V tichu už žít neumíme, říká ekopsycholog Jan Krajhanzl

Prostředí velkoměsta dává svým obyvatelům nesporně větší možnosti než menší sídla. Nabízí více pracovních příležitostí, kulturní a sportovní vyžití i vyšší komfort dopravy. Jednu velkou nevýhodu ale bezpochyby má – odděluje nás od přírody. Pokud tedy typického „měšťáka“ neupozorní například média, sám v každodenním poklusu mezi prací, nákupy a bytem v paneláku jen těžko zaznamená, že například ubývá hmyzu, vysychají menší rybníky a řeky nebo že se už v polovině léta jindy zelené louky mění na pole se žloutnoucí trávou připomínající savany.

Nikdo z nás ze svého obývacího pokoje nezmění klimatickou politiku České republiky. Můžeme se utřídit k smrti, ale nezměníme tím hospodaření s odpady.

Život ve velkoměstě a nedostatek přírody se však může projevit nejen na našem vnímání globálních změn, ale i na naší psychice. „Čas v přírodě například výrazně snižuje náš stres. Dnes už klasická studie ze začátku 80. let ukázala, že když budete mít v nemocnici po prodělané operaci pokoj s výhledem do zeleně, budete mít méně pooperačních bolestí než pacienti, kteří se dívají do vydlážděného dvora. S výhledem do korun stromů se také lidé uzdravují rychleji a lépe se chovají ke zdravotnickému personálu,“ vysvětluje jeden z přínosů ekopsycholog Jan Krajhanzl, který se vztahu lidí k přírodě věnuje už víc než 15 let.

Jak tedy život v městském prostředí ovlivňuje naše vnímání? Může nás i krátkodobý pobyt v „divočině“ změnit? Jaký vztah vlastně Češi k přírodě a vůbec životnímu prostředí mají a jakou roli v něm hraje takzvaný Syndrom Klaus? O tom jsme si s odborným asistentem působícím na Masarykově univerzitě povídali v literární a naprosto městské kavárně Jericho.

Říkal jste, že příroda pomáhá léčit. Jaké další přínosy může mít?

Příroda nám dokáže „vyčistit hlavu“, tedy snižuje takzvanou kognitivní únavu. V dnešní době většina lidí výrazně přetěžuje svoji přímou pozornost, a to především prací u počítače, sledováním televize, průběžným kontrolováním telefonu... Přitom podle psychologických výzkumů ovlivňuje únava naší pozornosti prakticky všechny oblasti našeho života. Když jsme odpočinutí, lépe se nám o věcech přemýšlí, pozorně posloucháme, co nám druzí říkají, a hlouběji vnímáme sami sebe. Jsme také schopni lépe zvládat své impulzy, jsme tedy méně agresivní, hádaví, méně sklouzáváme ke zlozvykům, jako je přílišná konzumace sladkých a tučných jídel, alkoholu a podobně. Zároveň je dnes velmi dobře prokázáno, že nic neobnovuje lépe naši pozornost než právě čas strávený v přírodě.

Kontakt s přírodou také zlepšuje naše celkové zdraví. Asi největší studie, kterou si teď vybavuji, se dělala v Nizozemí na 350 tisících obyvatel. Studie srovnávala, jak se liší nemocnost lidí, kteří bydlí do jednoho kilometru od zeleně, a těch, co bydlí dál. Ukázalo se, že lidé bydlící blíž zeleni jsou v patnácti ze dvaceti čtyř kategorií medicínských diagnóz zdravější než kontrolní skupina. Kriticky uvažujícího člověka může napadnout, že nemovitosti poblíž zeleně si mohou dovolit jen movitější skupiny obyvatel, a ty žijí zdravějším životním stylem díky svému vyššímu vzdělání a příjmu. To je pravda, nicméně tato studia brala přesně tyto faktory v úvahu. A potvrdila, že vliv zeleně na lidské zdraví je bez ohledu na sociodemografika statisticky významný.

Mohou městské parky alespoň částečně pobyt ve volné přírodě nahradit?

Určitě. I trochu zeleně může sehrát pozitivní roli. Ale z divoké přírody si lidé samozřejmě odnášejí nejvíc. Výzkumy ukazují, že když na pár dní odejdete z civilizace, začnou se s vámi dít věci, které se jinak nedějí. Například dozrávají různé naše vhledy, odpovídáme si na otázky, na které jsme si sami pro sebe dlouho neodpověděli.

Svět města a vůbec sociální svět pro nás představuje řadu omezení, jak se chovat či nechovat, co můžeme komu říct či neříct a podobně. Zato v přírodě jsme najednou sami za sebe. Jsme tam daleko bezprostředněji propojeni s našimi základními potřebami: aby nám nebyla zima, abychom měli kde spát, abychom měli co pít a jíst. Příroda nám dává velmi jasnou zpětnou vazbu o tom, co můžeme a co ne, co se nám daří a nedaří. A díky tomu prožívají lidé čas mimo civilizaci s úlevou, ty dny jsou pro nás vlastně jednodušší.

Také se ukazuje, že divoká příroda nám dává setkání s něčím, co nás přesahuje. Lidé popisují, jak se proměnilo jejich vnímání toho, co je v životě důležité. Když se vymaníme ze všech těch věcí, které nás každodenně rozptylují, tak nás příroda vrátí k vlastní podstatě. To je pro spoustu lidí velmi důležitý – a můžeme říci, že také vzácný – zážitek.

Ale ať už žijeme kdekoli, asi je stejně nejdůležitější to vnitřní nastavení, že?

Určitě nejde jen o to, jak daleko bydlíme od zeleně. Hodně lidí si dělá vlastně takové hyperurbánní, tedy přelidněné a přetechnizované prostředí ve své vlastní hlavě – především tím, jak se kognitivně přetěžují informačními technologiemi. Velmi dobře na tom může být městská babička, která chodí nakupovat do nejbližší samoobsluhy, luští si křížovky a čte červenou knihovnu nebo někde krmí holuby – město pro ni vůbec nemusí znamenat chaos a zmatek.

A pak můžete být nějaký „naspeedovaný“ mladý člověk, který sluchátka od telefonu neodloží celý den, v uších se mu střídají podcasty a „čekuje“ sociální sítě. A jen s mírnou nadsázkou bychom mohli říct, že zatímco babička má po takovém dni ve své hlavě tichou vyšlapanou pěšinku, tak on tam má několikaproudovou dálnici. Takže zásadní otázka opravdu nezní, zda město nebo venkov, ale „co nosíme v hlavě“.

Nedávno jsem někde viděla nadpis rozhovoru s Jaroslavem Duškem: „Dnešní společnost se chce ubavit k smrti.“

Ano, lidé často nechtějí zůstávat v tichu a klidu, protože je to pro ně znervózňující. To je věc, která se dnes hodně zkoumá, a ukazuje se, že utíkání ke všem těmto „těšítkům” volného času můžeme považovat vlastně za přirozenou lidskou reakci. Na co? Když je hlava v klidu a nemá co dělat, dobíhají v ní spíše ty nepříjemné prožitky a myšlenky. Třeba, že jste se chytla s kolegyní nebo nestihla odevzdat článek do uzávěrky. Hodně lidí se raději „vypne“, než by byli chvíli sami se sebou, typicky utíká na sociální sítě, nevypíná doma rádio nebo televizi, aby je pořád něco rozptylovalo.

Co s námi dělá, když ty věci nenecháme tak říkajíc „doběhnout”?

To znamená, že ty prožitky a myšlenky se neuzavírají, hromadí se a člověk se vlastně odnaučuje mluvit sám se sebou. Protože stejně, jako je ve vztahu důležité mluvit s partnerem, tak je důležité být v kontaktu sám se sebou. Bez toho žijeme jen mělce, jako na autopilota. Rozhodujeme se pak velmi reaktivně nebo mechanicky, sebe i druhé vnímáme jenom ploše.

Vy jste mimo jiné spoluautorem rozsáhlé publikace o vztahu Čechů k přírodě a životnímu prostředí. Co zajímavého jste zjistili?

Zkusím shrnout naši více než třistašedesátistránkovou knížku v pár větách. Češi mají rádi přírodu, například už několik let po sobě jsou národem, kterému při výběru dovolené nejvíce ze všech národů Evropské unie záleží na tom, jaká je v okolí příroda. Česká veřejnost celkově velmi výrazně podporuje roli státu při řešení environmentálních problémů, ale zároveň velmi pochybuje o své vlastní schopnosti ochranu přírody a životního prostředí nějak ovlivnit.

Jan Krajhanzl (1978)

Vystudovaný sociální psycholog, který se více než 15 let zabývá ekopsychologií a environmentální komunikací. Věnuje se vztahu lidí k přírodě a životnímu prostředí, motivaci k ekochování, kontaktu dětí s přírodou a tomu, jak komunikovat s českou veřejností o ochraně přírody a životního prostředí. Je autorem publikací Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí a Dobře utajené emoce a problémy životního prostředí, spoluautorem publikace Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí. Rád propojuje vědu s praxí, edituje portál Ekopsychologie.cz

Sice tedy víc než většina ostatních obyvatel Evropské unie třídíme odpady, ale naopak zaostáváme v ekonovinkách, které „frčí” v západních zemích, například carsharing. Slabá je také naše občanská angažovanost v oblastech, které se týkají ochrany životního prostředí.

Čím to?

Do určité míry to má svou logiku. Nikdo z nás ze svého obývacího pokoje nezmění klimatickou politiku České republiky. Můžeme se utřídit k smrti, ale nezměníme tím hospodaření s odpady. Takže v tom vidím určitou míru realismu, že spoustu věcí je potřeba řešit spíše na systémové úrovni, ale zároveň v tom hraje svou roli historická zkušenost naší společnosti. Když si to vezmeme, jak byli před rokem 1989 – a dodnes často jsou – občansky aktivní lidé politiky nálepkováni jako ti divní, ti zaplacení... a tento stereotyp u části české veřejnosti stále přetrvává.

A jak moc si jako Češi uvědomujeme současnou globální krizi životního prostředí? Četla jsem názor ministra Brabce, že u nás hraje velkou roli i takzvaný Syndrom Klaus...

Velký problém je, že environmentální problémy často nezakoušíme přímo, ale prostřednictvím těch, kteří utváří mediální prostor. Tedy na jednu stranu, jak o těchto tématech píší sama média, na druhou stranu politici a další osobnosti, které veřejné mínění ovlivňují. A pokud média o změně klimatu informují jen málo, nebo si například zvou k rozhovorům hosty, kteří tvrdí, že klimatická změna je nafouknutá bublina, tak to samozřejmě na čtenáře a posluchače má značný vliv.

Co rozhoduje o tom, zda své chování upravíme nebo ne? Platí na nás strach z pohrom?

Na to, co ovlivňuje naše chování k životnímu prostředí, existují tisíce výzkumů. Obvykle má podstatný vliv sociální norma spojená s určitým chováním, tedy jak se chovají lidé, kteří jsou pro nás důležití. Pro většinu z nás jsou to naši blízcí, přátelé a kolegové, ale někdo může být ovlivněn třeba Gretou Thunberg, která cestuje ze Švédska do Davosu šedesát pět hodin vlakem. Významný vliv má také vnímaná obtížnost chování, tedy jednoduše řečeno, jak je pro nás jednoduché nebo složité určité ekochování uskutečnit.

Snadné je vyhodit PET lahev do tříděného odpadu přímo v naší kanceláři, těžší už změnit svůj jídelníček nebo cestovat na konferenci do Lisabonu po zemi místo letadlem. A třetí důležitý faktor zahrnuje to, s čím konkrétní chování automaticky spojujeme. Například když se řekne vegetariánství, jestli vám naskočí asociace „to jsou ti dredatí hubeňouři“ – nebo naopak „v současné době jedí lidé nejvíce masa, co kdy jedli, červené maso škodí zdraví, možná ho jíme přespříliš“. To znamená, s čím si ty věci spojujeme.

Hodně lidí se nicméně může rozhodnout pro šetrné chování ne na základě toho, že je dobré pro životní prostředí, ale protože si myslí, že je to dobré pro jejich zdraví, peněženku nebo že jim to prostě dělá radost. Těch motivací může být celá řada.