K rozhovoru o projednávaném zákoně o památkové péči jsme se sešli v budově Poslanecké sněmovny vedle Malostranského náměstí, uprostřed jedné z nejhezčích pražských čtvrtí. Budova sama by mohla sloužit jako důkaz toho, že skloubit historickou architekturu s moderními účely je nejen možné, ale i nutné. Téma je navíc velmi aktuální. Piráti budou předkládat návrh vlastního zákona o památkové péči, ten nedávno projednávaný je podle nich špatný. „Nový zákon o ochraně památkového fondu, který měl nahradit ten současný, se připravoval více než deset let,“ říká poslanec za Piráty Lukáš Černohorský, který na novém návrhu s týmem pracoval.
„Trvalo to velice dlouho, neprošel za ministra kultury Hermana v roce 2017, loni jej na rozloučenou s úřadem předložil vládě ministr Staněk. A špatně je na něm to, že z něj de facto vypadla archeologie a také další paragrafy, které považujeme za důležité. Zároveň by platil částečně i současný zákon o státní památkové péči, kde by však byla právě památková péče vyškrtnutá.“
Pokud ale z památkového zákona vyjmete památkovou péči, co v něm vlastně zůstane?
Archeologie. Ministr Staněk předložil zákon o ochraně památkového fondu, který řeší pouze památky. Archeologie by podle jeho návrhu měla zůstat v působnosti starého zákona z roku 1987. A jediný důvod je ten, že se s archeology nedokázal domluvit.
Ta situace je matoucí i pro odborníky, jak se v tom mají vyznat laici?
Je to samozřejmě principiálně špatně. Kdyby řekli, „máme tady zákon o ochraně památkového fondu, přikládáme k tomu zákon o archeologii, protože to chceme mít separátně“, dalo by se v tom reálně vyznat. Ale když to takhle doslova vykucháte, je v tom neskutečný chaos.
Co navrhujete vy?
Především se zbavit dvojkolejnosti památkové péče, protože ta běžného občana neskutečně mate. Je zde odborný Národní památkový ústav a vedle toho správní řízení vedou příslušné oddělení obecních úřadů, v případě Prahy to je magistrát. Představte si situaci: Bydlíte v památkové zóně a chcete vyměnit okna. Na koho se máte obrátit? Na památkáře z ústavu, nebo na městské úředníky?
A ti nemusí mít stejný názor, předpokládám.
Přesně tak. Může se stát, že si to s památkáři prodiskutujete, na všem se shodnete, a pak jdete na úřad a tam vám řeknou: Ne ne ne, bude to podle nás, žádná okna se měnit nebudou, protože my chceme, aby celá ulice měla okna bílá. Takže památkáři vám dají souhlas, ale magistrát vám to zatrhne. Nebo taky naopak. To, co nám nejvíc vadí, je fakt, že v celém procesu chybí předvídatelnost.
Někomu je něco povoleno a někomu ne. Názor odborníků nemusí úředníci respektovat. A vy jste pak jako investor závislý na tom, jak se úředník vyspí.
A taky se dělá zbytečná práce. Podáte žádost, ta jde na magistrát, ten požádá o názor Národní památkový ústav, ten vypracuje odborné stanovisko, vrátí ho zpátky a teď jsou dvě varianty: První je, že úředník je formalista a stanovisko zkopíruje. To pak působí, že je to zbytečný úředník. Druhá varianta je, že do toho zasáhne a stanovisko nepoužije, nebo jen částečně. Což může, protože odborný posudek bohužel není závazný. Pak se může zdát být zbytečné vypracovávat odborné stanovisko.
A k čemu se tedy dělá?
Aby měl úředník nějaké vodítko, odborný názor. A z toho právě vzniká to nedorozumění a nepředvídatelnost. Každý případ se totiž řeší individuálně, ale vy vidíte, že někomu je něco povoleno a někomu ne. Není tam kontinuita. Názor odborníků nemusí úředníci respektovat. A vy jste pak jako investor závislý na tom, jak se úředník vyspí.
Jak by se dala ta dvojkolejnost ukončit?
Máte logicky dvě možnosti. Můžete předat pravomoci úředníkům, což by ovšem kladlo obrovské nároky na jejich odbornost. My navrhujeme jinou variantu. Chceme Národní památkový ústav transformovat na Národní památkový úřad. To by bylo jediné místo, kde by se projekty konzultovaly, pokud by to bylo z památkového hlediska potřeba.
Takže byste přesunuli pravomoci z municipalit na státní úřad. Je tam dostatek kapacit?
Oni mají dostatek odborníků a také dostatek poboček v jednotlivých krajích. Počítáme ale s tím, že by se šlo až na úroveň obcí s rozšířenou působností. No, a pokud by daný úředník potřeboval konzultaci, získal by ji v rámci jedné instituce. Výhody jsou jasné. Projektanti, investoři a také občané by všechno vyřídili na jednom místě. A v tu chvíli už jsou nastavené určité standardy, takže všichni vědí, co se má dodržet, jaká jsou pravidla hry, a tím pádem se i zlevní a zefektivní příprava.
Kdo by měl být nadřízený Národního památkového úřadu?
Ministerstvo kultury.
Je to celé dobrý nápad? Municipality se tomu budou s velkou pravděpodobností bránit.
Ony ale mají možnost být součástí správního řízení, to znamená, že mohou posílat připomínky, ale s tím, že ten úřad by rozhodoval samostatně. Není vhodné, aby starosta měl páky tlačit na své úředníky, jako je tomu třeba v případě, kdy jsou obce zároveň investory a zároveň vedou řízení o udělení povolení. Když starosta prohlásí, „toto je pro nás priorita“, jede se přes mrtvoly a vzniká námitka podjatosti. A v případě památkové péče je to velmi podobné. Úřad by měl být zcela samostatný, aby vždycky posuzoval to, co je nejlepší pro zachování kulturního dědictví. Jinak samosprávy bojují hlavně o stavební úřady, protože si představují, že budou mít vliv. Ale smíšený model není úplně ideální.
V současné době je v Praze 23 stavebních úřadů, podle nového stavebního zákona by jich mělo být deset. Jaký by měl být vztah mezi Národním památkovým ústavem a jednotlivými stavebními úřady? Jak budou rozděleny kompetence?
Stavební zákon památky neřeší. Cokoliv je památkou, řeší památkáři, zbytek řeší stavaři. Tím, že něco je prohlášeno za památku, stát říká, že si cení památkové hodnoty, a ta potřebuje speciální péči s tím spojenou. Stavební úřad by samozřejmě v případě, kdy by se jednalo o památkovou zónu či stavbu-památku, měl povinnost se dotázat památkového ústavu na stanovisko. Jde o tu kontinuitu a předvídatelnost.
Ideálem je, aby se při stavebních projektech všechno se vším všudy vyřídilo na jednom místě, aby bylo jedno správní řízení, ne že musí být správní řízení na stavebním úřadě, správní řízení na odboru památkové péče a zároveň se musí vypracovat odborný názor na památkovém ústavu… Jakékoliv zahájené řízení znamená lhůty. A všichni víme, jak to s délkou povolování v Česku v současné době je.
Jedna z nejprobíranějších pražských památek je nádraží Vyšehrad. Kde je tam problém? A nechá se ta budova spadnout?
Problém je přinutit vlastníka, aby tu památku opravil. V případě nádraží Vyšehrad má vlastník na rekonstrukci platné stavební povolení, ale památka se neopravuje a chátrá. Současný zákon má příliš nízké pokuty v případě, že člověk či subjekt opravdu tou svou nečinností památku devastuje. Nikdo ovšem není nucen si pořizovat památkově chráněné objekty. Pokud tak z vlastní vůle učiní, tak na sebe přenáší nemalé finanční břímě a samozřejmě i speciální péči s tím spojenou.
Velmi často se tak stává, že se památkově chráněné budovy stojící na lukrativních pozemcích „náhodou“ zřítí, protože k základům zcela „náhodně“ natekla voda, nebo se odkryje střecha, aby zatékalo do nosných konstrukcí, případně dojde k požáru údajně vinou bezdomovců – to se bohužel občas děje.
Jenže zbourání staré zástavby může velmi pozitivně oživit prostor. Příkladem je rozvoj Karlína po povodních v roce 2002, po kterých se spousta budov zbourala, a z nevzhledné čtvrti je přirozené centrum. Což by v případě standardních povolovaček nebylo určitě tak rychle. Jak chcete dosáhnout toho, aby tohle šlo i bez povodní?
Pokud bude správní řízení přehledné a jednoduché, zkrátí se i povolovací řízení. To je přesně to, co navrhujeme v naší novele zákona. Tedy že žádost nepůjde dvakrát přes stejný správní úřad. Vy budete jako investor dopředu vědět, jakým způsobem by se k tomu ten daný úřad postavil, a adekvátně k tomu připravíte i své plány.
Lukáš Černohorský (1984)
Povoláním je IT analytik, od srpna 2014 do dubna 2016 byl předsedou České pirátské strany, od října 2017 je za tuto stranu poslancem Parlamentu ČR. Vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, ukončil ji v roce 2004. Následně absolvoval obor měřicí a řídicí technika na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava. Dále pokračuje v doktorském studiu, a to v oboru technická kybernetika. Patřil mezi spoluzakladatele krajského sdružení Pirátů v Moravskoslezském kraji a byl také jeho předsedou. (zdroj: Wikipedie)
Samozřejmě nemůžete jít hlavou proti zdi. Když chce někdo v historické části postavit nějakou parazitující obludu, zcela logicky to nikdo nepovolí. Ale jsou i moderní dostavby a nové budovy, které do staré zástavby zapadnou, a je vidět, že člověk, který to navrhoval, má cit a schopnosti. Pro všechny pak bude povolovací řízení výrazně jednodušší.
Nebylo by vhodné ta pravidla přece jen zvolnit?
A jak? Uvítali by třeba na Karlštejně McDonalds nebo Starbucks? Peníze by to určitě přinášelo, otázkou ale je, jak by to působilo. Určitě ne tak, jak by měly historické budovy působit. I pro turisty to bude zklamání, přijdou vám tam jen ti konzumní, co vylezou na Karlštejn, dají si tam burger, udělají selfíčko a běží zase dolů. A historie je vlastně nezajímá. Dalším příkladem je Královská cesta. Spousta historických domů, paláců a mezi tím matrjošky a trdelníky.
Vždycky je potřeba hledat tu širší souvislost, protože vy můžete vzít pomyslný bagr a vyhladit třeba celou pražskou čtvrť a udělat ji fungl novou, ale jaký to bude mít dopad na zbytek města? Smyslem památkové ochrany je povinnost komplexní péče tak, aby byla zachována kulturní podstata památek pro budoucí generace.
Když jste zmínil ty matrjošky a trdelníky, k nimž patří obecně i vizuální smog, měl by památkový zákon řešit také vzhled budov?
Zákon řeší, kdo má kompetence o daných věcech rozhodovat. Památková péče neustrnula, naopak. Samozřejmě je vždy subjektivní podle jednotlivých představitelů památkové péče, ať je to úředník na magistrátu nebo odborný pracovník na památkovém ústavu. Ale Národní památkový ústav je odborná organizace, která vypracovává různé metodiky, příručky k tomu, jak se chovat.
Ještě před nějakými dvaceti lety se nechránily třeba industriální stavby, dnes je to úplně běžné. Vezměte si například Transgas, tam také nebyl zpočátku jednotný názor. Dnes už bohužel Transgas není, ale Národní památkový ústav o tom vydává knihu. Diskuze se prostě vyvíjí, například v padesátých šedesátých letech začali chránit funkcionalistickou architekturu a té architektuře tehdy bylo třeba jen dvacet třicet let, v podstatě to byly nové stavby. Navíc z ideologicky jiné etapy, přesto je tehdejší režim začal chránit.
Kdybyste mohl v Praze jednu věc změnit, která by od zítřka začala platit, co by to bylo?
Iritují mě auta, především v historickém centru. Zaparkovaná auta blokují i hromadou dopravu a spalovací motory navíc znečišťují životní prostředí, začerňují fasády domů. Přitom stačí mít dobře organizovanou dopravu. Třeba Ostrava je výrazně roztahaná, ale i tak je člověk schopen se tam relativně dobře a rychle pohybovat. Změnil bych tedy koncepci dopravy, reguloval ji v historickém centru a budoval záchytná parkoviště na okraji města. Pro mě je situace v Praze naplněním definice dopravního terorismu.
Reklama
foto: Autor, zdroj: Lukáš Černohorský, Piráti
