Mnoho lidí je nemocných. Klasická léčba často nezabírá, léky nefungují, jak se od nich očekává, a potíže se vracejí. Co s tím? Pojďme se podívat na nemoc jako na něco, co se nestává bez příčiny. Co když i taková nepříjemnost jako nachlazení má vlastně svůj význam a jde v podstatě o „biologicky smysluplný proces“?
Je důležité vědět, že všechno, co se v našem těle děje, řídíme my, a že k většině jevů existuje vysvětlitelný důvod. Když pochopíme své biologické pochody a naučíme se naslouchat svému tělu, tak porozumíme svému podvědomí. Jednoduše řečeno: poznáním sebe sama jsme schopni odstraňovat své nemoci.
Každá choroba funguje podle vzorce: „začátek, průběh, konec“. Aby se v těle rozběhl biologický proces, který nazýváme nemocí, musí situace, která mu předcházela, splňovat určitá kritéria. Spouštěcí událost musí být naprosto nečekaná, člověk, kterého se týká, má pocit, že je na to úplně sám a takový vzniklý konflikt v tu chvíli nemá žádné řešení, nebo vzniklá emoční zátěž trvá příliš dlouho. Tuto reakci označujeme jako trauma.
Trauma je biologický konflikt
Odehraje se uvnitř, ale je patrný i navenek a jeho projevem jsou negativní emoce. Lze jej dobře poznat prostřednictvím tělesných pocitů. Pod pojmem trauma nevnímáme pouze události, které jsou pro jeho vznik zjevné, například sexuální zneužití, úmrtí blízké osoby, autonehoda, fyzické násilí, ale i situace, které nejsou z vnějšího pohledu zcela patrné – například pobyt dítěte v nemocnici bez přítomnosti rodiče, rozchod s partnerem, komplikovaný porod, nezodpovědný styl života matky během těhotenství, nepřítomnost rodičů v dětství a mnoho podobných příhod.
Mnoho lidí tvrdí, že tohle se jich netýká. Ale jsou-li permanentně naštvaní, podráždění, mají trvale špatnou náladu, nespí nebo jsou neustále unaveni, je jisté, že v nich trauma někde dřímá. Jen si ho buď neuvědomují, nebo, a to je častější, si ho nechtějí přiznat. Téměř nikdo však sám neumí rozpoznat, proč se tyto věci dějí, a potřebuje k tomu podporu nezávislého průvodce.
Trauma se projeví synchronně v mozku, v psychice i na orgánu. Člověk se může cítit osamocen, jeho sebeobranný reflex je oslabený a on sám není schopen racionálně a konstruktivně uvažovat. Onemocní. A případně, pokud není schopen své trauma, svou „zátěž“ vyřešit či unést, zcela nevědomě předá tuto tíhu i svým potomkům.
Nemoc jako proces
Jak choroba vypadá, popíšeme-li ji jako proces? Před začátkem nemoci se nacházíme ve stavu normálu – cítíme se v pohodě a nemáme žádné obtíže. Pak nastane biologický konflikt – trauma – a onemocníme, ocitneme se tak ve stresové fázi. Dojde-li k vyřešení takového konfliktu (traumatu), nemoc se překlopí ze stresové fáze do fáze hojení.
Během fáze hojení nastává kritický bod, tzv. krize hojení, kdy máme pocit, že nemoc neustupuje, naopak se zhoršuje. To může trvat několik hodin, nejvýše den. Vytrváme-li, za určitých podmínek se náš stav zlepší a po čase se navrátí opět do normálu. To je optimální průběh nemoci jako smysluplného biologického procesu.
Na základě principů Integrativní psychosomatiky, která kontextově popisuje všechny tři fáze, terapeut umí časově určit, kdy trauma vzniklo a kdy bylo vyřešeno. Čili umí diagnostikovat spouštěč, přičemž jeho určení bývá velmi přesné. V případě nalezení a vyřešení tohoto traumatu se symptomy začnou zmírňovat až do stavu, kdy se obnoví normální činnost orgánu.
Mnoho lidí, ale co je horší, ani lékařů, zatím bohužel tyto postupy nezná. Většina doktorů jsou výborní diagnostici, řeknou, který orgán je postižený, co je špatně. Umí i třeba odstranit poškozenou tkáň. Ale zpravidla léčí důsledky, nikoli příčiny – a takto postižený pacient se bude potýkat, možná doživotně, s opakujícími se a případně se zhoršujícími problémy a bude duševně i fyzicky vyčerpán. Proto je žádoucí úzká spolupráce lékaře a traumaterapeuta, kdy by první určil diagnózu a průběžně kontroloval zdravotní stav, druhý by zároveň pracoval s klientem a společně by odhalili příčinu potíží - trauma, které by bylo možno nadále ošetřit a integrovat jej. Tím by se dysfunkce orgánu, tedy nemoc, zmírnila, případně zcela ustoupila.
Odvaha – podmínka nutná
Podívat se na svá traumata chce samozřejmě i jistou dávku odvahy a odhodlání. Nejprve kuráž uznat vlastní realitu a vytvořit smysluplné změny a pak také smělost tyto změny přijmout a dlouhodobě realizovat. V neposlední řadě také ustát ne vždy chápající reakce okolí. Teprve odhalením traumatu a kvalifikovanou prací s ním si člověk otvírá cestu ke svobodě a uzdravení a následnému trvalému zdraví. Je třeba začít více si uvědomovat souvislosti, zejména mezi pocity těla a vnějšími událostmi. To nám jako lakmusový papírek odhalí míru stresové zátěže v běžném životě.
Postupy, které následně navazují na diagnostiku Integrativní psychosomatiky, pracují s pěti nejdůležitějšími aspekty života, které mají vliv na klientovu pohodu, a tedy i na jeho zdraví: s vědomou částí (mysl – centrum myšlení neboli rozum), pocity těla (kde, co a jak klient za jakých okolností cítí a zda je to příjemné či nikoli), emocemi (srdce – centrum emocí), sociálními vztahy (partner, rodiče, děti, nadřízený…) a s životním prostředím klienta. Jde o práci systematickou, která vyžaduje nejen spolupráci klienta, ale i jeho nejbližšího okolí – v průběhu terapie je potřeba zpravidla přizpůsobit také rodinný systém, sociální prostředí, životní styl a výživu tak, aby klient měl pro uzdravení vytvořeny veškeré potřebné podmínky. Celý tento proces se nazývá traumatreatment – práce s traumaty.
Text: Milan Hořínek, odborným konzultant v oblasti integrace traumat a lektor Akademie léčivé výživy
Foto: Pixabay a Akademie léčivé výživy
