Válečný reportér, který fotí taky umění nebo módu. Člověk, kterého potkáte jak v uprchlickém táboře či poblíž africké chýše, kde se provádí obřízka, tak i v hospodě s legendami českého undergroundu či v Cannes u červeného koberce s největšími světovými hvězdami. „Většinu času jsem v terénu, specializuju se na Střední východ, například Irák, Afghánistán, Sýrii, ale také třeba Řecko nebo Turecko,“ říká v rozhovoru pro Flowee Antonio Cossa, který se narodil v Mozambiku a nyní už jedenáct let působí v Praze. „Hodně jezdím také do Asie, fotím Rohingy v Bangladéši nebo protesty v Hongkongu.“
Jak do tohoto konceptu reportáží z míst nepokojů zapadá focení celebrit?
Existují tři důvody, proč to dělám. Zaprvé, když pracuju pro filmový festival v Karlových Varech nebo Cannes, většinou je to dobře placená práce, díky které můžu také financovat své reportážní cesty. Zadruhé, potřebuju vybalancovat svou mysl. Potřebuju vlastně vidět kontrast mezi dobrem a zlem. Na svých kolezích v krizových oblastech často vidím nenávratné škody, které na nich válka nebo jiný ozbrojený konflikt napáchaly. Oni vidí stále jen válku, válku a nic jiného. Takže celebrity, glamour, módu a umění fotím také proto, abych si uchoval zdravý rozum a náhled na věc. A zatřetí, dokážu si užít obojí. Jak práci v terénu, což je mé poslání, tak i práci s celebritami.
Bavíte se s nimi někdy o té druhé stránce vaší práce?
Pochopitelně. Mezi mé blízké přátele patří například Richard Gere, Mike Tyson, Marilyn Manson či Meryl Streepová… Je jich hodně, a když jdeme na kávu či na víno, jsou velmi zvědaví a zajímají je historky z první linie. Vyprávím jim o místech, na kterých jsem byl, a o věcech, které se tam odehrávají. Většinou mi pak dají i kontakt na někoho, kdo tyhle věci konkrétně řeší. Já vlastně nikdy při focení celebrit nepropásnu příležitost s nimi pohovořit o lidech, kteří potřebují pomoc. Patnáct let svého života bojuju za uprchlíky a za oběti války, a to, že se bavím s lidmi, kteří mají natolik silný hlas, aby mohli něco doopravdy změnit, beru jako svou povinnost.
A jak na to reagují?
Jak kdo. Tak třeba herečka Julianne Mooreová, ta na sobě jednou měla náhrdelník z drahých kamenů. A ty se těží v Africe, v diamantových dolech pracují nedospělé děti v otřesných podmínkách. To vím, spolupracoval jsem na dokumentu, který to popisoval.
Nejdřív jsem se seznámil s Havlem a až po jeho smrti s lidmi z undergroundu. Chtěl jsem se o něm dozvědět co nejvíc, tak jsem se začal zajímat o lidi, kteří mu byli blízcí.
A když mám příležitost o tom mluvit, tak nemůžu mlčet. Takže Julianne Mooreová měla ten náhrdelník a já jsem se jí zeptal: „To jsou rubíny?“ „Ano, jak to poznáte?“ odpověděla překvapeně. Tak jsem jí řekl, co o tom vím, popsal jsem jí ty hrůzy. Ona o ničem nevěděla, přestože byla ambasadorkou té značky šperků. Na druhý den přišla už bez náhrdelníků a říká: „Prosím, vyfoťte mě ještě jednou, ale bez těch rubínů.“ A už si je nikdy nevzala.
Takže vlastně kvůli etickým důvodům porušila smlouvu?
Přesně tak. A z toho vznikla tahle fotografie.
V Česku bydlíte 11 let, často fotíte známé osobnosti i u nás. Jednou z nich byl i Václav Havel. Jak na vás působil?
Když jsme se potkali, hned jsme se spřátelili. A přáteli jsme zůstali až do doby, kdy odešel. Fotil jsem ho často, také jeho osobního přítele dalajlámu, kterého jsem potkal jen díky jemu. Když sem dalajláma přijel, chodil jsem s Václavem Havlem vlastně všude, kde měl agendu, takže jsem fotil i tibetského duchovního.
Díky Havlovi jste potkal i jeho přátele z undergroundu. Jak na vás tihle lidé působili?
Vlastně je to tak, že jsem se nejdříve seznámil s Havlem, a až po jeho smrti s lidmi z undergroundu. Chtěl jsem se o něm dozvědět co nejvíc, tak jsem se začal zajímat o lidi, kteří mu byli blízcí. Setkal jsem se s kapelou The Plastic People of The Universe nebo s Karlem Schwarzenbergem... Stačilo jim naslouchat. Když jsem za nimi přišel s nějakou otázkou, zavalili mě většinou proudem historek. Mají toho tolik co říct!
Jsou podle vás jejich názory relevatní i dnes, více než 30 let po revoluci?
Hlavní jejich odkaz spočívá v tom, že lidem ukázali sílu svobodného myšlení a demokracie. Je trochu smutné, že dnešní mladá generace tyto nástroje neumí vyžívat. Těmhle hrdinům, kteří jsou ještě dnes naživu, neprokazuje společnost dostatek respektu. Národ se k nim chová dost macešsky. Mluvím hlavně o umělcích... Například Vráťu Brabence nepozvali ani na premiéru filmu Havel – to je neuvěřitelně neslušné.
Ono se to nasčítá a tihle lidé se pak stejně jako před rokem 1989 mohou cítit na okraji. A i to z nich přesně cítím, když s nimi mluvím. Třeba Jiřího Jírů, což byl Havlův dvorní fotograf, na tu premiéru taky nepozvali. To je naprosto absurdní, ten tam měl být mezi prvními.
Česká sametová revoluce byla velmi vzácným úkazem, kdy ke změně došlo takřka bez násilí. Myslíte, že je česká zkušenost ve světě replikovatelná? Že může pomoci vyřešit nebo ulehčit některé konflikty, ke kterým ve světě dochází?
Inspirací je spíš Havlova osobnost. On byl ten, který prolomil ledy.
Jste velmi aktivní fotograf, jezdíte po celém světě a fotíte v přední linii. Posílají vás třeba redakce nebo agentury fotit někam na zakázku?
Jezdím sám, protože mám rád svobodu. Pracoval jsem ve vydavatelství a velmi dobře znám všechny aspekty té práce, ale rozhodl jsem se dělat to po svém a trochu jinak. Mám své vlastní kontakty v daných zemích, vlastní překladatele, vlastní mapy a taky nemám rád v terénu stres, který se pojí s termíny. Musím mít dostatek času. Když fotíte válku, věci se mohou změnit z minuty na minutu.
Jak si vybíráte, kam pojedete?
Jsou dvě možnosti. Buď se jedná o impulzivní rozhodnutí, kdy slyším ve zprávách o něčem aktuálním a prostě se seberu a jedu. Druhá možnost je ta, že mě některá oblast zajímá. Objeví se například zpráva o novém vývoji v Sýrii, tak se tam vypravím, ale pak mě napadne, že bych to mohl vzít přes Irák a zjistit, jak to vypadá v uprchlických táborech. Ať tak nebo tak, Česká republika má nejen pro tohle cestování vynikající polohu, je srdcem Evropy.
Jak ovlivnila vaše plány koronakrize?
Naprosto zásadně. Měl jsem jet právě do Iráku i do Sýrie, ale kvůli viru jsem zůstal doma. V tuhle chvíli je příliš riskantní investovat do materiálu nebo cest. Chci ale jet do Etiopie a věnovat se antropologické fotografii, odpočinu si zase od války. Domorodý kmen Mowale je kvůli covidu na hranici vyhynutí, mám o ně strach. Jako jediný z tamních kmenů zatím úspěšně odolával kolonizaci a teď mu hrozí kvůli covidu zánik.
Kde ten kmen žije?
V údolí Omo. Chci zdokumentovat, v jakém prostředí a jak žijí, chci zjistit, kolik času jim zbývá. Jeden z největších problémů, tedy kromě covidu, je také fakt, že takřka všichni mladí lidé utíkají do velkých měst a opouštějí Omo. Takže chci zjistit, co z nich zbylo, a přinést o tom informace do Ameriky a Evropy, abychom s tím mohli ještě něco udělat.
Mluvíte o tom až skoro romanticky. Ale ani u původních afrických kmenů není podle vašich fotek všechno taková idyla. V Etiopii je například naprosto běžná ženská obřízka…
To bylo téma mé první práce. Než jsem opustil Mozambik, chtěl jsem zachytit ve fotografiích svou vlastní zemi. Dělal jsem to šest měsíců, jezdil sem a tam a fotil různé kmeny. Chtěl jsem ukázat to, na co jiní fotografové neukazují. Třeba kmen Makondi v mozambických horách. Nemají tam žádná média, noviny nebo newslettery, aby dali lidem vědět o tom, jak provádějí své krvavé rituály a co při tom probíhá.
Chtěl jsem přinést světu zprávu o tom, že rituální iniciace mladých do života nemusí probíhat právě takhle. Nemůžete sice těm lidem říkat, co mají nebo nemají dělat, ale můžete jim říct: Když už chcete provádět ženskou obřízku, měl by u toho být lékař. Spousta dětí při rituálech zemře kvůli infekcím, takže je to něco jako loterie: Zemřu, nezemřu?
Vy jste řekl, že některé africké dívky se na iniciaci údajně těší. Opravdu?
V našem světě je to něco jako řidičský průkaz. Dokud nejste obřezaný nebo obřezaná, jste považováni za dítě. Jedné dívky jsem se ptal: „Nebojíš se?“ A ona odpověděla: „Ne, já to chci. Těším se na to, potřebuju to!“ Vtloukali jim to do hlavy celý život, úplně jim vymyli mozky.
Celý proces je pak velmi emotivní. Když přijde k samotné obřízce, shromáždí se lidé okolo domu, ve kterém se zákrok provádí, a buší kameny do plechových hrnců, aby nebyl slyšet nářek. A ta dívka či chlapec jsou v místnosti sami, se svou bolestí a svými trýzniteli. A v místnosti pak taky sami zůstanou, dokud se jim nezhojí rány.
Asi to není srovnatelné, ale ten kulturní aspekt hraje ohromnou roli. V Česku máme třeba Velikonoce, kdy chlapci chodí za dívkami a symbolicky je mrskají vrbovými proutky. Mí američtí přátelé z toho byli zděšení...
A zcela správně! Je to stejný princip.
Přestože jste válečný fotograf, tak prý nepoužíváte teleobjektiv. Nemůžete si tedy konflikt přiblížit, musíte být přímo u něj. A taky údajně fotíte stále na klasický celuloidový film…
Když ve válce vytáhnete teleobjektiv, s největší pravděpodobností vás zabijí. Nikdy u sebe nesmíte mít fotoaparát, co připomíná zbraň. První odstřelovač, který vás uvidí, vás sejme. Musím mít tedy klasický objektiv a musím jít velice blízko k tomu, co chci fotit. Opravdu velice, velice blízko. Navíc, když vytáhnete teleobjektiv třeba před uprchlíky, utečou před vámi.
Antonio Cossa
Profesionální fotograf Antonio Cossa pochází z Mozambiku, je přímým potomkem kmene Zulu. První fotoaparát získal darem od zahraničního reportéra a domů musel přinést fotku Nelsona Mandely, aby rodiče vzali jeho nový koníček na milost. Postupem času se z něj stal nezávislý fotograf v první linii – fotil konflikty v Sýrii, Afghánistánu. Často sleduje temné stránky lidstva – zabývá se tématy, jako je uprchlictví, dětské nevěsty v Indii, ženské obřízky… Do Prahy přicestoval před 11 lety, svou vlast však stále miluje. Své cesty si hradí vždy sám, proto se věnuje i fotografování na zakázku. Před jeho fotoaparátem se objevily osobnosti, jako je dalajláma, Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Richard Gere, Steven Spielberg, Julianne Mooreová či Angelina Jolie.
A to třeba jen z toho důvodu, že když slyší zvuk spouště na fotoaparátu „cvak-cvak-cvak-cvak“, může jim to znít, jakože po nich střílíte. Když naopak jdu k těm lidem blíž, dokážu daleko lépe zachytit ve fotografiích trauma války, které mají natvrdo vytesáno do svých rysů. No a proč fotím na film? Jednoduché – když vám na frontě dojdou baterky, jste v háji. Analogový foťák ale můžete používat sto let, když máte dost filmů, a žádnou elektřinu k tomu nepotřebujete.
Kam se ještě letos, tedy pokud to covid dovolí, chystáte?
Do Etiopie a Sýrie. A do Etiopie musím určitě, protože tam budu mít v březnu výstavu...
A máte v Etiopii ještě v plánu něco jiného než výstavu?
Chci tam chvíli zůstat, ale chci tam jet s otevřenou, čistou myslí, nechci si předem dávat cíle. Chci si postavit stan hned vedle lidí, které budu fotit. Prvních pár dní vůbec nebudu fotit, jen s nimi budu. A pak si pomalu budu vybírat, co vyfotím a co ne. Chci se ponořit do práce a přinést světu to nejlepší, co tam najdu.
Reklama
foto: Autor a Antonio Cossa, zdroj: Antonio Cossa, Instagram
