Charakteristickou podobu Berlína tvoří vysoké činžovní domy čnící do nebes, které lemují ulice jako vysoké zdi. Tyto domy často za propracovanými fasádami skrývají hluboké komplexy dvorů sahajících daleko dozadu do tajemných vnitrobloků. Takzvané Mietskaserne bývaly spojovány s podřadným bydlením pro chudinu a přistěhovalce. Po druhé světové válce byly hojně využívány ke squatování. Dnes však začínají Berlíňané doceňovat jejich význam a univerzálnost a nahlížejí na ně se stále větším zájmem.
Z domova pro spodní parta společnosti se tak stávají sídlem majetných Němců vyžívajících se ve střešních bytech s úžasnými výhledy. Jak dlouhou cestu musely Mietskaserne ujít a co všechno za tu dobu prožily?
Na dobu neurčitou
Zvenku líbivá fasáda nabízející různé pohledy do historie a architektonických stylů, zevnitř prostorné pokoje s leštěnými dřevěnými podlahami a vysokánskými stropy. Ty mívají tvar čtverce, podlouhlého obdélníku nebo písmene L a seskupují se kolem jedné chodby.
Berlínem kolovaly pověsti, že kvůli špatným hygienickým podmínkám se zde daří různým nemocem, jako například tuberkulóze.
Místnosti jsou v podstatě prázdné, což dokonale odhaluje německý zvyk pronajímat zcela nezařízené byty na dobu neurčitou, která může trvat po celá desetiletí. Proto není neobvyklé, že sem nájemníci instalují vlastní kuchyň a další zařízení a že zde zůstanou celý život. A pokud ne, své vybavení si odváží s sebou, protože se předpokládá, že byt, do něhož se plánují stěhovat, bude stejně holý jako ten předchozí.
Přeplněná místa plná nemocí
Takové nájemní byty byly žádané zejména v období mezi sjednocením Německa v jedno císařství v roce 1871 a první světovou válkou. Poté co se centrem nové země stalo Pruské království s hlavním městem Berlínem, přilákal vzrůstající městský průmysl stovky tisíc migrantů. Ti dorazili do metropole, která byla na takové podmínky „předpřipravená“.
Hinterhof neboli typický zadní dvorek v 50. letech minulého století
James Hobrecht, pruský ředitel pro územní plánování, již v roce 1861 naplánoval budoucí expanzi města podél širokých radiálních ulic spojených obchvaty. Ty měly být lemovány vysokými domy s velkými dvory a množstvím bytů tak, aby dokázaly uspokojit poptávku po bydlení ve městě, která se v druhé polovině 19. století zvýšila až čtyřnásobně. Právě v tomto období si nedávno vzniklé Mietskaserne vysloužily pověst špinavých a přeplněných míst, sloužících k ubytování přistěhovalců z venkova. Berlínem také kolovaly pověsti, že kvůli špatným hygienickým podmínkám se zde daří různým nemocem, jako například tuberkulóze.
Čím hlouběji, tím hůř
Ačkoli kvůli uspořádání budov měli chudší obyvatelé často k dispozici horší světlo a hygienu, rozhodně se nedalo tvrdit, že žijí ve špíně a nedostatku. Domy byly postaveny do výšky pěti nebo šesti podlaží a nabízely prostorné, světlem naplněné apartmány s výhledem na ulici, které byly zvenčí chráněny zdobenou fasádou.
Berlíňané tak postupně začali nacházet cestu ke zbytkům vybombardovaných Mietskaserne, které v sedmdesátých a osmdesátých letech sloužily jako příbytky squatterů.
Průchod hlavním obloukem potom odkrýval pohled do zadních dvorků a vnitrobloků, kde se mělo dařit květeně, spíše se tu ale povalovaly odpadky a různé haraburdí. Čím dále do komplexů jste postupovali a čím výše jste v daném domě stoupali, tím horší jste nacházeli podmínky k bydlení – a toalety sdílené pro celé jedno patro jsou jen jedním příkladem. Hinterhof, zadní dvorek, se stal symbolem berlínské chudoby, špinavosti, dělnického života a lidu zaneprázdněného hádkami a neřestmi.
Bezútěšný poválečný Berlín
Vzhledem k tomu, že Mietskasarne po dlouhou dobu platily za bezútěšná a prohnilá místa, tak se dnes může zdát zvláštní, že jsou tolik žádané. Podle Briana Ladda, městského historika na Státní univerzitě v New Yorku a autora knihy Ulice Evropy, se částečně jednalo o reakci proti modernismu, který přišel ovládnout východní i západní sektory poválečného Berlína. Podle něj si Berlíňané uvědomili univerzalitu a flexibilitu pokojů starých činžovních domů, které v nich oproti malým a úzce zaměřeným modernistickým místnostem probouzely představu více příležitostí pro individuální svobodu a život.
A takto vypadají Mietskaserne dneska. Domy po bombardování nahradily nové, ale styl zůstal
Berlíňané tak postupně začali nacházet cestu ke zbytkům vybombardovaných Mietskaserne, které v sedmdesátých a osmdesátých letech sloužily jako příbytky squatterů a v západním Berlíně přitahovaly tureckou komunitu přistěhovalců. Jakoby se historie opakovala – chudina a přistěhovalci. Podle Ladda byly zcela zanedbány zejména činžovní domy ve východním Berlíně vlivem centralizovaného stavebního státního průmyslu, který nebyl schopen renovace. Na Miestkaserne byl tehdy smutný pohled. Šlo o oficiálně opuštěné byty, neobyvatelné budovy plné špíny a nepořádku.
Velkorysost a flexibilita
Se znovuobjevením velikosti Mietskaserne si ale noví obyvatelé nemohli vynachválit velkorysé a flexibilní prostory bytů, které byly mnohem větší než byty v modernistických blocích – menších a adresně navržených tak, že neposkytovaly prostor pro improvizaci. Lidé se také zamilovali do zdobených fasád, pod jejichž obrazy si mohli představovat téměř cokoliv – od neoklasicistních ornamentů pod střechou až po secesní masky nad dveřmi.
Hluk z automobilů znamená, že byty orientované k hlavním ulicím nejsou tak žádané, i když jsou větší než ostatní.
Kvůli zničení řady domů během bombardování za druhé světové války se do ulic dostalo více světla kvůli mezerám v městské struktuře. Na ulicích byly náhle k dispozici za levné nájemné maloobchodní jednotky a neformální bary, takže se zde začalo dařit obchodu a kultuře, které přispěly k vytváření živé atmosféry v dlouho nevyužívaných budovách a ulicích.
Jsou stále dražší
Koncem osmdesátých let dokonce Berlín zahájil výstavbu nových činžovních domů, které vkusně zaplňovaly místa po těch předchozích. Cena Mietskaserne dnes navíc stále roste. Některé čtvrti je dokonce kupují, aby zabránily novým pronajímatelům zvyšovat nájemné a vysidlovat nájemníky. V budovách se však s příchodem nového věku změnila hierarchie pokojů. Hluk z automobilů znamená, že byty orientované k hlavním ulicím nejsou tak žádané, i když jsou větší než ostatní.
Do mnoha činžovních domů byly také instalovány výtahy, které předznamenaly rozmach luxusních moderních podkrovních bytů s nádhernými výhledy. Ironie spočívá ve skutečnosti, že vyšší patra dříve náležela právě dělníkům a chudině, kteří museli dennodenně překonávat „po svých“ několik pater a tahat po schodech potraviny i uhlí. Dnes je obývání těchto bytů výsadou majetných.
Reklama
foto: Wikipedie a Flickr, zdroj: CityLab
