem.
Proč zrovna téma psychiky?
Protože jsem cítil, že to je téma, které je důležité ve společnosti otevřít, a zároveň mi přišlo, že právě ve spojení s virtuální realitou by mohlo dobře fungovat. Že by to mohlo vzbudit zájem i u mladší generace, pro kterou je tohle téma čím dál důležitější.
Kam se na Tmání může zajít podívat úplně běžný divák?
Má hned několik možností. První v Muzeu filmové historie NaFilm v centru Prahy, druhá v Liberci v Liebigově paláci, což je nově otevřený palác, zrekonstruovaný. A pak ještě na dalších festivalech, v dohledné době například na Letní filmové škole.
Samotné téma filmu je pro vás hodně osobní. Můžu se na něj ptát?
Určitě.
Deprese vás navštěvuje dlouhých 13 let. Myslíte, že se filmem podařila vystihnout podstata toho, co jste chtěl lidem sdělit? Že to jde zhustit do nějakých 20 minut?
Já doufám, že jo. Ten film vyčleňuje jenom nějaké určité období. Od doby, kdy mi bylo zhruba 10, do doby, kdy mi bylo 20.
Snímek z filmu Tmání. (zdroj: Darkening VR)
Vlastně nějakým způsobem přibližuje to, jak se ty depresivní stavy zrodily. A to do té zkondenzované formy nebo do těch 25 minut jde tady tím způsobem dobře zakomponovat.
Přibližte to čtenářům. Jak to vypadá?
Procházíte nějakými 6–7 kapitolami, každá pojednává o jiném časovém období. Společně se mnou jdete cestou, která popisuje, co se mi v životě dělo a jak jsem to začal objevovat. Je to vyobrazeno ve stylizované animované podobě.
Co bylo hlavním cílem?
Popsat, čím deprese je, co znamená, jak ji člověk pociťuje, a to nějakým kreativním způsobem ztvárnit.
Co je pro vás Tmání a proč se film jmenuje zrovna tak?
Tmání je pro mě stav mysli, je to prostor, je to metafora. Já jsem Tmání vytvořil jako takové slovo, které mi asociovalo nějaký prostor, jako stavení, jako bání se. Ve filmu je Tmání vesnice, která se hroutí, stejně jako se hroutí lidská mysl.
Podtitulem filmu je „Vykřičte své vnitřní démony“. Podařilo se vám to? Jak moc náročné to bylo? V podstatě jste otevřel pohled do vlastní hlavy ohromnému množství lidí. Fungovalo to jako určitá forma psychoterapie?
Na obě otázky musím odpovědět ano. Protože tam samozřejmě byly hodně náročné fáze, kdy jsem se nořil zpátky do nějakých vzpomínek, třeba na můj pokus o sebevraždu a tak dále. To jsou hodně těžké věci a bylo by překvapivé, kdyby ve mně nevzbuzovaly emoce.
Myslím, že je přirozené, že lidé, kteří trpí depresí, nepůsobí vždy dojmem, že se jim hroutí svět. Spousta z nich dokáže takové pocity dobře skrývat, protože se za ně stydí.
Ale zároveň to byla důležitá cesta, abych se tuhle část svého osudu života naučil nějak přijmout a abych ji už nepociťoval jako tvrdý osten toho, že tady je něco, co musím skrývat, něco, za co bych se měl stydět. Mluvím o tom se studenty, s novináři, v podstatě se všemi. Projekt mi pomohl se v tomto směru otevřít, nechat stud za vlastní prožitky vyprchat.
Pomoc sobě samému ale určitě nebyla primárním účelem, proč jste do něčeho takového šel.
To určitě ne. Primárním účelem byla osvěta o tom, čím deprese je, aby se to nějak reflektovalo, aby o tom lidé více mluvili.
Stalo se vám, že lidé, kteří vás znají, zjistili až formou filmu, že se s něčím takovým potýkáte?
Určitě, určitě ano. Ačkoliv jsem se s tím úplně netajil ani předtím. Myslím, že moment, kdy jsem to začal víc říkat, bylo někdy v době, kdy mi bylo kolem 26, 27 let. Tehdy jsem to začal i nějak tématizovat v zaměstnání, už jsem to nějakým způsobem dokázal verbalizovat. Ale ne tolik jako film, který nějakým způsobem rezonuje ve společnosti. Takže se to samozřejmě spousta lidí dozvědělo a byli překvapení, připadalo jim zajímavé, že si ničeho nevšimli. Mě to ale tolik nepřekvapilo.
Proč?
Myslím, že je přirozené, že lidé, kteří trpí depresí, nepůsobí vždy dojmem, že se jim hroutí svět. Spousta z nich dokáže takové pocity dobře skrývat, protože se za ně stydí. Protože jim připadá, že kdyby je ostatní viděli v takovém stavu, bylo by jim ještě hůř. Já jsem měl různé momenty, právě třeba v práci, kdy jsem stál před rozhodnutím, že ok, vím, že mi je teď blbě, a musím to nějak se zaměstnavatelem řešit. Takže mu buď můžu říct, že mám chřipku a že musím zůstat doma, a nějakým způsobem lhát, nebo můžu říct přesný důvod, proč v práci nejsem. A pro mě bylo tehdy strašně úlevné, že jsem to mohl říct a že jsem necítil, že by mě zaměstnavatel zavrhnul. Měl jsem asi taky štěstí na zaměstnavatele.
A co zpětná vazba na film samotný? Stává se vám, že za vámi přijde někdo, kdo ho viděl, a řekne: To jste vystihl, přesně tohle prožívám i já, pomohlo mi to.
Určitě. Ta zpětná vazba je takového typu, ve většině případů. Mě třeba hodně vzalo za srdce, že když jsme projekt premiérovali a byli v Benátkách, tak první osoba, která si to tam vzala na hlavu, byla holčina, která nám pomáhala v instalaci, že měla nandávat divákům helmu na hlavu.
Měl jsem třeba jednu starší paní, která mi řekla, že si myslí, že na takové věci by se zdraví lidé vůbec dívat neměli, protože pak té depresi propadnou.
To byla Italka a řekla, že se na to chce nejdřív podívat sama. Když si to sundala, tak se prostě rozbrečela a říkala, že je tam spousta témat, která jsou i pro ni osobní a hodně podobné tomu, co sama prožívá. A já si řekl, „ježíš maria, první člověk a už se to tady na mě valí“, takže to bylo hodně silné, a pak i následovali další a další.
Těší vás taková zpětná vazba?
Samozřejmě. Protože cítím, že ti lidé brečí z důvodu nějaké úlevy, protože vědí, že v těch pocitech, které si zažívají, nejsou sami.
Přichází i kritika?
Kritické hlasy také jsou, ačkoliv myslím, že minimum, tak ano. Měl jsem třeba jednu starší paní, která mi řekla, že si myslí, že na takové věci by se zdraví lidé vůbec dívat neměli, protože pak té depresi propadnou. Dělali jsme zrovna projekci pro celou skupinku seniorů a nakonec jsem nemusel ani moc argumentovat, protože si tuhle paní, nechci říct, zkrotili, ale nějakým způsobem přesvědčili další kolegové senioři, protože s ní nesouhlasili. Takže to byla nakonec taková docela srandovní fajn debata.
Deprese se ale v poslední době dává hodně do souvislosti s mladší generací spíše než se seniory. Roli v tom mají hrát i sociální média a jejich vyfabulovaný svět plný vzdušných a nereálných zámků. Souhlasíte s tím?
Určitě jo, myslím si, že na školách, u mladých je to hodně aktuální téma. Když s nimi mluvím o filmu, tak u spousty z nich vidím, že vědí, o čem mluvím. Je také hodně zajímavé, že spousta studentů dokáže i nějaké své pocity sdílet, dokážou o tom tématu mluvit, což jsem třeba já jako student nedokázal. Takže vidím, že jsou dnes studenti poučenější. Třeba nedávno jsem měl třídu takových rošťáků, kteří byli sice těžko čitelní, ale ptali se na strašně dobré a důležité věci, jako je medikace, jako jsou spouštěče deprese.
Kdybyste měl srovnat zpětnou vazbu v Česku a v zahraničí, liší se hodně, nebo je podobná?
Film se ovládá hlasem a mám vypozorované, že některé národy jsou na tuhle formu jaksi stydlivější. Myslím, že to tak mají i Češi, oproti tomu, když jsme měli premiéru v Benátkách, tak Italové byli dost expresivní, ti s tím problém neměli, zase ve Švýcarsku na festivalu to bylo takové hodně studené, respektive bylo v tomto těžké lidi otevřít.
Moje rada zní: být si vědom svých emocí a zároveň se učit, jak se vůči nim adekvátně chovat. Když se třeba bavíme o vzteku, tak strašně důležité je ten vztek nepolykat, ale vlastně ho, jak říkám já, vykřičet...
Takže ano, určitě v tom může hrát roli i nějaká národnostní identita. Britové třeba mi několikrát říkali, že pro ně je těžké se takovýmto způsobem otevírat, protože jsou vedení k tomu, že musejí být perfektní, neukazovat žádné rozpaky. Američané jsou naopak strašně otevření, rádi si o tom povídají, sdílejí emoce.
S filmovou projekcí objíždíte řadu míst, s lidmi vedete debaty. Nemáte pocit, že vás to postavilo do role takového psychologa, psychoterapeuta, zkrátka někoho, komu se druzí začínají svěřovat? A není to nepříjemné?
Někdy se to samozřejmě děje, ale myslel jsem, že se to bude dít víc, upřímně. Že za mnou budou chodit všemožní lidé a budou mi sdělovat svoje trápení a budou chtít, abych jim nějak poradil. Což neříkám, že se neděje. Děje se to. Ale neděje se to v míře, která by pro mě byla zatěžující nebo náročná. Většinou jsou to docela příjemné rozhovory, kdy si prostě popovídáme, já řeknu svůj názor.
A jestli se můžu zeptat přímo na depresi, dá se nějak paušalizovat, co vlastně pomůže, nebo si na to každý musí přijít sám?
Asi takhle, myslím, že každý si na to musí trochu přijít sám, ale jsou zároveň nějaké body, které je dobré dodržovat a které je vlastně dobré zkusit třeba jako první. Jeden z nich, který je hodně důležitý a podceňovaný, je kvalitní spánek. Je strašně důležité, aby lidé, kteří mají problémy s duševním zdravím, skutečně dobře spali, aby spali 8 hodin denně, aby spánek neměli zatížený alkoholem, což je velký depresant.
A kromě spánku máte ještě nějaké další důležité tipy?
Další moc důležitá věc je uvědomovat si emoce a hlídat si jejich prožívání. My totiž často prožíváme emoce a ani nevíme, že je máme. To znamená, že už jenom to, že když jsem třeba naštvaný, tak si uvědomím, že jsem naštvaný. Uvědomění už je nějaká práce s emocí, která může být léčivá. Takže moje rada zní: být si vědom svých emocí a zároveň se učit, jak se vůči nim adekvátně chovat. Když se třeba bavíme o vzteku, tak strašně důležité je ten vztek nepolykat, ale vlastně ho, jak říkám já, vykřičet...
Vykřičet své démony.
Vy jste se ptala, jestli jsem vykřičel svoje démony. Tak to není tak, že bych je vykřičel a už by ve mně vůbec nebyli. Ale já je pravidelně posílám tím křikem na procházku, řekněme.
Takže kvalitní spánek bez alkoholu, práce s emocemi. Ještě něco vám dobře zabírá?
Věci, jako je třeba otužování, které vám zase dá ten focus na tělo, tím pádem se vám může uvolnit mysl. Těch různých mikronávodů, jak se cítit dobře, je mnoho. Určitě jde o nějakou relaxaci v přírodě, dobré dýchání. Ale myslím si, že zase to nejdůležitější je právě ta pozornost k vlastním emocím: uvědomit si, jo, jsem smutný, dovolit si být smutný.
Ondřej Moravec
Jeho alma mater je Univerzita Karlova, kde vystudoval na Fakultě sociálních věd, následně pak FAMU a Katedra scénáristiky a dramaturgie. Profesně začínal v České televizi v redakci kultury. Mezi lety 2014 a 2021 pracoval pro filmový festival Jeden svět s tím, že od roku 2018 fungoval jako programový ředitel. Posléze se do hledáčku jeho zájmu dostala virtuální realita, které se věnuje dodnes. Ačkoliv Tmání je jeho filmovým VR debutem, virtuální realitu již předtím ve filmovém světě propagoval. Před třemi lety se stal spoluautorem dětské knihy „Zastávky aneb povídačky ze zastavárny snů“, která byla zařazena do výběru „Nejlepší knihy dětem“ (Komise pro dětskou knihu SČKN a Česká sekcí IBBY).
Protože my to máme pořád tendenci zahánět, neprožívat tu emoci, protože je nám nepříjemná. Nedochází nám, že když se ji budeme snažit zahnat, tak jenom nabobtná a bude ještě o to těžší. Takže je dobré před ní neutíkat, nějakým způsobem ji nechat protéct a díky tomu pak odpluje dál.
Říká se, že depresi od běžného smutku odlišuje skutečnost, že dlouhodobě nemůžete prožívat radost. Je to tak?
Určitě, ale kromě toho může mít deprese i další odstíny. Může trvat i krátce a pořád je to deprese. Za mě, když přijdou myšlenky na sebevraždu a na to, že nejlepším řešením je tady nebýt, tak vím stoprocentně, že jsem v té depresivní atace a že potřebuji učinit nějaké kroky, abych se z ní dostal. Ale nemusí to vypadat tak „extrémně“, deprese se může projevovat i třeba jenom insomnií, nespavostí. Lidé prostě mají problémy se spánkem, vůbec nepociťují takové ty „běžné“ symptomy, jako je úzkost, pocity méněcennosti. Takže ono je to skutečně náročné, a v závěru říkám, že je vlastně jedno, jestli je to smutek nebo deprese, důležité je, aby si byl člověk vědom emocí, a pak s nimi dobře fungoval. Čím těžší emoce, tím důležitější je s ní sofistikovaně pracovat.
A co může být impulsem k vyhledání odborné pomoci pro člověka, který zatím neměl s psychickým zdravím problémy?
Myslím, že kdykoliv, když přijde myšlenka na to, že bych možná měl zajít za nějakým profesionálem, tak je to dobrý signál pro to, abych za někým takovým zašel. I když to nemusí znamenat, že zrovna plavu v depresi, tak terapeut mi může pomoci nějak rozklíčovat moje nepříjemné stavy a to může vést k tomu, že se mi deprese vůbec nerozvine. Je moc důležité se nebát doktorů a terapeutů, skutečně mohou velmi pomoci.
Proč by se na Tmání měl podívat člověk zdravý i „nemocný“, co může přinést všem lidem?
Může přinést větší pochopení. Ať už sebe samého v tom, že tyhle pocity zažíváme, že v nich nejsme sami a že jsou prostě někdy naší součástí. Pro toho, kdo si tyhle pocity nezažívá, může naopak být dobrým vodítkem k tomu, aby s tím, kdo depresi prožívá, dokázal nějak vyjít. Aby mu neříkal, nesmíš si to tak brát a další fráze, které jsou zraňující, protože on se snaží si to nebrat, ale prostě to v ten okamžik nejde.
Reklama
foto: Darkening VR, zdroj: Autorský článek
