Esej Jana Handla: Jaké je bydlet v domě, kde žil zrádce národa Karel Čurda

Historie mě zajímá několik desítek let. Letošní rok byl a vlastně ještě je ve znamení 80. výročí operace Anthropoid, tedy likvidace zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha československými parašutisty, vyslanými do akce z Velké Británie. Není to jen připomenutí onoho památného dne 27. května 1942, kdy pánové Gabčík a Kubiš v libeňské zatáčce zaútočili na Heydrichův vůz a nenáviděného pána nad životy Čechů smrtelně zranili. Předcházel tomu seskok v Nehvizdech, kontakty s místním odbojem, podpora bombardování plzeňské zbrojovky a následoval hrdinný boj s přesilou v kryptě v Resslově ulici. A samozřejmě by se nic neudálo bez místního odboje a českých hrdinů, kteří z protektorátu celé akci pomáhali. No a pak tu máme samozřejmě i z dnešního pohledu jednoznačně negativní postavy a jejich osudy.

Pro Kubiše s Gabčíkem, ostatní parašutisty a hlavně český odboj to byl velmi náročný půlrok. Přežil to málokdo. V Mauthausenu byla na podzim popravena i čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, slečna, která jako dcera odbojářů pomohla odklidit jeden z důkazů, tedy „Kubišovo“ kolo.

Libeňáci osudy Novákových, Strnadových, Vosmíkových a desítek dalších lidí dobře znají. Vždyť bydlí v ulicích, které se zrovna po nich jmenují.

Není potřeba všechny osudy připomínat. Historici, média a doslova tisíce amatérských badatelů a vlastenců v posledních dnech zásobovali své okolí množstvím detailů ze života nejen hlavních aktérů útoku na Heydricha, ale i jejich spolupracovníků z řad československého odboje. Já ale s dovolením přidám svůj možná lehce paralelní pohled.

V Libni se nezapomnělo

Poslední půlrok jsem prožil hekticky. V práci jsem pomáhal dostat do vysílání televize dva dokumenty, které se zabývají odbojem. Prakticky denně jsem četl množství článků a viděl stovky fotek. Archivních i těch ze současnosti, na kterých bylo vidět, jak si veřejnost výročí připomíná. Každý den jsem do práce chodil kolem informačních tabulí, které připomínají dění v Libni v době útoku na Heydricha. Zájemci si mohou projít všechna památná místa od proslulé zatáčky v Holešovičkách až po bývalou prodejnu Baťa, kde Jindřiška vyzvedla Kubišovo kolo.

Nad čím přemýšlel Karel Čurda, když chodil po těchto schodech? (foto: Jan Handl)

Místní divadlo dává hru o útoku na Heydricha. Je to mimořádný zážitek, když osudy hrdinů, kteří se pohybují po jevišti, alespoň trochu znáte. A místní politici zásobují facebookové profily příběhy místních rodin, které většinou skončily špatně. Buď sebevraždou, nebo smrtí na popravišti.

Největší zážitek jsem měl ale z toho, že na libeňských ulicích se o hrdinství místních podporovatelů parašutistů běžně mluvilo, což se při běžném "nekulatém" výročí nestává. Libeňáci osudy Novákových, Strnadových, Vosmíkových a desítek dalších lidí dobře znají. Vždyť bydlí v ulicích, které se zrovna po nich jmenují. V Libni prostě dobře funguje kolektivní paměť a jistý genius loci. I po osmdesáti letech to v těch ulicích prostě pořád je. Není si těžké představit, kudy parašutisté po akci utíkali. Místních se to pořád dotýká, chodí kolem pamětní desky Jindřišky na místní škole. U obchodu, kde stálo Kubišovo, ve chvatu odložené, kolo, je nalepena grafika, na které Jindřišku Novákovou znázorňuje Vanda, současná žákyně deváté třídy místní školy. Vše se propojuje do neuvěřitelně silného souboru vjemů.

Živý příběh zrady

I já jsem byl během onoho půlroku do toho všeho tak nějak vtažen. Nejen v práci, ale i v soukromí. A mimochodem jsem se dozvěděl, že v domě, kde teď bydlím, žil krátce po své zradě několik měsíců parašutista Karel Čurda. Nejdřív mě na to upozornila přítelkyně, objevila o našem domě v souvislosti s Čurdou zmínku na Facebooku. Že to je fakt pravda, jsem si ověřil v knize Průvodce protektorátní Prahou, kde je mimochodem uvedena snad každá důležitá adresa, která souvisí nejen s operací Anthropoid, ale obecně s děním za protektorátu.

A ano, Čurda, to je ten záporák, který své spolubojovníky zradil. Gestapo mu za odměnu přidělilo byt v domě, kde si teď několikrát denně při sbíhání schodů výročí opět tak nějak na vlastní kůži připomenu. Držel se Čurda zábradlí, kterého se teď držím já? Jakou měl náladu? Trápila ho zrada? Odpovědi na tyto otázky je možné částečně najít v literatuře, ale osobní zkušenost z místa, kde v pohodlí a bezpečí žil, když jeho kolegové byli dávno po smrti, je unikátní a nutí mě přemýšlet.

Bojem v kryptě v Resslově ulici to všechno neskončilo. Sedm hrdinů sice zemřelo, většinou vlastní rukou, ale stovky dalších čekal Mauthausen. Heydrichova smrt rozpoutala vlnu násilí, odnesly to Lidice a Ležáky, stovky jejich obyvatel. Přesně na 80. výročí posledního boje parašutistů v kryptě jsem se na místo vypravil. V památníku bylo plno, návštěvníci tiše debatovali, prohlíželi si busty hrdinů a zapalovali svíčky. Já jsem se do diskuze nezapojoval, nechtěl jsem narušit poklidnou atmosféru. Bál jsem se, aby ze mě náhodou nevypadlo, v jakém domě bydlím.