Pátek Karla Křivana: Méně křičet, více mluvit, poslouchat se a hlavně se smát

Seděl jsem v úterý v trendy burgrárně s lidmi, kteří byli o dvacet a více let mladší. Spojoval je zájem o věci veřejné a spíše pravicové názory. Tématem nemohlo být nic jiného než probíhající volební kampaň. Byli kritičtí v míře větší než velké. Což nebylo zas tak nic neočekávaného. Další den jsem byl se svými vrstevníky a tématem nemohlo být opět nic jiného než probíhající volební kampaň. Byli jsme kritičtí v míře větší než velké. Což nebylo zas tak nic neočekávaného. Na obou večerech bylo zajímavé jejich vyznění: svět nám nerozumí a my nerozumíme světu.

Ti mladí měli pocit, že parta padesátníků tu chce zablokovat stav, který připomíná všechno možné, jen ne zemi 21. století. Ti padesátníci měli pocit, že jestli něco hrozí, tak že jim parta o generaci mladších lidí zničí všechno, co třicet let budovali. Zajímavé na tom bylo, že obě skupiny nehledaly cestu k těm druhým, neviděly to společné, ale naopak zveličovaly to zdánlivě rozdělující. Je to chyba těch kampaní nebo nás samotných?

Marné hledání jistot

Mám stále určitější dojem, že největší vadou současných diskusí je neschopnost rozeznávat věci podstatné od podružností. Nepřemýšlíme nad tím, proč někdo něco říká, co ho k tomu vede a zda náhodou nemůže mít pravdu nebo aspoň životní zkušenost, která jeho názor zrodila. Mnohem víc času věnujeme četbě všech možných obskurních nesmyslů, místo abychom sami přemýšleli, co s tím naším životem můžeme dělat.

Té kampani chybí úkol. Co vlastně máme v této zemi dělat, co je naší společnou prací?

Jedni nechtějí o svoje zdánlivé jistoty přijít, ti druzí je chtějí získat. Nehledáme cestu jeden k druhému, ale stavíme kolem sebe obranu, kterou ovšem tvoří jen výkřiky typu: Svět se dočista zbláznil nebo boomři nám ukradli budoucnost. Jedni nemají energii, odvahu a vůli ke změně, která je nutná, nemáme-li jen sledovat, jak někdo lítá do vesmíru, zatímco my se za půl dne nedostaneme z Prahy do Brna. Druzí spoléhají možná moc na moderní look a nevidí, že nestačí věci přebarvit, aby fungovaly.

Hádky o nic

Je to naprosto zbytečný, neužitečný a nepravdivý souboj starého obsahu s novou formou. Obracíme se do svých světů, neochotni riskovat. Té kampani chybí úkol. Co vlastně máme v této zemi dělat, co je naší společnou prací? Hádky, které nesměřují k nějakému výsledku, nýbrž jen k ponížení, zesměšnění druhého jsou kontraproduktivní. Přeme se ve skutečnosti o nic. Proto je ten pohled tak smutný.

A navíc se bereme hrozně vážně. Došel nám humor a národ Haškův a Cimrmanův je zapšklý, zlý a malicherný. Bavíme se nešikovným vyjádřením druhého a nezamyslíme se, zda v podstatě v onom nepříliš šťastném výroku není cosi důležitého, co autora trápí.

Už jsme jen proti

V Respektu mají pravidelné rozhovory s lidmi, kterým dávají stále stejné otázky. Jedna z nich je, zda jste spíše pro, nebo proti. My v Česku jsme teď všichni proti. Nehledáme, pro co jsme. To bychom totiž do našich úvah museli zahrnout i lidi, se kterými v některých méně důležitých věcech nesouhlasíme. To bychom konečně museli začít hledat to, co máme společné, a začít pracovat na tom, abychom se shodli na něčem víc, než že Krpálek je borec (a on fakt je) a že slávistický brankář Kolář by už těch lehkovážností měl nechat (a on by fakt měl).

Ony dva večery s lidmi rozdílných generací a názorů byly v něčem velmi povzbudivé. Když necháte druhého vysvětlovat postoj dobu delší, než nám umožňuje Twitter, pak shledáte nejen to, že na něm něco je, ale že máte mnoho společného. Slogany a zkratky se hodí do reklam a kampaní, nedá se jimi ale hledat shoda pro budoucnost země.