Filmový dokument zachycující dramatický životní příběh jedné z nejvýznamnějších osobností české a světové fotografie Antonína Kratochvíla právě dokončila režisérka Andrea Sedláčková. Snímek Můj otec Antonín Kratochvíl začal vznikat při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin. Režisérka v něm na slavného fotografa, držitele čtyř ocenění Word Press Photo, nahlíží mimo jiné skrze jeho nejstaršího syna Michaela Kratochvíla, s nímž se setkal až v dospělosti.
V průběhu natáčení dokumentu Antonín a Michael nafotili snímky, které budou ještě před uvedením filmu do kin k vidění od 20. března v rámci připravované stejnojmenné výstavy v Leica Gallery Prague. Film uvede do kin 2. dubna společnost Aerofilms.
Filmaři natáčeli na několika místech světa. Začali každopádně v Lovosicích, kde se Kratochvíl v roce 1947 narodil, pokračovali ve Vinoři, kam byl v útlém věku s rodiči násilně přesídlen do pracovního tábora. Filmový štáb točil i v místě rakouského uprchlického tábora v Traiskirchenu, první zastávce při Kratochvílově emigraci. Tvůrci neopomenuli ani New York, přes který vedla Kratochvílova cesta k celosvětovému úspěchu, nebo Černobyl, kde Antonín dodnes rád fotí. Nakonec se točilo i v Praze, kam se po letech života v USA fotograf nedávno se svou rodinou vrátil.
Krev v botách
Antonín Kratochvíl patří podle časopisu American Photo mezi sto nejzásadnějších osobností oboru. Spolupracoval s nejznámějšími časopisy světa, jako jsou například The New York Times, Newsweek, Time nebo Vogue, nikdy se však na dlouho nenechal strhnout ryze komerčními zakázkami. Sláva ho brzy omrzela a raději se zaměřil na válečné konflikty v Africe, Iráku, Afghánistánu i Sýrii. „Když chceš dobře zafotit, musíš jet tam, kde se bojuje. Krev v botách, znáš to,“ říká umělec v první ukázce z filmu.
Mezi nejdramatičtější Kratochvílovy zážitky patří i focení „toho, co zbylo z Tutsiů“ po genocidě ve Rwandě.
Jako jeden z mála novinářů odjel například do Iráku ihned po zahájení invaze, kde fotil přímé dopady války na civilní obyvatelstvo. V drsných podmínkách dokázal zúročit celoživotní průpravu – sám byl v cizinecké legii, ve vězení a nějaký čas prožil na ulici. Fotografoval i v nebezpečném barmském vězení pro obchodníky s heroinem. Ve špatně kontrolovaném území tamního Šanského státu se setkal i s jedním z největších místních drogových bossů.
Hrůzy války i celebrity
V jednom z nejchudších indických států Biháru zase fotil pro Rockefellerovu nadaci příběh nevolníka, který dřel pro svého pána v těžkých středověkých podmínkách. Tehdy ještě bez neprůstřelné vesty zaznamenal i krutosti na Haiti na začátku druhého tisíciletí, kdy po odchodu tehdejšího prezidenta Jean-Bertranda Aristidea vypuklo krvavé povstání a naprostá anarchie. Mezi nejdramatičtější Kratochvílovy zážitky patří i focení „toho, co zbylo z Tutsiů“ po genocidě ve Rwandě. Odtud šel fotit rovnou do uprchlických táborů v Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo), kde se pohyboval mezi dětmi, které třeba celou noc ležely vedle mrtvol svých rodičů.
Michael a Antonín Kratochvílovi při společné práci v Černobylu
Antonín Kratochvíl, na jehož životním příběhu je zajímavé, že odráží řadu důležitých historických mezníků posledních desetiletí světa, fotoaparátem zachytil kromě řady světových celebrit i své mrtvé rodiče. Za svou práci dostal desítky mezinárodních ocenění. Kromě fotografií krutých válečných konfliktů je známý i pro originální snímky Harveyho Keitela, George Clooneyho, Davida Bowieho či Johnnyho Deppa.
Dokument Můj otec Antonín Kratochvíl vznikl v produkci společnosti Punk Film producenta Martina Hůlovce v koprodukci s Českou televizí, s podporou Státního fondu kinematografie a Nadačního fondu rodiny Orlických.
Reklama
foto: Můj otec Antonín Kratochvíl, zdroj: Aerofilms
