Festival Stop Zevling boří mýtus o nudném betonovém Čerňáku, říká jeho organizátor

Letos v září už potřinácté ožije Praha 14 jednodenním kulturně sportovním festivalem Stop Zevling. V rámci festivalu se můžete zúčastnit turnaje ve stolním fotbálku i normálním fotbale, posprejovat zeď, strojkem potetovat banán, zatancovat si na Emmu Smetanu nebo anglickou drum and bass skupinu Transmitter. Zadarmo. Teda za cestu na Černý Most, do kterého většina Pražanů zavítá jen tehdy, když něco nutně potřebují v domě s nábytkem IKEA. A to je podle Davida Černého, který za festivalem Stop Zevling stojí, veliká škoda. Černý Most totiž podle něj nabývá na kvalitě a právě festival je jakousi každoroční kondenzovanou přehlídkou, kam mohou to nejlepší z Prahy 14 přijít ochutnat i lidé odjinud.

Místní festival za dobu své existence vyrostl do značných rozměrů a po nějaké době narazil na střet mezi komunitností a komercí. „Když organizujete nekomerční festival, který nemá plot, a po nikom nechcete vstupné, lidi zvenčí čekají, že nebude mít valnou kvalitu. Komunita je tolerantnější. Jenže když začínáte organizovat takový festival pro místní komunitu, která sama pomáhá s organizací, a on pak za několik let vyroste, dává smysl zapojit komerční subjekty a každý rok komunitě nazpět nabídnout něco navíc. Jenže když festival polepíte značkami a necháte byznysové subjekty mluvit do jeho podoby, začne ztrácet na komunitnosti,“ říká David a je vidět, že s touhle zapeklitou situací si nejen on, ale celý tým kolem festivalu lámou hlavu rok co rok.

Celá čtvrť jde nahoru, lidé začínají mít důvod přijet za námi na festival, chvíli s námi pobýt a poznat nás.

O tom, jak se dělá festival, který ročně navštíví tisíce lidí, na místě, kde by to nikdo nečekal, jsme si povídali v kavárně Cafedu v centru Prahy. David působí skromně a vyrovnaně. Usměvavý mladý kluk, který prožil značnou část svého života na Čerňáku a dává mu smysl kromě své práce, kdy pomáhá firmám s interní komunikací, mít ještě jednu, ve které věnuje svou energii a nápady organizaci festivalu. Jeho cílem přitom není pouze vytvořit prostor pro místní komunitu, ale také inspirovat další města a městské části k tomu, aby udělaly to samé.

V čem je podle vás festival Stop Zevling výjimečný?

Chtěli jsme vytvořit prostor, kde bychom mohli lidi aktivně zapojit do lokálního dění a nenásilně je mezi sebou propojit. Na festivalu můžete celý den aktivně sportovat v rámci sportovních turnajů, zároveň jsou tady koncerty, workshopy, divadla, prostor dostali šikovní místní, kapely i neziskovky. Celá akce je zdarma a lidi z Prahy 14 zapojujeme už do samotných příprav a organizace. Každému dáváme prostor zapojit se do toho, co ho baví, protože když bude každý dělat jen to, co mu sedí, tak se to vždycky odrazí ve výsledku.

Je to jednodenní přehlídka projektů, schopností a dovedností místních. Můžou se navzájem lépe poznat a snáze propojit. K tomu kvalitní hudba, dobré jídlo a pití. A je tady super atmosféra. Navíc se přímo na místě můžete potkat s organizačním týmem a na cokoli se zeptat. Kouknout nám přímo pod pokličku a zjistit, jak taková akce vlastně vzniká.

Letos to bude už 13. ročník. Máte představu, jestli chodí jenom lidi z Prahy 14 nebo celá Praha?

Jezdí za námi celá Praha, a dokonce i mimopražští. A byť je to stále komunikované jako lokální akce, tak už jsou lidi super programem motivovaní za námi dojet. Festival bychom rádi i nadále organizovali na Praze 14, ale taky chceme k něčemu podobnému inspirovat i další města a městské části. Pak si třeba v Ostravě řeknou, hele, to je super, lidi ze sídliště se spojili a začali svou čtvrť aktivně oživovat. My můžeme zůstat tady, ale ta hlavní myšlenka si bude žít dál i někde jinde...

Jak jste se za těch 13 let posunuli? A jak vnímáte podporu městské části?

Před pár lety jsme založili neziskovou organizaci Stop Zevling Foundation, tím pádem jsme mohli začít žádat o dotace a granty a výrazně zkvalitnit celý program, k tomu jsme poměrně nedávno založili firmu a v současnosti už máme i dlouhodobé sponzory. Je už vidět, že to není festival splácaný na koleni, ale že to bereme vážně, a to i když na něm pracujeme všichni zadarmo a dobrovolně. Dávám tomu tak dva tři další ročníky a bude o nás vědět každý z republiky. Co se týká podpory městské části, tak jsme spokojení. Vždycky by to mohlo být lepší, ale fandí nám a nakonec jsme se pokaždé dokázali domluvit.

Jak náročná je organizace takového festivalu? Kolik lidí, kolik měsíců?

Organizace je hodně náročná. Vstup je zdarma, takže bojujeme o každou korunu. Je nás pět, co na tom intenzivně pracujeme celý rok, a řešíme všechno od povolení na prodej alkoholu, komunikaci s policií, dostatek ToiToiek přes propagaci až po naplněný budget. Pak nám přímo v den akce pomáhá ještě spousta dobrovolníků.

Prodat festival marketingově je vůbec oříšek. Jednak aby byli sponzoři rádi, že jsou vidět a že se o nich mluví, zároveň to udělat tak decentně, aby lidé nebyli naštvaní, že na ně odevšad sypete reklamu. Viditelná reklama pak samozřejmě ubírá na pocitu lokálnosti a vnímání akce jako festivalu místních pro místní. A tím, že je vstup zdarma, tak musíte hodně promovat, aby přišlo dost lidí a alespoň stánkaři něco vydělali. A sehnat kapely bez předem pevně daného budgetu je taky kumšt.

A všichni to máte jenom jako koníček.

Je to tak. Cílem do budoucna je samozřejmě věnovat se tomu naplno nebo alespoň ve větší míře. Pozvat známější kapely, propracovat doprovodný program, oslovit známá jména z širokého spektra oblastí. Jenže tohle už chce lidi na full-time. Vezměte si, že děláte svoji práci, která s organizací festivalu vůbec nesouvisí, přijdete domů a do noci máte vlastně druhý job. To je sám o sobě úspěch, že jedeme bez přestávky už 13 let. A že se pořád všichni kamarádíme.

Organizujete na Praze 14 ještě nějaké další akce?

Už teď pomáháme v Praze i dalším festivalům, jako je pražský Metronome, United Islands, Hypno Open Air či Mighty Sounds. Tím, že jsme začali nabízet svoje služby a věci, co jsme se tady při budování festivalu tak nějak odspoda naučili, ho můžeme zase trochu líp financovat. Na Čerňáku jinak organizujeme ještě dětské dny a podobné věci.

David Černý (1989)

Narodil se do osvobozující se Prahy, vyrostl na hudbě Boba Marleyho & The Wailers a skrze texty a příběhy rastafariánů si uvědomil význam života. Osmým rokem pracuje v české softwarové společnosti, která se zabývá firemní komunikací. Spoluzaložil nohejbalový oddíl Stop Zevling, neziskovou organizaci Stop Zevling foundation a následně firmu Stop Zevling productions. V poslední době se aktivně angažuje v projektu Africa for Africa, projektu na podporu vzdělávání dětí v Africe a Žižkov Parade, projektu pro návrat pouličního divadla a pomoc duševně nemocným.

O Černém Mostě jsme vydali knížku Linka č. 141. Na knihu jsme tehdy přes crowdfunding vybrali přes 280 tisíc, vydání knihy iniciovali kolegové Vojtěch Havlovec, Pjeer Van Eck a Šimon Matějka, já jsem to řešil spíš z pohledu marketingu. Knížku nám křtil Tomáš Hanák no a na jejím základě pak Hanák s Davidem Vávrou udělali divadelní představení o Černém Mostě a jeho příbězích. Najednou jsme měli divadlo, kde hráli takhle slavní herci, a už to nebyl jenom Čerňák, kde se nic neděje, panelák, pískoviště a IKEA s Globusem, ale i známí lidé, kterým stálo za to u nás zrealizovat své nápady.

Jaká je vlastně Praha 14 ve vašich očích?

Na Praze 14 jsem strávil většinu svého života. A pamatuji si, že Černý Most bylo většinu času opravdu jenom sídliště, na denním pořádku byly pouliční rvačky, kdy proti sobě bojovaly nejrůznější komunity. Všichni nás vnímali jako výpadovku. Místo, kde si lidé přijedou něco nakoupit a raději odjedou rychle pryč.

Teď si myslím, že celá čtvrť jde nahoru, lidé začínají mít důvod přijet za námi na festival, chvíli s námi pobýt a poznat nás. Vzniklo skvělé komunitní centrum Plechárna, máme obrovský lesopark, celkově to tam začíná být živější, pestřejší a myslím, že je to i vzhledem k rostoucím cenám podnájmů v jiných čtvrtích stále zajímavější a zajímavější místo k bydlení.