Nepražáci se budou usmívat, nebo mi budou můj pražský lokální patriotismus mít za zlé – ale já prostě jsem Pražák. Současná Praha mi ovšem jde nesmírně na nervy, protože někdo mi ji ukradl.
Narodil jsem se v Podolí roku 1954, vyrůstal na Královských Vinohradech a v Bubenči a 1976 jsem emigroval do Německa přímo ze Zlaté kapličky – se zájezdem Národního divadla. A když jsem se na samém začátku jednadvacátého století do Prahy vracel, říkal jsem si, že na rozdíl od těch turistů, kteří se na Prahu jezdí koukat, mám ohromné štěstí tu být doma. Praha je krásná. A rád bych, aby taková zůstala.
Reklama
Před mou emigrací byla Praha sice oprýskanější, ponuřejší, ale také podstatně prázdnější. Na Starém židovském hřbitově nebyla ani noha, dalo se chodit mezi náhrobky a meditovat ve stínu kavkovských jilmů. Aut bylo poskrovnu (ulice ještě nebyly zacpané), a ačkoliv se nám zdálo, že na každém rohu visel nějaký ten Se-Sovětským-Svazem-na-věčné-časy-plakát, oproti dnešní hustotě reklamy to bylo nicotné. Tou dobou Vladimír Boudník sice už nežil, ale jeho duch byl v surrealistických puklinách omítek mírně zatuchlých domů stále ještě přítomný.
Praha byla zelenkavě šedá a voněla gulášem, který byl za pár korun k mání v automatu Koruna. Když jsem se v roce 2002 vrátil, viselo na Pražském hradě ještě havlovské srdíčko a svět se zdál být v pořádku. Pražáci se těšili do EU a ulice a fasády domů se opravovaly.
Bohužel však kdesi pod nátěry bujel onen nový duch kapitalismu, který, jak víme, dokáže vše obrátit v zisk. A ten patrně Prahu komusi prodal. Nevím komu, jen vím, že v důsledku tohoto dealu se v „mém městě“ dá čím dál tím hůře žít. A to především kvůli šesti bodům, které se vám možná nebudou zdát až tak závažné, které ale já považuji za docela hlubokou příčinu ztráty tváře hlavního města, a proto u každého bodu uvádím jakýsi návrh řešení.
Cizinci
Kdysi mi turisté byli sympatičtí – přinášeli do mého města barevné, „jiné“, někdy až skurilně podivné, nicméně pitoreskní akcenty. Dnes tvoří cizinci, částečně turisté, částečně zde usídlení občané východních krajin, v centru Prahy a přilehlých končinách (Praha 2, Žižkov, Dejvice atd.) masivní většinu. Ptám se, od jakého počtu cizinců na jednoho Pražáka se genius loci, onen duch místa, nenávratně vytratí. Kolik zástupů zahraničních oveček musí denně projít Starým židovským hřbitovem nebo Kampou, než toto místo ztratí své kouzlo. Proč se ve „svém“ městě musím cítit jako na návštěvě.
Návrh řešení: Konečně začít diskuzi, kolik návštěvníků Praha snese. A omezovat nejen počty, ale nějakým způsobem i jejich „kvalitu“.
Pod orlojem už se neprojdete. Vlastně se Starým městem neprojdete skoro vůbec. Jen v noci a s opatrností
Reklama
Jistě, na opravu památek není nikdy dost peněz. Ale pokud se Národní muzeum či jiné monumenty zahalí na roky do obrovských reklam na auta, mobily nebo třeba (pitnou) vodu, někdo zjevně nepochopil, co to znamená veřejný prostor. Ten totiž nesmí být privatizován ani prodáván. Dnes ale už visí na téměř každé volné fasádě poutač, reklama (to slovo má „klam“ v základu), či dokonce bliká videoplocha. Zelení mužíci nám nabízejí vysavače a laptopy, telefonní společnosti se z různých průčelí klasicistických domů mohou přetrhnout v doporučování volných minut.
Návrh řešení: Reklamu přizpůsobovat povaze místa, na kterém se nachází. Opticky i obsahově.
Doprava
Ta v Praze v posledních letech kolabuje naprosto. Letošní od osmi ráno do sedmi večer zcela ucpaný Žižkov, Vinohrady a Dejvice jsou jen vrcholem vývoje, který snad v Evropě nemá obdoby. Praha totiž ve skutečnosti vůbec žádný fungující koncept přechodu od aut na jiné způsoby dopravy nemá – viz také další bod. Magistrát nyní horečně opravuje houfně padající mosty a rozkodrcané hlavní tepny – například Husickou ulici, čímž ovšem hasí stříkací pistolkou požár lesa.
Návrh řešení: Radikálně omezit (například po vzoru Londýna) automobilovou dopravu v centru. Podporovat jakoukoliv alternativní dopravu (kola, MHD, chodce) ale nepovolovat elektro-dvoukolky pro turisty.
Doprava v Praze je už spíš jen zácpa. Bohužel i v MHD
Cyklostezky
Každé západoevropské město, které znám, má fungující síť cyklostezek, vedoucích především skrz střed města. Nevím, kdo v Praze cyklostezky plánuje, ale na kole určitě nejezdí. Jinak by snad pochopil, že skrz Prahu prakticky žádné použitelné nevedou. A nyní, místo aby magistrát podpořil cyklisty, chce dokonce střed Prahy pro kola uzavřít. Nedokáže si totiž jinak poradit s východní mafií provozovatelů různých segwayí a elektro-motorek (elektro-kolo se tomu totiž říci nedá), které ovšem dál nerušeně brázdí po turistických trasách.
Návrh řešení: Povolat na magistrát někoho, kdo skutečně jezdí Prahou na kole. (Mě ale ne, mám co dělat.)
Uzavření Hradu
To, co dokázal současný prezident, se nepovedlo ani Němcům – totiž odříznout nás „obyčejné“ Pražáky od symbolu města, Pražského hradu. Rád jsem Hradem „jen tak prošel“ – například z Nerudovky na Loretánské náměstí. Bez vystání půlhodinové fronty a prošacování se to dneska už nikomu nepovede.
Návrh řešení: Omezení prostě zrušit. Terorismus zvítězil, pokud my kvůli nějakým (často neopodstatněným) strachům zahodíme naši vlastní svobodu pohybu.
Od roku 2016 na Hrad neprojdete. Všichni jsme potenciální zločinci.
Maximalizace
To poslední jde asi nejhlouběji. Chceme vše nejlépe, nejrychleji, nejvíce, nejefektivněji a především s co možná největším ziskem. Přímý opak oné šedé a nudné normalizace, ze které jsem v 70. letech minulého století utíkal. Ne, nevolím komunisty a nechci se do té doby vracet. Jen začínám chápat, že onen dravčí kapitalismus, jenž zachvátil právě země bývalého sovětského impéria, je pro lidi a společnost v hloubi své maximalizované duše možná ještě nebezpečnější než režimy předchozí. Je to jednoduše tím, že vše, na co sáhne, obrací v zisk.
Jenže na konci maximalizovaného zisku stojí absolutní ztráta nejen lidskosti. Ačkoliv jsou v „mé“ Praze nyní fasády krásně zrestaurované, staly se z nich pouze fasády. To, co bývalo za nimi, jakýsi „obsah“, nebo chcete-li duše Prahy, se pomalu vytratila. Možná, že je čas se přestěhovat. Na Šumavu, do Brna nebo na Krétu?
A návrh řešení posledního bodu? Nikam se nestěhovat, ale angažovat se. Používat svůj rozum, inteligenci a srdce. Přeji krásný den.
foto: Profimedia
