Ikonická architektura: Proč Londýn na řadovky „two up, two down“ nedá dopustit

S manželem vyrážíme první adventní víkend do nějakého evropského města, abychom nasáli atmosféru blížících se svátků a dozvěděli se něco o historii daného místa. Za dobu, co tuto tradici udržujeme, jsme si něčeho všimli: V každém z měst, které jsme dosud navštívili, si lze po několika prochozených dnech všimnout určitého trendu, jež utváří jeho charakter. V ulicích se objevují stejné typy domků a domů, i když se fasády budov mohou lišit, je patrné, že jejich vnitřek má jednotnou podobu. A Londýn samozřejmě není výjimkou.

Tohoto „městského trendu“ si všiml i autor serveru CityLab Feargus O´Sullivan, který dříve působil i v redakcích deníků The Guardian, The Times, The Financial Times a v magazínu Next City. Pro CityLab sepsal sérii článků o tom, že tyto „ikonické půdorysy“ jsou v každém z měst vlastně originální. Popisuje takto čtyři evropské metropole – Londýn, Berlín, Amsterdam a Paříž. A jako první představil právě Londýn.

Dva nahoře, dva dole

Britská architektura, typická nejen pro Londýn, ale třeba i pro Irsko a Skotsko, je jedinečná viktoriánskou atmosférou s nádechem tajemna a jakési přátelské aristokratické rezervovanosti. Krásnou představu o londýnských domcích a jejich uspořádání poskytuje kouzelné 3D animované zpracování Dickensovy Vánoční koledy s Jimem Careym v hlavní roli z roku 2009. Celý Londýn je tu několikrát vidět z ptačí perspektivy, což umožňuje vyniknout jeho čarovnému charakteru.

Londýnské řadové domky vypadají zvnějšku rozmanitě – různé ozdoby, výklenky a věžičky, někdy připomínají až malé paláce. Uvnitř jsou ale všechny do jednoho většinou stejné. Od konce 17. století až do první světové války se totiž většina budov stavěla způsobem, který je typický pro většinu anglických měst. Jde o řadový dům, ve své nejkondenzovanější symbolické podobě známý jako „dva nahoře, dva dole“.

Od konce 17. století až do první světové války se totiž většina budov stavěla způsobem, který je typický pro většinu anglických měst.

Domy jsou konfigurovány v řadách (v Británii a Irsku známých jako „terasy“), které byly obvykle budovány stejným stavitelem, a to tak, jak vyplývá z jejich názvu. V přízemí se nachází dva pokoje – obývací pokoj a kuchyně, v patře ložnice a koupelna. Druhá ložnice se začala stavět až později, takže klasické bylo, že se dole nacházely dva pokoje a nahoře zrovna tak, odtud právě název „two-up, two-down“.

Šablona je jedna, variací bezpočet

Pro město, které dlouhou dobu fungovalo jako centrum obchodního, královského a průmyslového bohatství, by se to mohlo zdát jako velmi skromná šablona. Podle Edwarda Denisona, docenta na Bartlett School of Architecture a autora spisu The Life of British Home: An Architectural History, to je ale jen zdání. Tato šablona totiž prý ani v nejmenším neomezuje v kreativitě. A proto v místech, jako je Carlton House Terrace, najdete v Londýně domy s obrovskými místnostmi a velmi vysokými stropy, zrovna tak jako třeba v Greenwich natrefíte na klasické „řadovky“, které mají velmi odlišné vybavení a prostor, ale v podstatě mají stejnou konfiguraci. Princip „dva nahoře, dva dole“ zkrátka zůstává zachován – skutečně jako šablona. Co se ale nachází uvnitř šablony, už je na umělcích a obyvatelích samotných.

Není to jen Londýn. Klasickou zástavbu s úzkými domy s rozložením "dva nahoře, dva dole" najdeme třeba i v Portland Bill nedaleko Weymouth

Zatímco ty nejzákladnější dvoupodlažní domy jsou rovné a hranaté, domy pro „zámožnější“ Brity jsou vybaveny příďovým oknem a kuchyní, která se rozprostírá až do dvorku, čímž vytváří stopu ve tvaru písmene L. Nad kuchyň se potom přidávají další patra a mezipatra, dokud se nedostanete do čtvrtí s vůbec nejvyššími domy se šesti podlažími a závratným množstvím schodů. Vnitřní konfigurace však zůstává: Dole kuchyň a obývací pokoj, nahoře ložnice a koupelny.

Typicky britský variabilní model

Ačkoliv hustota těchto budov není pro současný Londýn přímo ideální, různá vzestupná měřítka domů typu „dva nahoře, dva dole“ mají stále několik hmatatelných výhod. Předně, na což poukazuje i Denison, je po celá staletí bylo možno poměrně jednoduše stavět a téměř stejně nenáročně i přestavovat a formovat tak, aby vyhovovaly měnícím se požadavkům.

Přes všechen ten pokrok, který svět válcuje, bydlí stále více než čtvrtina Britů v klasických řadových domcích.

Například domy na londýnské Fann street jsou navzdory modernistickému stylu konfigurovány s klasickým rozvržením „two-up, two-down“. V Británii se těmto dvouúrovňovým bytovým jednotkám říká „mezonety“ a cílem stavby takových vysokých domů s klasickým vnitřním uspořádáním je dostat obyvatele výš od smogu a nečistot za současného zachování tradice, na níž si Britové obecně (a ve všem) potrpí.

Fasáda a vlastní provedení se tedy mění, šablona a vnitřní konfigurace ale zůstává. Což dokazuje, jak je britský model „dva nahoře, dva dole“ variabilní, flexibilní a přizpůsobitelný snad každé době. Což odráží i typickou britskou náturu skrytou za příslovím „Můj dům, můj hrad“. Doba je jiná, vnější podoba stavení je jiná, ale přes všechen ten pokrok, který svět válcuje, bydlí stále více než čtvrtina Britů v klasických řadových domcích.