Berlín se chce do roku 2050 stát klimaticky neutrálním městem. Jak toho chce město dosáhnout a co jsou největší překážky? Bude město nadále centrem kultury, nebo zeleným skanzenem bez lidí, kteří nemají kde bydlet? Ptali jsme se starosty německé metropole Michaela Müllera.
Kritici plánu, že by mělo být město do roku 2050 uhlíkově neutrální, říkají, že se zastaví výstavba moderní architektury i velkých kulturních a městských komplexů. Dá se tedy město rozvíjet a dodržovat přitom klimatické cíle?
Ano, to je jednoznačně možné. Zaprvé už máme ve městě místa, kde to také demonstrujeme. Kupříkladu EUREF kampus v Schönebergu. V okolí starého plynojemu vznikla nová průmyslová čtvrť, živoucí laboratoř energetické transformace. EUREF kampus splňuje díky svým energetickým systémům a způsobu budování klimatické cíle spolkové vlády pro rok 2045 již od roku 2014.
Pokud dosažení nějakého cíle neustále odsouváme, nevytvoříme tím tlak na to, abychom tohoto cíle skutečně dosáhli.
Zadruhé je úkolem politiků stanovovat právě takové cíle, aby pak i průmysl a technologické firmy byly přinuceny nabízet odpovídající řešení. Pokud dosažení nějakého cíle neustále odsouváme, nevytvoříme tím tlak na to, abychom tohoto cíle skutečně dosáhli. V okamžiku, kdy politici kupříkladu rozhodli o odstoupení od jaderné energetiky, začali jsme dělat čím dál větší pokroky s ohledem na solární a větrnou energii. Když tedy prohlásíme, že se chceme stát v roce 2050 klimaticky neutrálním městem, budeme mít v silnější míře též k dispozici technologická řešení, abychom tohoto cíle mohli dosáhnout.
Když ale odstoupíte od uhlí i od jádra, musí se intenzivně zapojit mimo jiné také Česko, protože by výroba elektřiny v Německu začala být silně závislá na počasí.
To je pravda. Přeshraniční doprava a obchod tu existuje, my chceme ale změnit nás všechny, rovněž tedy i Česko nebo Francii, které od jádra upustit nechtějí. Budeme muset začít všichni intenzivněji sázet na obnovitelné zdroje energie. A v tomto ohledu bude muset ustoupit i obchod, který se nyní odvíjí s pomocí technologií využívajících fosilní paliva nebo jadernou energetiku. Obnovitelné zdroje energie tyto staré technologie postupně vystřídají. A to je podle mne také ta správná cesta.
Ta cesta ale bude dlouhá. Pojďme ještě k aktuální pandemii covidu. Jaký si vzal z celé covidové éry Berlín poučení?
V celém Německu teď máme zcela jiné povědomí o tom, jak musí být financována a posílena oblast zdravotnictví a zdravotní péče. K tomu patří i více kvalifikovaného personálu a jiné systémy financování. Většina politických stran právě předkládá pro tuto oblast nové koncepty.
A jak nová spolková vláda, tak i nová zemská vláda v Berlíně se tímto tématem budou muset intenzivně zabývat. Pandemie nám jasně ukázala, že naše zdravotnictví se sice vyznačuje vysokými standardy, ale přesto ještě musíme učinit mnohé, abychom mohli na příští krize reagovat lépe a rychleji.
S covidem trochu paradoxně souvisí i bydlení ve městech. Jednou z věcí, které jsou často zmiňovány, je to, že vlastníci bytů teď kvůli covidu své nemovitosti pronajímají dlouhodoběji, než to bylo běžné ve zlatých dobách Airbnb. Jak se na to díváte?
Správně. Snažíme se nabídku Airbnb i dalších poskytovatelů omezit také pomocí jiných nástrojů, jako jsou kupříkladu příslušné zákony. V Berlíně je prostor k bydlení omezený, nájmy stoupají a nemůžeme si dovolit, aby byty na trhu, který je takto napnutý, sloužily jiným účelům.
Ovlivnil covid trh nějak masivně?
Zda masivně, to nevím. Avšak to, že odpadl rychle realizovatelný a cenově výhodný turismus za účelem pořádání večírků v pronajatých bytech, mělo vliv i na trh Airbnb. Poptávka se snížila.
Téma bydlení je ve velkých městech přirozeně zásadní. V České republice často slyšíme, že v Berlíně chcete vyvlastnit byty velkých realitních společností. Jaký k tomu zaujímáte postoj? Myslíte si, že k tomu dojde, nebo se najde společné a občany akceptovatelné řešení?
V Berlíně k tomu proběhl 26. září příslušný plebiscit. Velká většina Berlíňanů se vyslovila pro vyvlastnění velkých realitních koncernů. Politici tak byli pověřeni, aby se danou tématikou vážně zabývali. Plebiscit však nemá právní dopad a není pro politiky závazný.
Obyvatelé Berlína žádají vyvlastnění bytů velkých korporací, které zdražují nájemné (zdroj: Profimedia)
Osobně pokládám nástroj zvolený iniciativou občanů za nesprávnou cestu, pokud je zcela nejasné, zda tento prostředek lze právně vůbec prosadit. Vyvlastnit soukromé realitní koncerny a zároveň je i odškodnit znamená dlouholetou právní bitvu, nehledě na velké sumy potřebné k odškodnění. Takto navíc nevznikne žádný nový byt. Privátní a veřejná sféra musí stavět více bytů, potřebujeme cenově výhodné nájmy. To je vlastně cílem toho všeho. Na to se musí nová vláda zřetelně soustředit.
Více lidí znamená též větší nároky na dopravu. Jak to v Berlíně vypadá se všudypřítomným konfliktem mezi individuální dopravou a tou veřejnou? A mohou řidiči aut a cyklisté žít v Berlíně v míru a harmonii?
Nezdá se mi, že by tu mezi městskou hromadnou dopravou a individuální přepravou byl nějaký konflikt. Oba typy se mohou navzájem doplňovat. Neustále ale MHD rozšiřujeme, a když bude nabídka čím dál atraktivnější, doufám, že i čím dál více Berlíňanů vystoupí ze svých aut a nechá je stát.
V pouliční dopravě jsou také jízdní pruhy čím dál více přidělovány prostředkům veřejné dopravy na úkor té individuální...
Veřejný pouliční prostor představuje vzácný zdroj a musí být spravedlivě rozdělován. Toto vede nutně k diskusím, politici tedy musí vytrvat a vést debatu s veřejností o jejích potřebách ve věcech mobility. Lidé chtějí být mobilní a také nabídka autobusových a tramvajových spojení musí být posílena, takže si myslím, že všichni zúčastnění by měli být schopni přijmout požadavky toho druhého.
A k té druhé části otázky: Ano, mezi jízdou autem a na kole jsou ty konflikty přítomny ve větší míře. Oba druhy přepravy si pro sebe nárokují místo, věcí politiků je nabízet kompenzace na obou stranách, a to není vždy snadné. Budujeme nyní v Berlíně více cyklostezek, provoz aut musí být alespoň v obytných čtvrtích redukován.
Jenže ono zorganizovat změnu v oblasti dopravy v metropoli, jako je Berlín, se nepodaří ze dne na den. A my budeme potřebovat i nadále ulice schopné plnit svůj účel a také dálnice. Někteří říkají: „Nechceme ani jedno, ani druhé.“ Nechtějí ve městě vlastně žádná auta. Město zcela bez aut není podle mě možné, chceme mít však v každém případě méně provozu a chceme usnadnit lidem přechod na MHD, a to i pomocí finančních úlev.
Podle jedné aktuální studie Berlínského institutu pro mobilitu trvá ve městě jízda příměstskou dopravou v průměru téměř dvakrát déle než jízda autem. To už něco vypovídá o rezervách v budování veřejné dopravy, nebo ne?
Nevěřím, že je to možné zevšeobecnit. Záleží vždy na tom, kde a především kdy se člověk ve městě pohybuje autem. V Berlíně se hodně staví, každý den máme demonstrace, které narušují plynulost provozu. Pokud ale kdykoli vyjdeme z ideálních časů, pak může být pravdou, že se člověk dostane autem přes město stále ještě rychleji než jinými prostředky. Realita života je ale často jiná. Metro a tramvajová doprava jsou vlastně neporazitelné, protože na kolejích nedochází tak často k poruchám funkčnosti.
Co si myslíte o nabídkách takzvané sdílené přepravy? Někteří vítají kupříkladu skútry nebo auta, jiní tvrdí, že více těchto dopravních prostředků vlastně znamená ještě větší provoz.
Nabídky sdílené dopravy patří do mixu mobility rovněž. Čím dál více nabídek sdílené dopravy znamená ale také více aut, a tím samozřejmě i více individuální přepravy. Proto je nezbytné říci zcela na rovinu: Pokud chceme redukovat individuální přepravu, je zapotřebí dále budovat síť cyklostezek a MHD, systémy sdílené dopravy tu nepomáhají. Spíš je to trochu jinak. Skútry a koloběžky, které jsou nabízeny v rámci sdílené dopravy, představují jakýsi doplněk než opravdovou nabídku mobility. A systém přepravy skutečně neodlehčují.
Platí provozovatelé, jako je třeba Lime, za využívání veřejných parkovišť vůbec nájem?
Tohle téma dobře znají starostové jednotlivých čtvrtí a všem vadí to, že koloběžky a skútry překážejí chodcům a cyklistům. Až doposud jsme ale nemohli od provozovatelů za využívání parkovišť požadovat žádný nájem, protože to nemáme nijak podložené právně. To se v budoucnosti změní. Jako první spolková země jsme v Berlíně vytvořili zákon, který umožňuje požadovat poplatek za parkování i v těchto případech.
Navíc radnice i jednotlivé čtvrti úzce spolupracují s pronajímateli. Zřizují se zóny, kde parkování není povoleno a kde tedy ti, kdo koloběžky a skútry využívají, vůbec nemohou tyhle prostředky odstavovat, popřípadě ukončit jejich pronájem. V mnoha čtvrtích jsou navíc pro provozovatele koloběžek zřizovány u chodníků parkovací místa. To ovšem nemění nic na chování některých uživatelů, kteří koloběžky odstavují, kde se jim zachce.
Berlín je nejen v tomto ohledu označován za laboratoř takzvaného chytrého města. Můžete jmenovat nějaké nové příklady nasazení technologií pro smart city?
Společně s Technickou univerzitou Berlín jsme zřídili na třídě 17. června testovací dráhy pro autonomní dopravu. Téměř na čtyřech kilometrech mezi náměstím Ernsta Reutera a Braniborskou bránou. V oblastech nové zástavby a někde už i v té staré jsou od stavitelů nových bytů nabízeny inteligentní systémy vytápění pomocí solárních panelů umístěných na střechách příslušných domů. Obyvatelé těchto domů si díky tomu mohou koupit vytápění se slevou.
To jsou všechno inteligentní systémy, které vedou k tomu, že spotřeba klesá a stává se cenově výhodnou. Mimoto slouží takováto opatření k dosažení klimatických cílů, o kterých jsme mluvili. A na bývalém letišti Tempelhof vzniká právě laboratoř budoucnosti. Jde o projekt Urban Tech Republic, který je koncipován jako smart city. V areálu o rozloze 500 hektarů je budován výzkumný a průmyslový park pro městské technologie.
Jak se Berlín vlastně stará o svůj image? Jak to ve městě třeba vypadá s ohledem na venkovní reklamu a značení firem? Jaká omezení například platí pro billboardy a různé světelné obrazovky či CLV nosiče?
Existuje obsáhlý koncept, jak nakládat se světlem, který je také důsledně prosazován. V 90. letech po pádu zdi jsme učinili zkušenost, že mnoho investorů, kteří vlastnili pozemky, na nichž chtěli stavět, vůbec neměli dostatek kapitálu. Postavili si ale lešení, aby nejdříve vydělali peníze pomocí velkoplošné reklamy. To se úplně vymklo kontrole a trvá to. Ve městě je čím dál více světelných prvků, máme v tomhle ohledu čím dál větší chaos.
Michael Müller
Starosta Berlína se narodil v roce 1964, samozřejmě v Berlíně. V letech 1986 až 2011 pracoval jako soukromý tiskař. V roce 1996 byl zvolen poslancem berlínského zastupitelstva, v letech 2001 až 2011 předsedal parlamentní frakci Sociálnědemokratické strany (SPD) v berlínském senátu. V roce 2004 se stal předsedou SPD ve spolkové zemi Berlín a tuto funkci zastával do roku 2012. V roce 2011 byl jmenován senátorem pro rozvoj měst a životní prostředí. Od 11. prosince 2014 je starostou Berlína. V letech 2018-2020 byl prezidentem sítě Metropolis, celosvětové sítě velkých měst a metropolitních oblastí. Od 1. října 2020 předsedá Konferenci ministrů-předsedů (MPK).
Na druhou stranu je nyní možné provozovat v noci neonovou reklamu jen v určitém objemu a rozsahu. Pro velkoplošné plakáty na lešeních je nutné dodržovat přísně stanovená pravidla. Takový plakát smí během stavebních prací viset jen tam, kde se na tom nebudou vydělávat peníze celoročně, kde by to zakrývalo obyvatelům výhled a městské panorama by kvůli tomu bylo zohaveno, aniž by se za těmito plakáty skutečně stavělo.
To se nepochybně týká také vývěsních štítů, které narušují výhled na domovní fasády.
Ano, tuto zkušenost jsem učinil i já osobně. Nad malou tiskárnou u nás máme firemní štít. Muselo se nahlásit, v jakých barevných odstínech tento štít má být, a také, jaké má mít rozměry. Kontrolovalo se i to, zda se hodí k našemu domu a fasádě. Toto je důležité zejména u budov, na něž se vztahuje památková ochrana. Když pomyslíme na překrásné Staré Město v Praze, také by nikdo nechtěl, aby byly fasády zakryty reklamou.
Prahu a Berlín bychom mohli označit za kulturní centra. Před rozhovorem jsme mluvili o tom, že by obě města mohla mít i intenzivnější vztahy. Podpořil byste kulturní projekty založené na vzájemné výměně?
Tyto výměnné projekty již existují, naše vztahy je možné ale vždy ještě zintenzívnit. Obzvláště pěkné je, když je tato partnerská výměna uskutečňována bez ohledu na politiku, když tu máme setkání mládeže, umělců nebo vědců. Je potěšitelné, že v oblasti kultury došlo v posledních letech k rozvoji spolupráce mezi malými berlínskými a pražskými divadly a zařízeními orientovanými na literaturu.
Čtvrť českých exulantů Rixdorf kdysi... (zdroj: Profimedia)
...a pohled na Rixdorf dnes (zdroj: Profimedia)
Patří sem jak společné produkce, tak také výměna informací týkajících se inovativních a nových forem a formátů práce. A těším se také velmi na to, že tu s otevřením archivu v Českém Rixdorfu (osada založená v roce 1737 pobělohorskými exulanty, kteří sem přišli na pozvání pruského krále Fridricha Viléma I., pozn. red.) budeme mít zcela nové možnosti spolupráce mezi Prahou a Berlínem, Německem a Českem. A budeme se moct věnovat bádání v oblasti našich společných dějin, a rozvíjet tak sdílené projekty, jak nakládat s touto velmi vzrušující historií imigrace v Berlíně.
Nejste jen stávajícím berlínským starostou, ale také jedním z předsedů globální sítě světových velkoměst Metropolis. Jaké jsou její aktuální cíle?
Určitě se vyplatí být členem Metropolis jako primátor, popřípadě starosta. Své zkušenosti si zde vyměňuje 141 měst z 61 zemí celého světa. Pomocí této sítě jsme tedy propojeni s největšími metropolitními oblastmi. Setkávají se zde přímo starostové, ne jejich pověřenci či delegáti. Probíhá velmi intenzivní výměna zkušeností s velkými tématy městského rozvoje, jako je právě bydlení, hospodaření, energie, klima, doprava nebo kultura.
Na celosvětový kongres nepřijedou sice nikdy všichni, 80 či 90 kolegů se tu ale již zpravidla sejde. Chceme se učit jeden od druhého. Sto jedenačtyřicet starostů velkých metropolí ve světě může také představovat důležitý hlas na vyšších úrovních politiky. Díky této síti jsme umožnili to, že jsme slyšeni až v OSN. V rámci sítě Metropolis jsme si totiž vymohli, že města byla výslovně uznána jako partner při vyjednávání v rámci Spojených národů. Mnohé vyjednávání totiž na půdě OSN bohužel často začíná na mezinárodní úrovni, aniž by byla včas zohledněna znalost věcí na straně měst. V roce 2015 se takto jednalo o programu Habitat, který podporuje rozvoj udržitelných lidských sídel. Podařilo se nám do něj zahrnout postoj měst. Pokud by města postupovala odděleně, daleko by se nedostala.
Co byste řekl řadovému obyvateli Prahy, pokud byste mu chtěl představit Berlín a přimět jej, aby vaše město navštívil a prohlédl si je?
Ukázal bych mu rozmanitost města. Jsme živoucí metropolí s nesčetnými volnočasovými nabídkami, špičkovým sportem, kulturou a vědou. Berlín je zeleným městem, jsou tu parky, vodní atrakce a prostory, kde může člověk trávit svůj volný čas, skvělá gastroscéna a přirozeně berlínský noční život.
Berlín je město svobody, otevřenosti vůči světu a tolerance. Člověk si tu může užívat naprosto specifický životní pocit a město fascinuje Berlíňany stejně jako naše návštěvníky. To je DNA Berlína, člověk je cítí na každém kroku. Každý den tu může prožít něco nového.
Chtěl byste něco vzkázat pražskému primátorovi, panu Hřibovi?
Známe se dobře a přeji mu, aby mohl i nadále úspěšně vykonávat svou práci. Aby to, čeho chce dosáhnout, mohl také realizovat a dál rozvíjet. Praha je báječné město, které vyvolává nadšení také v mnoha Berlíňanech. Ve mně rovněž. Byl jsem v Praze často a rád do města vždycky znovu přijedu.
Reklama
foto: Lena Giovanazzi, Antea Schaap, Profimedia, zdroj: Michael Müller, starosta Berlína
