Z podchodu metra na „pavláku“ nebo „ípáku“, jak chcete, zmizely trafiky. A nejen tam. Vzpomněl jsem si na verš Jiřího Wolkera „poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc ...“, protože trafiky byly ve městě taky skoro v každé ulici a patřily k samozřejmému vybavení pro život v něm.
U zastávek autobusů a tramvají i na náměstích bývaly takové ty šedivé budky, plné časopisů za sklem, s vystavenými cigaretami nad pultíkem s denním tiskem, a když jste s trafikantem či trafikantkou mluvili, tak jste trochu museli strčit hlavu přes ten pultík, aby vás slyšel, případně slyšela.
Konec starých srazů
Všude, kde jsem v Praze bydlel, byla trafika prakticky nejbližší z prodejen. Ještě když jsem se někdy před patnácti lety přistěhoval na Vinohrady, měl jsem jednu hned přes ulici a tehdy tam byl ještě docela šrumec. Ráno ve všední den, kdy jsem si kupoval pravidelně noviny a přes týden docela dost časopisů, jsem vždy cestou pro ně někoho viděl vycházet či vcházet.
Ostatně, stejně zmizely telefonní budky, bez kterých si Prahu a život v ní také jeden nedovedl představit. Nebo půjčovny videokazet, byznys začátku devadesátých let.
Postupně lidí kolem trafiky ubývalo. Když jsem chodil kolem, viděl jsem přes prosklené dveře čím dál častěji osamocenou paní sedící za pultem s kupami tištěných médií, sám jsem si tam chodil už jen jednou týdně kupovat doutníčky, noviny jsem vynechával a časopisy se mi hromadily doma vedle sloupku nepřečtených „knihodárků“, takže jsem je až na jednu výjimku v tištěné podobě opustil také. Trafika na rohu ulice je už pár let zavřená, nic tam místo ní není. Co taky prodávat v malinké uzoučké místnosti? Teda já bych věděl, ale to zatím nejde.
I rána jsou teď jiná
Pomalé mizení trafik je důkazem, že nic netrvá věčně. To není pláč nad starými časy, to je naopak optimistické ujištění, že konec něčeho většinou znamená jen změnu, která se děje proto, že si to lidé přejí. Kdyby se v trafice prodávaly mobilní aplikace, které by se nedaly stáhnout za pár vteřin, tak by jistě přežily. Ostatně, stejně zmizely telefonní budky, bez kterých si Prahu a život v ní také jeden nedovedl představit. Nebo půjčovny videokazet, byznys začátku devadesátých let. A co teprve ty různé Kodaky a Fuji, kde vyvolávali filmy a dělali fotky. Zlatý důl. Vytěženo, zavřeno, pár specialistů vám udělá fotoknihu, ale kvůli tomu nebudou prodejny na každé hlavní ulici.
Konec trafik tak, jak je znaly generace Pražanů, je také konec jednoho životního stylu, kdy noviny a krabička cigaret patřily k rannímu nákupu mnohých. A pár vět s trafikantkou, která své místní zákazníky znala, k pravidelným rituálům. Nemusel jsem říkat, co chci, věděla to.
Už jen jako „trafika“
Z trafik nám zůstane pachuť druhého významu toho slova, který znamená teplé místečko za odměnu či službičku. Ostatně to vzniklo, tak, že koncese na trafiky dostávali válečníci vysloužilci či invalidé. Ti si to ale na rozdíl od dnešních politických trafikantů zasloužili.
Neumím tak, jako to uměl Wolker o poštovní schránce, napsat báseň o trafice. Každopádně je dobré chválit obyčejné věci, když jsou a fungují a my je chápeme jako samozřejmé, rozhodně ne poetické. Protože nic není obyčejné, pokud to nějakou dobu slouží lidem. A nic není věčné. Tedy obchod ano, jen se proměňuje jako přání zákazníků. Byla by legrace, kdyby tu trafiku u nás v Londýnské zase otevřeli. To bych dal vědět.
Reklama
foto: Shutterstock
