Proč nejezdíš vlakem? Položím nevinnou otázku svému muži, který patří mezi desítky tisíc lidí, kteří denně dojíždějí do Prahy za prací. Prostě proto, že se mi to nevyplatí, odpovídá a ukazuje, jak složitě se dá ze severu, středně velkého města nedaleko Teplic, do Prahy dostat vlakem. Pokud navíc pracujete na zcela opačném cípu Prahy (konkrétně na jihu v Braníku), než ze kterého do ní dojíždíte, může se jedna cesta protáhnout i na více než dvě hodiny.
Rozhodla jsem se, že si manželovu cestu do a z Prahy vyzkouším. Nabírám děti, které vysadím v Teplicích u školy, a vyrážím. Asi po dvaceti minutách se napojím na dálnici D8, konkrétně na 63. kilometru. Snadným výpočtem mi vyjde, že za půl hodiny bych měla míjet poslední benzínovou pumpu před Prahou, která stojí na minus prvním kilometru téže autostrády. Pro jistotu manželovi říkám, aby měl v dosahu telefon pro případ, že by doprava v Praze zhoustla a já potřebovala poradit, kudy mezi kolonami prokličkovat.
Do Prahy za půl hodiny
Dálnice je volná, takže svůj časový plán zatím plním. Za třicet minut jsem skutečně na severozápadním okraji Prahy, nicméně intenzita dopravy je zde citelně vyšší. V dálce před sebou vidím rozsvěcující se brzdová světla. To už vypadá jako kolona, říkám si. Je a není. V těchto místech má vozovka tři pruhy, avšak ten zcela vpravo je zaskládaný kamiony, které se snaží dostat na severní část Pražského okruhu přes Kbelskou ulici.
Po nějakých devadesáti minutách jízdy jsem v cíli. Pořád je to nejméně o půl hodiny rychlejší než vlakem s následným využitím pražské hromadné dopravy.
Už se začíná ucpávat i pruh prostřední, a to kvůli tomu, jak se do souvislé řady kamionů (rovněž na Kbelskou) snaží dostat další auta. Levý pruh jede pomalu, ale jede. Můj optimismus ale záhy zmrazí informační tabule, kde stojí „Most Barikádníků 32 minut“. Záhy brzdím až do zastavení. Google mi ukazuje, že zdržení by mělo být asi o deset minut kratší, jenže než vystojím frontu ke sjezdu do tunelového komplexu Blanka, půlhodina opravdu uplyne. Je těsně před devátou.
Manžel říkal, že když je vjezd do Blanky regulován, vezme to přes magistrálu, za Nuselským mostem sjede do Podolí a odtud po nábřeží směrem k Barrandovskému mostu. Tentokrát se žádná regulace nekonala, a tak jsem trpělivě vystála frontu na Blanku. Občas bývá ucpaná i ulice Dobříšská, to v případě, že se na Barrandovském mostě stane nehoda, nebo když tam probíhá oprava vozovky. Naštěstí ani jedno z toho nenastalo, a tak jsem po nějakých devadesáti minutách jízdy v cíli. Jak jsem zmínila, pořád je to nejméně o půl hodiny rychlejší než vlakem s následným využitím pražské hromadné dopravy. A dokonce i lacinější, ale to záleží na tom, jak úsporným autem disponujete.
Vyšší dívčí logistická
Samozřejmě chci vyzkoušet i cestu zpět, ale dopoledne to nemá smysl, protože z Prahy téměř nikdo nemíří, počkám tedy do odpoledne a zkusím se zpět na severozápad Čech probít třeba kolem šestnácté hodiny. Nejdříve se musím rozhodnout, jestli se vydám stejnou trasou, nebo přes Jižní spojku. Google hlásí, že nejrychlejší je to opět přes Blanku, a tak ho poslechnu. Jenže už před Zlíchovským tunelem cedule hlásí, že v Dobříšské je doprava na čtyřce. Takhle to chodí při regulaci vjezdu do Mrázovky a to si pak postojíte klidně půl hodiny.
Řešit dopravu v Praze způsobem, kdy se automobily a řidiči téměř prohlásí za nepřátele „státu“ a dělá se vše pro to, aby se jim pohyb po městě znechutil, není úplně strategické.
Vydám se tedy po Strakonické s tím, že se do tunelu napojím u obchodního centra Nový Smíchov. Jde to celkem dobře, ale na křižovatce na Dienzenhoferových sadech, tedy tam, kde se zleva připojují auta přijíždějící z Jiráskova mostu, se doprava zastavuje. Problesklo mi hlavou, že bych zde mohla pokračovat rovně a ven z Prahy se dostat přes Malostranské náměstí, Letenskou a kolem úřadu vlády až na Bubenské nábřeží a přes Argentinskou do Holešoviček. Vzápětí si uvědomím, že na Malostranské náměstí se kvůli magistrátní uzavírce Karmelitské nedostanu.
Zavřou centrum natrvalo?
Netvrdím, že doprava na Jiráskově mostě nebo v tunelech na Městském okruhu zhoustla kvůli částečné uzavírce centra Prahy. Nemám pro takové tvrzení žádná data, ostatně ta slíbil vyhodnotit právě magistrát poté, co uzavírka v pondělí 18. listopadu skončila. Sama jsem zvědavá, co z naměřených hodnot vyplyne. Vedení Prahy totiž uvažuje, že by se omezení automobilové dopravy v centru mohlo vrátit natrvalo a vjezd by zůstal povolen pouze rezidentům a zásobování.
To je zcela legitimní plán. Na druhé straně ale podle mého názoru řešit dopravu v Praze (či kterémkoli jiném městě) způsobem, kdy se automobily a řidiči téměř prohlásí za nepřátele „státu“ a dělá se vše pro to, aby se jim pohyb po městě znechutil, není úplně strategické.
Jak už bylo řečeno, do Prahy dojíždí asi 150 tisíc lidí denně a pro mnoho z nich je automobil jediný racionální způsob dopravy. Pokud pražští politici nechtějí, aby se jim auta nepotulovala po městě, měli by tlačit na vybudování příslušné infrastruktury. A nejde jen o Pražský nebo Městský okruh, popravdě, ty jsou pro dojíždějící pracující až druhořadé (protože okruhy řeší hlavně tranzitní dopravu), nýbrž o dostatečnou kapacitu záchytných parkovišť na okrajích Prahy.
P+R i vysokorychlostní tratě
Pro lidi, kteří přijíždějí ze severozápadu, připadají v úvahu vlastně jen dvě P+R parkoviště, a to v Letňanech a Holešovicích. Pokud ale nedorazíte před sedmou ranní, v Holešovicích máte už smůlu (zdejší P+R parkoviště je spíše takový větší dvorek). Je samozřejmě třeba kvitovat, že pražští radní v létě schválili výstavbu nových P+R ploch o kapacitě 1 100 parkovacích míst, je ale také třeba v tomto úsilí pokračovat i v jiných lokalitách, než je Zličín nebo Hostivař.
Nejoptimističtější předpovědi, kdy bychom se mohli prvními rychlovlaky svézt, hovoří o roce 2030.
Také je nutné si uvědomit, že řešení pražské dopravy není jen záležitostí Prahy. Jestliže se stále ne nevýznamné části dojíždějících „pracantů“ vyplatí sednout do auta namísto vlaku nebo autobusu, naznačuje to, že problém je také někde jinde. Již drahnou dobu se hovoří o výstavbě vysokorychlostních železničních tratí, které by měly propojit Prahu a Drážďany, respektive Plzeň, Liberec, Hradec Králové, a tedy také Prahu a některá města ve Středočeském kraji. Jenže termín výstavby a zprovoznění se stále odkládá, a tak nejoptimističtější předpovědi, kdy bychom se mohli prvními rychlovlaky svézt, hovoří o roce 2030.
Někdy se setkávám s názorem, že přece lidi nikdo nenutí, aby do Prahy za prací dojížděli. To je samozřejmě pravda, jenže proti tomu jaksi stojí názor, dle kterého lidé nemají být líní, a pokud nemají práci ve svém bydlišti, mají zvednout zadek a za prací dojíždět. A to nemluvím o tom, že jedním ze smyslů existence státu je právě budování funkční dopravní infrastruktury, která cestování za prací zrychlí, zlevní a zatraktivní. Tím konečně také přispěje ke snížení nezaměstnanosti, která je dlouhodobě nadprůměrná v regionech, jež i třicet let po pádu komunistického režimu nesou stigma "problémových krajů". Kraj ústecký mezi ně patří. Tak snad se i tady na severu (kam jsem nakonec šťastně dojela) někdy dočkáme.
Reklama
foto: Profimedia
