Už si nepamatuji, o jaká zvířátka v tom díle šlo, ale to není důležité. Píšu o geniálním seriálu Jistě, pane ministře, o kterém můj kamarád správně prohodil, že jej lidé chybně považují za humoristické dílo, a přitom jde o návod k použití. No a v jednom díle jde o záchranu jakéhosi zvířecího druhu kdesi na anglickém venkově. Ministrově dceři na zvířátkách záleží a vmete otci-ministrovi do tváře, že kdyby měla ta zvěř hlasovací právo, už by tam pobíhal a potřásal jim tlapičkami. Měla pravdu.
U nás nyní nastává doba, kdy politici a jejich pomocníci pobíhají po našich ulicích, náměstích, sjíždějí řeky, lezou na kopce, chodí do hospod a kaváren, pod různými záminkami se cpou i do kanceláří a dílen, a to vše s jediným cílem – potřást si s našimi pacičkami. Říká se tomu volební kampaň a vzhledem k tomu, že díky sociálním sítím vše probíhá on-line čtyřiadvacet hodin denně, prakticky se před tím nedá uniknout.
Kdo je lovná zvěř
Podstatné je, zda si necháváme vnutit roli milých zvířátek, která jen slouží k zlepšení politikova obrazu, nebo si uvědomíme svoji sílu a změníme se v dravce. Hraje se o to, zda lovná zvěř jsou voliči nebo politici. Je zvláštní, jak snadno se lidé nechají vmanipulovat do role komparsu politické kampaně. Asi mnozí z nás touží po tom, aby se setkali s někým známým, a je jedno, zda se jedná o ministra či herce. A tak se pokorně necháme fotit, točit a dílka štábem vytvořená, kde hrajeme onu stafáž, necháváme umístit na sociální sítě a do jiných kampaňovitých materiálů.
Občané, pokud mají být hodni tohoto pojmenování, by se měli politiků sebevědomě a nepříjemně ptát, co pro jejich život udělali a jak ho chtějí zlepšit.
Tím vším chtějí politici vyjádřit pocit své blízkosti obyčejným lidem a z druhé strany pak chtějí ukázat, jak národ miluje své vládce. Z pohledu občana je to role submisivní, až ponižující. Samozřejmě, že mnozí opravdu chtějí svému politikovi pomoci, protože volební kampaň je ve své jedné části jakýsi souboj fanoušků. V tom souboji jde o to, kdo má tvrdší jádro, aby se soupeř zalekl a zalezl.
A kdo tu má být hrdinou
Smyslem volební kampaně by ale mělo být úplně něco jiného. Občané, pokud mají být hodni tohoto pojmenování, by se měli politiků sebevědomě a nepříjemně ptát, co pro jejich život udělali a jak ho chtějí zlepšit. To oni by měli být hlavními hrdiny kampaně, a zůstaneme-li u filmové terminologie, oni jsou režiséři probíhajícího castingu na nový seriál. Místo toho, aby občané zadarmo hráli v předem připravené politické estrádě, měli by zkoušet političky a politiky, kterak umí vysvětlit a použít Ústavu, ekonomické zákonitosti, jak jsou zkrátka připraveni na roli, kterou jim budeme platit z našich peněz.
Jak to ovšem tak už dneska chodí, vše se obrátilo. To politici si nás vybírají, jejich poradci nás rozdělí do cílových skupin, pro které určí speciální sdělení, abychom byli spokojeni, nechali se fotit a byli šťastní, že se můžeme v blízkosti politické hvězdy vůbec ukázat.
Rozdíl mezi svobodnou společností a nesvobodným státem, který ovládají zájmy skupin či jednotlivců, je právě v roli obyčejných lidí. Ti ale nemohou očekávat, že jim politici něco dají zadarmo. Tu moc rozhodovat mají právě občané, musí si ale o ni říct a naučit se ji používat. Probíhající kampaň zatím naznačuje, že – použijeme-li výrok Masarykův – máme demokracii, ale málo demokratů. Pokorně a poslušně hrajeme v estrádách, které si připravili jiní, a ještě nás to, zdá se, baví. Jestli se politici něčeho bojí, pak vyjádřeného názoru většího množství voličů. Zatím mohou být spokojeni. Vše probíhá podle jejich představ. Stát jsou oni.
Reklama
foto: Profimedia
